Článek
Brdské lesy jsou mým denním chlebem. V padesáti letech znám každou jejich stezku, každý palouk. Vůně vlhké země a tlejícího listí je pro mě voňavější, než ten nejlepší parfém. Toho dne bylo v lese božsky. Vzduch byl po dešti čistý a já cítila v kostech, že dnes to bude stát za to. A taky že ano. Po hodině chůze jsem narazila na místo, o jakém se houbařům jen zdá. Malý, mechem porostlý plácek, a na něm rodinka výstavních hřibů. Srdce mi poskočilo radostí.
Poklekla jsem do mechu a s úctou začala odřezávat jeden kousek po druhém. Když jsem se dostala k tomu největšímu, výstavnímu králi, můj nůž narazil na něco tvrdého těsně pod povrchem. Nebyl to kámen. Zvuk to byl jiný, dutý. Zvědavost mi nedala. Odhrnula jsem mech a kousky hlíny a prsty jsem nahmatala studený, kožený roh.
Srdce mi začalo bušit o závod. Opatrně jsem ryla dál, až jsem odhalila celý vršek starého, ošoupaného kufru. Zámky byly zrezivělé, ale po chvíli páčení se mi podařilo víko odklopit. To, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Kufr byl plný úhledně srovnaných balíčků bankovek, svázaných gumičkami. Byly tam statisíce. Možná miliony.
První pocit byla euforie. Šok. Neuvěřitelné štěstí! V hlavě mi probleskly myšlenky na nový dům, na cestu kolem světa, na zajištění pro vnoučata. Ale ta radost trvala jen pár vteřin. Pak ji nahradil chlad. Ledový, plíživý strach. Kdo zakopává v lese kufr plný peněz? Tohle nebyly poctivě vydělané úspory. Tohle byly špinavé peníze. A pro takové peníze se lidé vracejí. Pro takové peníze lidé i zabíjejí.
Můj bezpečný, milovaný les se najednou proměnil v past. Každý stín vypadal jako postava, každý praskot větvičky jako kroky. Co mám dělat? Nechat ho být a dělat, že jsem nic neviděla? Zavolat policii? Vzít ho a utéct?
Než jsem se stihla rozhodnout, uslyšela jsem je. Hlasy. Dva mužské hlasy, které se blížily. A nezněly přátelsky. Panika mi sevřela plíce. Rychle jsem zaklapla víko, přehrnula přes kufr mech a listí, jak nejlépe jsem uměla, a bez dechu se vrhla do nejbližšího houští. Ležela jsem na břiše, obličej zabořený do jehličí, a modlila se, abych byla neviditelná.
Na palouček přišli dva muži. Byli přesně takoví, jaké bych čekala. V městském oblečení, s tvrdými, ostražitými výrazy. Jeden z nich zaklel. „Musí to být tady někde. U těch velkejch buků.“ Druhý nervózně kopl do země. „Měl jsi to označit líp, idiote!“ Prohledávali okolí, jejich kroky duněly v mé hlavě jako údery na buben. Byli tak blízko.
A pak se to stalo. V kapse mé bundy, kam jsem si ho předtím odložila, zavibroval telefon. Manžel mi psal, jestli už jedu domů. Ten tichý, tlumený zvuk v tichu lesa zněl jako výstřel z děla. Oba muži okamžitě ztuhli. „Co to bylo?“ zašeptal jeden. „Někdo tu je,“ řekl druhý a jeho oči začaly prohledávat okolní houštiny.
Věděla jsem, že je konec. Že mě najdou. A v tu chvíli se můj strach proměnil v čistý, zvířecí instinkt o přežití. Nečekala jsem. Vymrštila jsem se ze svého úkrytu a dala se na útěk. Běžela jsem, jak jsem nikdy v životě neběžela. Ne po cestě, ale hlouběji do lesa, přes kořeny a mlází, kam jsem věděla, že mi nebudou stačit.
Slyšela jsem za sebou jejich křik a nadávky. Plíce mě pálily, nohy protestovaly, ale já jsem běžela dál, poháněná čistým děsem. Po nekonečných minutách, které se zdály jako hodiny, jsem je setřásla. Zaběhla jsem svůj životní výkon a konečně se dostala ke svému autu.
Jakmile jsem chytila signál, třesoucíma se rukama jsem vytočila 158.
Policie kufr podle mých instrukcí našla. Peníze prý pocházely z loupežného přepadení. Po těch dvou mužích stále pátrají. Já jsem vyvázla bez zranění, ale něco ve mně se zlomilo. Můj les, moje útočiště, už nikdy nebude stejné. Vždycky, když se podívám pod kořen starého stromu, ucítím ten ledový závan strachu.