Článek
A právě v Karlově dětsky naivní kresbě „šťastné domácnosti“ jsem uviděla past, kterou na mne trpělivě připravil. Poradna má působit útulně: béžové stěny, huňaté koberce, dvě křesla a krabička kapesníčků mezi nimi. Já vnímala jen suchý vzduch prosycený dvaceti lety nevyřčených výčitek. Přišla jsem sem uzavřít své manželství. Karel dorazil, aby mi to znemožnil.
Jeho image oddaného manžela byla bezchybná: snaživý úsměv, zdrženlivé povzdechy, občas dramaticky stisknutá má ruka. Ve skutečnosti však nešlo o lásku – jen o kontrolu. Já už necítila nic než únavu a povinnost.
Po hodině slovní zácpy terapeutka sáhla po triku z mateřské školy. „Nebudeme si jen povídat, zkuste mi nakreslit jak se cítíte!“ Dala nám do rukou papíry a pastelky, ať prý zkusíme ukázat, jak naši rodinu vidíme.
Připadala jsem si trapně, ale nakreslila jsem sama sebe u okraje papíru – malou, odvrácenou, mezi mnou a Karlem tlustá černá zeď. Prosté, upřímné.
Karel se potil nad papírem dlouhé minuty. Když hotové dílo ukázal, vypadalo jako obrázek z čítanky: on a já ruku v ruce pod usměvavým sluncem, domek s kouřem ve tvaru srdce. Zbytek „publika“ by dojalo, mě popudilo.
„Krásné,“ pochválila terapeutka. „Ale kdo je ta drobná postavička vedle vás?“
Zamrazilo mě. Teprve teď jsem si všimla malého dítěte, přilepeného k Karlově noze. Dítě, které jsme nikdy neměli. A ještě něco: z Karlovy ruky k mému zápěstí vedla tlustá čára – vypadala spíš jako pouto než láskyplné držení.
„Karle… kdo to je?“ vydechla jsem.
Rozzářil se. „Naše budoucnost, Liduško! Když zůstaneme spolu, třeba se ještě poštěstí.“
Psycholožka mlčela, já cítila, jak se mi hroutí poslední zbytky trpělivosti. Připomněla jsem mu, že děti mít nemůžeme. Karel však blekotal cosi o naději. Ale já toho už měla dost.
Bojí se, ne z lásky ke mně, ale z hrůzy před selháním. Rozvod by pro něj znamenal prohru, rozpad pečlivě budovaného obrazu ideálního manžela. Já v jeho plánu nefiguruji jako partnerka, spíš jako rekvizita – důkaz, že „ještě je vše v pořádku“.
Domů jsem odcházela s jistotou, že bojuju o útěk z vězení, ne o záchranu vztahu. Rozvod se vlekl a Karel se úporně bránil. Ale já už strach neměla. Ten obrázek – jeho vlastní doznání – mi ukázal, jaký doopravdy je.
