Článek
Bydlím v Olomouci, pracuju v jedné místní firmě. Pamatuju si časy, kdy mi bylo lehce přes dvacet a myslela jsem si, že do třiceti stihnu svatbu, dům a samozřejmě i potomka. Jenže realita se vyvíjela jinak. Všechno bylo důležitější, pořád tu byl čas, anebo jsem nebyla s tím správným mužem. Nejprve jsem žila s Petrem, který mě ujišťoval, že se na děti necítí. Čekala jsem, až dospěje. Nedospěl. Pak přišel Milan, se kterým jsem se rozešla, protože chtěl žít hlavně pro adrenalinové sporty a rozhodně ne pro rodinu. A tak plynuly roky.
Najednou mi v kalendáři přistály narozeniny s číslovkou, která mě znepokojila. Přesáhla jsem čtyřicítku a najednou mě na školním srazu zarazila slova bývalých spolužáků: „Co rodina… co děti?“ Uvědomila jsem si, že jsem na prahu rozhodnutí, které jsem roky odkládala. Všude kolem vidím rodiče s kočárky, známé, co mají vesele zařízené dětské pokojíky. A já? Mám sice vlastní byt i auto, ale nepotkala jsem žádného muže, který by chtěl rodinu opravdu stejně jako já. Ten pravý? Možná jsem ho minula ve frontě na kávu, nebo v době, kdy jsem se věnovala kariéře v zahraničí.
Proč jsem se neodhodlala jednat dřív, jestli mě biologické hodiny tak trápily? Možná jsem se bála, možná jsem se držela představy, že dítě musí mít nutně i tátu. Slyšela jsem kamarádky, které se do mateřství pustily samy. Některé to zvládly s pomocí kliniky, bez partnera. Některé se prý cítí šťastné, i když na ně celý svět kouká skrz prsty. Já jsem si vždycky představovala, že dítě musí mít oba rodiče. Neuměla jsem si přiznat, že realita bývá jiná.
Když mě napadla možnost otěhotnět s dárcem, vyděsila jsem se. „Co tomu řekne rodina, co moje okolí?“ V hlavě jsem slyšela: „Máš na to peníze? Zvládneš to všechno sama? A co když to dítě bude postrádat mužskou autoritu?“ A najednou jsem byla uvězněná mezi touhou a hrůzou. Místo abych se rozhoupala, seděla jsem doma a koukala do prázdné zdi. Vztekala jsem se na sebe: „Nečekalas už dost dlouho?“
Před pár dny jsem se dozvěděla, že moje sestřenice, o osm let mladší, čeká druhé dítě. Při gratulaci mě na večírku dokonce napadlo, že jí skoro závidím. Byla jsem pak tak rozhozená, až jsem se svěřila kamarádce, která mě vyslechla a řekla: „Drahuš, teď je ta chvíle, rozhodni se, co chceš a buď to udělej, nebo se toho vzdej, ale přestaň trčet v meziprostoru.“ Dotklo se mě to, ale věděla jsem, že má pravdu. Tohle rozpolcení mě žere zevnitř. Když nic neudělám, může se stát, že jednou budu definitivně litovat, a už to nepůjde vrátit.
Tak jsem se objednala do centra reprodukce. Jdu tam sama, beze chlapa. Netuším, co mi řeknou, netuším, jestli už nejsem pozdě. Ale aspoň se pohnu z místa. Je mi jasné, že to není záruka ničeho, možná mi oznámí, že můj věk a zdravotní stav šance minimalizují. Jenže i to je nějaká odpověď. Daleko lepší než polykat slzy při pohledu na cizí kočárky.
Mám v sobě směs strachu a odhodlání. Kdyby to vyšlo, budu se muset vyrovnat s novou realitou – dítětem, které nebude mít tátu. Budu terčem komentářů a možná i údivu. Ale už mě unavuje pasivně čekat, až se objeví „někdo vhodný“. Třeba je tohle moje cesta, snad trochu nezvyklá, ale pořád reálná. A jestli to nevyjde? Budu aspoň vědět, že jsem se sama sobě nevzdala. A to je možná ta nejcennější útěcha, kterou si můžu dát.
