Článek
Nedávno mi bylo osmadvacet. Kdybych poslouchala vyprávění ostatních o jejich rodinách, řekla bych, že jsem měla do té doby štěstí – vyrůstala jsem s milujícími rodiči v klidné čtvrti v severních Čechách. Byla jsem jedináček, jen já a oni. Dlouho se o dítě pokoušeli, až jsem se jim narodila skoro po čtyřicítce. To naše společné štěstí bohužel netrvalo dlouho.
Před pěti lety jsme jeli autem na dušičkovou návštěvu hřbitova. Jenže do nás z vedlejší silnice naboural řidič, který nedal přednost. Táta byl na místě mrtvý, máma zemřela v sanitce. Zdědila jsem malý rodinný domek, ale byla jsem zlomená. Měla jsem těžce zraněnou páteř a nějakou dobu jsem nemohla chodit, prošla jsem několik operací i rehabilitací.
Začala jsem se uzavírat do sebe. Rodiče mi hrozně scházeli, a já najednou pochopila, co znamená být úplně sama. Neměla jsem žádné prarodiče, bratrance nebo sourozence. Kamarádka Jana se ke mně načas nastěhovala, abychom spolu zvládly první měsíce. Díky ní jsem se trochu držela, ona se mnou absolvovala i mé první lázně, abych se vyhrabala z fyzických následků nehody. Jenže uvnitř jsem zůstávala nešťastná a prázdná.
Druhou lázeňskou léčbu jsem nastoupila o rok později. Učarovala mi tam klidná příroda. Když jsem si jednou sedla na lavičku, přišel ke mně starší pán se slovy: „Jste smutná, děvče, trochu jako moje vnučka.“ Dali jsme se do hovoru. On byl upovídaný, já spíš poslouchala. Ukázalo se, že v lázních bydlí dočasně, kvůli rehabilitaci. Občas ho tam navštěvoval jeho vnuk Tomáš, který ho prý vozil na výlety. Tak jsem se seznámila s Tomášem – sympatický, jemně starostlivý, ve tváři klid.
Často jsem ho pak potkávala v jídelně, kde se staral o dědu. A mě to dojímalo – konečně někdo, kdo tak otevřeně prokazoval rodinnou lásku. Nakonec jsme si po mém návratu domů několikrát zavolali, vyšli spolu na procházku, a já poprvé od tragédie začala cítit, že pro někoho zase znamenám něco hezkého.
Po pár týdnech jsme se sblížili a Tomáš se stal mou oporou. „Zdeni, netrap se, jsem tu pro tebe,“ říkal a já mu za to byla vděčná. Pomohl mi i s údržbou baráčku, kde jsem žila sama. Uměl spravit prasklou trubku i upravit zahrádku. Když jsem tak pozorovala jeho starostlivou povahu, věřila jsem, že mi osud dopřál štěstí alespoň v podobě úžasného partnera.
Jenže kamarádka Jana mě jednou varovala: „Dávej pozor, ať není takový jako jeho táta. Viděla jsem ho, to je trochu despotický chlap.“ Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože Tomáš se ke mně choval tak milosrdně. Dokonce i jeho maminka, kterou jsem jednou zahlédla, působila krotce, jen Tomášův otec byl v rodině evidentně nekompromisní vládce.
Když mi Tomáš asi před půl rokem navrhl, že bychom se mohli vzít, roztřásla jsem se radostí. „Jsi má nejbližší, koho mám, a chci s tebou trávit budoucnost,“ vyznal se. Souhlasila jsem a řekla mu, že se může klidně nastěhovat ke mně. Bylo to přirozené, vždyť tu prakticky stejně byl.
Jakmile jsme ale oznámili svatbu, začala jsem poznávat i Tomášovy „rodinné kořeny“. Najednou začal prosazovat, že dům bych měla přepsat na něj, protože „muž je pánem v domě“. Na drobnosti typu křeslo sem nebo tam se mě moc neptal – rozhodl sám. Kdykoli jsem vznesla námitku, jen se usmál, naklonil hlavu a řekl: „Zdeni, zvykej si. Tak to přece chodí, muži to mají pod kontrolou.“
Začalo mi to vadit. Jsem zvyklá myslet sama za sebe, mí rodiče mě k tomu vedli. Takhle se cítím jako figurka, jíž Tomáš manipuluje. Mám v sobě šílené dilema – vděk za to, že mě držel nad vodou, a zároveň odpor k téhle jeho mužské dominanci. Svatební datum se blíží a já mám čím dál větší obavy. Nerada bych přišla i o to, co z vlastního života ještě mám.
