Vítězslav Vejražka: pohledný herec, ale také „agent Novák“, který pro StB sváděl ženy. I svoji tetu

Když po něm komunistická tajná policie chtěla, aby svedl vlastní tetu, nezaváhal ani na vteřinu. Večer ji vzal na dlouhý tah noční Prahou – luxusní večeře, víno, smích. Účet zaplatila StB, která na jedinou noc uvolnila částku dva tisíce korun, v tehdejší době nepředstavitelně vysokou.

Jeho šarm podtržený hlubokým hlasem slavil úspěch. Řídící důstojník spokojeně hlásil nadřízeným: „Do měsíce se doposud příbuzenecký poměr změní neodvratně v milenecký. Deggiovanni se do svého synovce zamilovala.“ Vítězslav Vejražka tím úspěšně splnil svůj první úkol – přetvořit lásku rodinnou v lásku mileneckou.

Intimní poměr s o šest let starší tetou Miladou udržoval až do roku 1950. Nevadilo mu to. Necítil stud ani zvrácenost. Pokud šlo o morálku, dokázal ji odložit stranou vždy, když to bylo potřeba.

Tak začal dvojí život herce Vítězslava Vejražky. Na jevišti ztělesňoval hrdiny, v soukromí se z něj stal nástroj policejní moci. Psal se rok 1949 a komunisté právě převzali kontrolu nad zemí. Třiatřicetiletý Vejražka, nadaný, pohledný a už poměrně slavný herec Národního divadla, se nikdy netajil svými levicovými názory – a teď je hodlal proměnit v činy.

3. ledna 1949 usedl ke stolu v nenápadné kanceláři Státní bezpečnosti a vlastnoručně sepsal závazek spolupráce. „Jako pokrokový občan Čs. republiky zavazuji se ke spolupráci s čs. bezpečnostní službou. Zavazuji se, že o úkolech, které mi budou uloženy, se nebudu zmiňovati nikde a před nikým a budu zachovávati v těchto naprostou mlčenlivost,“ napsal pečlivě na úřední papír.

Podepsal se a tím začal nový, temný akt v dramatu svého života. Od té chvíle měl krycí jméno AK-70, později „agent Novák“. Svým nadřízeným sliboval absolutní mlčenlivost – a také naprostou poslušnost.

Vítězslav Vejražka se narodil roku 1915 v malém městečku Dolní Bousov do rodiny zapáleného sociálního demokrata. Otec František vedl dělnické odbory, syn takříkajíc vstřebával levicové ideály s mateřským mlékem.

Jako kluk si zamiloval sokolská vystoupení a ochotnické divadlo; učarovala mu vůně líčidel a potlesk publika. Přesto nejprve vystudoval měšťanku a vyučil se číšníkem, snad aby měl „pořádné“ řemeslo. U dlouhých restauračních stolů však nevydržel – táhlo ho to na prkna, která znamenají svět.

V osmnácti poprosil rodiče o svolení zkusit hereckou dráhu u kočovné společnosti. Zkusil to a uspěl. V kočovném souboru našel domov, cestoval po vesnicích a malých městech, hrál ve fraškách i báchorkách. Začal tím příběh nadaného divadelníka, který se ještě před třicítkou stane hvězdou první scény.

Studia na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře dokončil Vejražka roku 1937. Byl vysoký, charismatický, s podmanivým hlasem – ideální představitel romantických milovníků. Už během studií získal drobné role ve Stavovském a Národním divadle, po absolutoriu nastoupil do angažmá v Ostravě a brzy přešel do Brna.

Jeho herecká hvězda strmě stoupala. Ve válečných letech 1941–45 působil v pražském divadle Uranie a dokonce začal režírovat. Tehdy si ho všiml filmový režisér Otakar Vávra. Vávra byl okouzlen urostlým mladíkem a nabídl mu roli Václava v melodramatu Turbina (1941), po boku slavného Karla Högera. Vejražka souhlasil – a před kamerou pro jistotu vystupoval pod uměleckým pseudonymem Petr Vít.

Během války natočil několik filmů a získal popularitu, například komediální parodií Pytlákova schovanka (1949) pobavil celý národ. Jeho filmová sláva však bledla vedle toho, co dokázal na divadle. Už za protektorátu patřil k výrazným talentům, hrál milovnické role (Radúz v Radúz a Mahulena, Oberon v Snu noci svatojánské). Krátce po osvobození spoluzakládal Divadlo 5. května, působil jako herec, režisér i ředitel. Byl neobyčejně činorodý a ctižádostivý.

Po válce se nadšeně vrhl do budování nové, „spravedlivější“ vlasti. Uvěřil v komunismus jako v naplnění ideálů svého otce. Roku 1945 vstoupil do KSČ a brzy se politicky angažoval i v oboru divadla. Kolegové věděli, že se ve stranických funkcích činí, a mnozí se proto v jeho přítomnosti raději vyhýbali kritickým řečem o vládě. Už tehdy tušili, že Vejražka je „kovaný komunista“. Netušili ovšem ani zdaleka, že před nimi stojí tajný agent StB s krycím jménem, úkolem a dvojí identitou.

V té době byl Vejražka členem činohry Národního divadla – nastoupil tam v říjnu 1948 a okamžitě se stal jednou z hlavních hvězd souboru. Na jevišti Národního zářil v klasice i moderně. Hrál Jánošíka, Maryšu, dokonce ztvárnil komunistického hrdinu Julia Fučíka ve hře Lidé, bděte! (premiéra 1951).

Svým charismatem si získával diváky. „Na jeho Petruccia ve Zkrocení zlé ženy, ale hlavně na Othella se bude ještě dlouho vzpomínat,“ prohlásil o něm obdivně herecký kolega František Filipovský. Divadelní svět Vejražku uznával pro jeho talent a pracovní zápal. Málokdo tušil, jak riskantní roli mezitím Vítězslav hraje v zákulisí dějin.

Jeho ochota sloužit ideologii byla bezmezná. Aparátčíci v něm viděli dokonalého kandidáta tajné spolupráce. Když se roku 1949 sám nabídl StB, zajásali – taková posila se hodila. Jeho spis u tajné policie nadšeně vypočítával Vejražkovy přednosti: pohledný, populární, výřečný, galantní…

V tzv. vázacím návrhu StB stojí doslova: „Vejražka je dosti populární herec hlavně v ženském světě. Jedná se opravdu o muže skvělé tělesné postavy a zajímavého, typického zjevu. … Jeho největší možnosti vidíme v jeho přirozených vlastnostech jako hezkého muže, který dovede na první pohled připoutati ženy opravdu hezké a elegantní, které jsou nám jinak nedostupné.“

Přesně tak – Vejražka byl pro StB dárek z nebes. Díky své pověsti „sympaťáka“ měl přístup do společnosti, kam se zpravodajci jinak nedostali. Byl magnetem na ženy – a tak se magnet změnil v past.

Prvním magnetem byla jeho nebohá teta. Milada Deggiovanni, jak se příbuzná jmenovala, pracovala na italském velvyslanectví. Státní bezpečnost o její kontakty velmi stála. Vejražka ji omámil city a obloudil tělem, až bezhlavě podlehla kouzlu svého synovce. Od léta 1949 donášel milenec Vítězslav zamilované tetě, aby mu zprostředkovala informace z ambasády.

Úkol to byl pekelný, ale on ho splnil chladnokrevně. Odcizil důvěru člověka, který ho měl rád od dětství; zahrál roli milence i špióna současně. Intimní styk s tetou udržoval do začátku roku 1950 – pak, když získal vše potřebné, vztah náhle ukončil. Zanechal za sebou zlomené srdce a zoufalou ženu. Milada si kvůli bolestnému rozchodu vytrpěla své, ale Vejražka nad tím jen pokrčil rameny. V očích StB obstál: nechyběl mu půvab, ani bezcitnost.

Během té doby „stihl“ ještě jinou epizodu, která otřásá svědomím. Neplánovaně přivedl do jiného stavu jednu mladou dívku z Prahy – stalo se to zřejmě při některé z operativních akcí, které vedl. Vztah k ní neměl, šlo mu jen o úkol. Těhotenství pro něj představovalo nežádoucí komplikaci, a tak nevinnou dívku přesvědčil k ilegálnímu potratu.

Zákrok proběhl načerno – a Vejražka pak o celé věci referoval svým řídícím orgánům tónem člověka, kterému vadí hlavně to, že ohrozil svou misi. V kajícném dopise StB se omlouval, že způsobil problémy, a poslušně udal jméno lékaře, „který velmi neochotně, ale naštěstí přece“ zákrok provedl – samozřejmě neopomněl dodat, že dotyčnému „slíbil čestným slovem mlčenlivost jednou provždy.“

Na počátku 50. let už patřil k nejvýkonnějším „společenským agentům“ StB. Žil dvojí život na plné obrátky. Ve dne stál na prknech Národního divadla, v noci v konspiračních garsonkách. Státní bezpečnost mu dokonce pronajala speciální byt na pražské Pankráci, kam vodil ženy na tajné schůzky.

Technici schovali do spíže filmovou kameru, aby zaznamenávala milostné hrátky na gauči v obýváku. Sám Vejražka neměl ponětí, koho bude svádět zítra nebo příští týden – pokyny dostával často na poslední chvíli. Jeho řídící důstojníci věděli, že herec je ochotný k čemukoli. Za věrné služby mu štědře platili útraty po barech a vinárnách, propláceli pronájem bytu a drželi nad ním ochrannou ruku. Z oblíbeného divadelního barda se stal placený tajný svůdce a udavač. A StB mu ukládala stále zvrácenější úkoly.

Důstojníci Bezpečnosti občas potřebovali nejen informace, ale i veřejnou kompromitaci vyhlédnuté oběti. K tomu se Vejražka hodil přímo dokonale. Instrukce byly jasné: navázat známost, pozvat dotyčnou do konspiračního bytu „na skleničku“ – a pak v posteli nacvičit takové praktiky, aby se žena na záznamu zesměšnila.

„Při návštěvě této ženy u něj v bytě provésti s touto ženou soulož takovým způsobem, aby to tuto ženu kompromitovalo, zejména aby ji to učinilo směšnou (styk nepřirozeným způsobem),“ stálo černé na bílém v jednom z příkazů. Na takové rendez-vous dostal agent Novák vždy slušný obnos (třeba 3 500 Kčs na večer, což byla polovina tehdejšího platu).

Vejražka se úkolů nikdy nezalekl. Svým nadřízeným se pravidelně chlubil, jak se „osvědčil“ – a zpočátku to byla pravda. Mnoho žen naletělo uhlazenému herci, který před nimi předstíral dokonce i mírné protirežimní názory, jen aby získal jejich sympatie. Jen málokdo by v něm hledal nastrčeného agenta.

Každý špionážní příběh má však i nepovedené scény. Jeden z Vejražkových nejriskantnějších úkolů vešel do paměti StB pod označením „Akce Film – paní E“. Cílem bylo získat skandální materiál na manželku významného diplomata. Scénář zněl: Vejražka ji oslní, svede, pak je tajně natočí při intimitě.

Jenže tentokrát narazil na mimořádně obezřetnou a odolnou ženu. Poprvé se s ní seznámil v baru Monica, kam ho estébáci narychlo poslali jednoho listopadového večera roku 1951. Utratil za ni spoustu peněz, přesto s ním dotyčná odmítla odejít domů. Slíbila pouze, že se někdy příště staví v divadle – a opravdu, přišla se podívat na představení Othella, v němž Vejražka hrál hlavní roli.

Herec ji po představení pozval „na skleničku“ a usoudil, že ledy se konečně lámou. Když na chvilku odběhla od stolu, Vejražka jí rychle nasypal do nedopité sklenice omamný prášek zvaný Psychoton. Droga měla oběť otupit – místo toho zafungovala na samotného lovce. Servírka totiž přišla dřív, než Vejražka čekal, a žena už neměla na pití chuť. „Tak mi pomoz!“ vybídla ho s pobaveným úsměvem, a než se stačil vzpamatovat, obrátila obsah sklenky do jeho poháru.

Zděšenému agentovi nezbylo než vypít vlastní otrávený koktejl. O pár hodin později se potácel do svého bytu v Pankráci úplně zničený – a tentokrát před skrytou kamerou žádná pikantní podívaná nevznikla. Kollaboval prý ještě dřív, než stačil cokoliv předstírat. Fiasko pak omlouval šéfům trapnou výmluvou, že paní E měla „zrovna své dny“. Byla to porážka, jakou neznal – a první náznak, že jeho nebezpečná hra nemůže trvat věčně.

Koncem 50. let byl Vejražka stále respektovaným hercem, ale ve službách StB se začal postupně opotřebovávat jako každá zbraň. Roku 1958 obdržel titul „zasloužilý umělec“, o čtyři roky později mu prezident udělil Řád práce. V očích veřejnosti byl na vrcholu kariéry – zatímco v temných archivech přibývala kritická hlášení o klesající kvalitě jeho tajné činnosti.

Měl už za sebou desítky kompromitačních akcí a věk se začal projevovat: někdejší neodolatelný svůdce poněkud ztratil jiskru. Jeden z posledních záznamů StB dokonce konstatoval jisté zklamání. „Bylo natočeno 20 metrů filmu spíše kompromitujícího Vejražku,“ objevuje se v hercově hodnocení koncem roku 1955.

Jinými slovy, místo aby zesměšnil další oběť, sám vypadal trapně. Vejražka stárnul a jeho dvojí život si vybíral daň. Napříště už neměl v postelových léčkách účinkovat on – tu špinavou práci přenechali mladším agentům.

Komunistický režim však na svého „Casanovu“ nezanevřel. Když pro něj přestal být užitečný v terénu, odměnil ho jinak: hodnostmi, funkcemi, poctami. Vejražka se stal šéfem činohry Národního divadla (1965–1969) a předsedou Svazu československých divadelních umělců. Jeho politická kariéra vyvrcholila po sovětské invazi v srpnu 1968 – patřil k těm, kdo zůstali věrní prosovětské linii, a normalizační režim ho za to náležitě odměnil.

V prosinci 1969 byl dosazen do Federálního shromáždění jako poslanec Sněmovny lidu. Povýšil mezi vlivné prominenty. Jeho jméno figurovalo mezi členy Ústředního výboru KSČ, kterým zcela důvěřovali i po potlačení pražského jara. „Nepropadl extrémním projevům nacionalismu a zůstal věrný poslání pracovníka socialistického umění,“ psalo se oficiálně v návrhu na jeho povýšení do parlamentu.

Vítězslav Vejražka byl u cíle – získal vše, o čem kdy snil. Uměleckou slávu, politickou moc i hmotné zabezpečení. V roce 1972 obdržel titul národní umělec, nejvyšší možné ocenění pro člověka jeho profese. Nestihl se však z něj dlouho těšit.

Jeho osobní život by vydal na samostatné drama. Ženil se celkem třikrát, pokaždé s půvabnou ženou z branže. První manželka Jarmila Šeborová, baletka, mu porodila roku 1939 syna Jana. Jejich vztah však poznamenaly válečné roky a roku 1944 bylo manželství rozvedeno. Jeho osudovou láskou se stala herečka Národního divadla Jarmila Krulišová, kterou si Vejražka vzal začátkem 50. let.

Krulišová byla krásná, talentovaná a oddaná divadlu – o temných stínech svého muže nevěděla. Doma s ním totiž žila jiného Vítězslava: „milujícího, vzorného manžela a starostlivého otce“, jak na tátu vzpomíná syn David. V roce 1955 se manželům narodil syn David, později známý herec, a o rok později dvojčata Vít (dnes malíř) a Vendula.

Tři malé děti – to už byla pořádná „dětská jednotka“, jak říkal s úsměvem sám David. Pomáhali prarodiče, domácnost Krulišových-Vejražkových vedla pevnou rukou babička (matka Jarmily). Navenek byla tahle rodina příkladná a spořádaná. Společné štěstí Jarmily a Vítězslava obdivovali kolegové v divadle – často spolu stáli na jevišti, hráli manželské páry ve hrách, působili dokonale sehraně.

Nikdo netušil, že on večer po představení neodchází jen domů za rodinou, ale také do stínů konspiračních bytů. Jeho třetí žena žila čtyři dekády po jeho boku v sladké nevědomosti – pravdu o dvojí tváři svého manžela se Jarmila Krulišová dozvěděla až v 90. letech, kdy historici odhalili Vejražkův spis. Muselo to být trpké poznání.

Poslední léta svého života strávil Vejražka v umělecké i společenské smetánce. Byl slavný, bohatý, uznávaný – a stále oddaný straně. Jeho bratr Miloslav, o pět let starší, který za války padnul na straně britské armády v roce 1940, by se možná podivil, kam až to Vítězslav dotáhl. Ten stál pevně po boku režimu i ve svých posledních dnech. Na jaře 1973 byl ještě ve formě, hrál v divadle, plánoval další práce.

Jenže 8. června 1973 ho zradilo vlastní srdce – Vejražka náhle zemřel na selhání srdeční činnosti, bylo mu pouhých 58 let. Smutná zpráva zasáhla všechny jeho blízké i kolegy. Národ přišel o předního herce a pedagoga, komunističtí pohlaváři oplakávali loajálního funkcionáře. Pohřeb se konal s poctami.

Vítězslav Vejražka spočinul na pražském Vyšehradě – v nádherné hrobce Slavín, kde odpočívají největší české osobnosti. Leží tam vedle operní divy Emy Destinnové, malíře Alfonse Muchy či hereckého kolegy Karla Högera. Na náhrobku stojí vytesáno jeho jméno a pod ním slova „národní umělec“. Tak chtěl být připomínán.

Jeho příběh ale nekončí ani po pohřbu. V éře komunismu se o temných kapitolách Vejražkova života mlčelo. Až po roce 1989, s otevřením archivů, vyšla pravda najevo. Mnozí lidé nevěřili, že „ten sympatický herec z televize“ mohl druhým zničit život. Ale dokumenty hovoří jasně.

Vítězslav Vejražka po sobě zanechal nejen obdivuhodné umělecké dílo, ale i desítky svazků s udáními a seznamy obětí.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADt%C4%9Bzslav_Vejra%C5%BEka

https://www.reflex.cz/clanek/causy/73328/narodni-umelec-a-proste-chlapak-vitezslav-vejrazka-dostal-na-rozkaz-do-postele-i-vlastni-tetu.html

https://www.reflex.cz/clanek/zpravy/56917/vitezslav-vejrazka-narodni-umelec-a-stetka-komunisticke-tajne-policie.html

https://www.csfd.cz/tvurce/22957-vitezslav-vejrazka/prehled/

https://www.kvety.cz/historie/vitezslav-vejrazka-herec-stb-muzny-zjev/

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/stb-spolecensky-agent-vitezslav-vejrazka_2304230800_pj

https://zeny.iprima.cz/tajemstvi-herecky-jarmily-krulisove-manzel-zil-dvojim-zivotem-a-svedl-vlastni-tetu-196128

https://zeny.iprima.cz/tajemstvi-byvale-herecke-hvezdy-idola-zen-vitezslava-vejrazky-svedl-svou-vlastni-tetu-193326

https://www.lifee.cz/trendy/herec-vitezslav-vejrazka-narodni-umelec-a-prostitut-ve-sluzbach-stb-svedl-i-vlastni-tetu_84180.html

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/casanova-ve-sluzbach-stb-agent-novak-to-hraje-i-na-ostravu-80141