Článek
Táňa se usadila u velkého dřevěného stolu v obýváku a zadívala se do upravené zahrady za francouzským oknem. Bydlela s manželem a dětmi poblíž Plzně v domě s voňavou trávou, útulným altánem a výhledem na pole. Někdy se přistihla, že by raději sledovala betonové ulice města, kde se vše míhá a vře. Není to zvláštní? Toužit po opaku, když jiní by dali cokoli za tuhle oázu klidu.
Sedla si a otevřela diář plný úkolů: „Nakoupit na oslavu, zavolat kadeřnici, vybrat letní dovolenou.“ Všechno to byly příjemné věci, které by leckdo bral jako luxusní starosti. Táňa si vždycky přála rodinu a pohodu. Měla hezkou svatbu, což kdysi byl její velký sen. Po čase přišly děti, které vyplnily dny roztomilým chaosem. Když vyrostly, pořídili si s manželem starší chalupu na Šumavě, kde trávili volné víkendy. Kamarádky v práci jí tvrdí, že žije dokonalý život. Proč se tedy usmívá jen na oko?
Občas se přistihla, jak manželovi odpovídá bez zaujetí, nepřítomně mu přikyvuje. V myšlenkách se toulá kdesi daleko a vlastně se diví: „Proč nejsem šťastná, když mi nic nechybí?“ Nehledá záminku k hádce, netouží utéct z domova, jen cítí podivnou prázdnotu, která se pomalu zvětšuje. A ještě to divné štípnutí v hrudi, že si to ani nemá právo dovolit. Má přece všechno, co chtěla.
Kdykoli se o tom pokusila promluvit s manželem, jen ji pohladil a řekl něco v duchu: „Třeba jsi unavená, zajedeme si do lázní, to ti pomůže.“ Nechápal, proč se jednou za čas probouzí se smutkem. Děti mají zdravé, peníze vyjdou, dovolenková místa můžou vybírat podle nálady. „Co víc bys chtěla?“ zeptal se jí nedávno, když seděli v autě cestou domů. Táňa nevěděla, co říct, protože sama netušila odpověď.
V práci se jí daří, její oddělení se rozšiřuje a kolegové si ji váží. Jenže ona místo radosti cítí, jako by šlapala v mlze. „Mám úspěch, ale proč se neraduju z dalšího povýšení?“ přemítá. Stydí se dokonce i před nejlepší kamarádkou. Ta je nyní rozvedená, vychovává dítě sama a obrátila každý halíř. Jak by Táně rozuměla v tom, že i zabezpečený život může člověka naplnit podivným chladem?
Jednou v noci, když nemohla usnout, se zvedla z postele, vzala si deku a vyšla na terasu. Zahlédla pár hvězd, zadívala se na tichou zahradu. „Možná mi chybí něco, co se za peníze pořídit nedá,“ napadlo ji. Touha po něčem hlubokém, po čemsi, co přesahuje každodenní stereotyp pohodlí. Možná by měla začít s koníčkem, o kterém kdysi snila. Nebo odcestovat někam dál úplně sama. Jenže hned v ní hlodá pocit, že by tím rodinu zklamala, že je nevděčná.
Ráno se probudila s jemným záchvěvem odhodlání. Řekla si: „Zkusím si dát čas jen pro sebe, třeba jednou týdně. Naučím se aspoň trochu pěstovat ty sny, co jsem kdysi měla.“ Zkusí se usmířit s vlastní myslí, která křičí, že dobré jídlo a hezký dům nejsou všechno. A i když zatím úplně neví, jak z té zvláštní otupělosti ven, aspoň si přiznala, že není špatný člověk jen proto, že chce víc, než co jí život nabídl na podnose. „Nebudu se stydět za to, co cítím. Potřebuju objevit radost v sobě, ne jen sbírat splněná přání.“
