Článek
Posilovna je mojí vášní. Znala jsem každý stroj, každý sval v lidském těle. Milovala jsem ten pocit síly, když jsem zvedala těžké váhy. Milovala jsem obdiv v očích žen, kterým jsem pomáhala měnit jejich životy. „Evo, vy vypadáte úžasně, chci mít takovou postavu jako vy,“ slýchala jsem denně. Usmívala jsem se a radila jim, ať jedí vyváženě, hodně spí a nestresují se.
Byla to dokonalá přetvářka. Pod ní se ale skrývala úzkost, která mě sžírala. Každé sousto jídla jsem v hlavě přepočítávala na kalorie. Každý pohled do zrcadla byl plný nemilosrdné kritiky. Byla jsem otrokem své vlastní image. Můj manžel Petr si občas všiml, že skoro nejím. „Zase jen salát, Evi?“ ptal se u večeře.
Moje tajemství se skrývalo v malém pouzdře na dně mé sportovní tašky. Bylo to moje soukromé peklo a zároveň moje záchrana. Moje pojistka, že nikdy neztloustnu. Že budu vždycky ta dokonalá fitness trenérka Eva.
Ten večer jsme měli jet na večeři k přátelům. Spěchali jsme. Petr pobíhal po bytě a hledal klíče od auta.
„Nemáš je náhodou u sebe v tašce?“ zeptal se a bez čekání na odpověď zamířil k mé velké sportovní tašce, kterou jsem si ještě nestihla vybalit.
„Ne, tam nebudou!“ vykřikla jsem možná až příliš rychle. Ztuhla jsem. Ale už bylo pozdě.
V dlani mu leželo několik platíček s pilulkami. Krabička silných projímadel. Další s diuretiky, léky na odvodnění. Moje tajná lékárna. Moje zbraň proti každé kalorii, kterou jsem přes den pozřela.
Díval se na ta platíčka, pak na mě. V jeho očích nebyl vztek, ale naprostý zmatek a zděšení. Nechápal to. Jak by mohl? Muž, který si ke snídani dával v klidu chleba s máslem, nemohl pochopit můj svět, kde každé sousto bylo nepřítel.
„To nic není,“ snažila jsem se o lhostejný tón, ale hlas se mi třásl. „Jen občas… když se cítím nafouklá.“
„Nic? Jsou tady tři prázdná platíčka a další dvě načatá. Tohle není ‚občas‘, Evo.“ Položil ty pilulky na kuchyňský stůl. Vypadaly tam, pod tím ostrým světlem, jako usvědčující důkazy v soudní síni. „Proč?“
Zhroutila jsem se. „Protože se stydím!“ křičela jsem přes slzy. „Protože musím být dokonalá! Jsem fitness trenérka, proboha! Nemůžu přibrat ani kilo! Všichni se na mě dívají, hodnotí mě! Ty, moje klientky, úplně všichni! Po každém jídle mám pocit, že jsem selhala, že jsem tlustá a odporná!
Petr ke mně přistoupil a objal mě. Proč sis myslela, že bych tě soudil? Já tě miluju. Miluju tebe, ne tvoje břišní svaly. Bojím se o tebe. Tohle tě přece může zabít.“
Můj problém přes noc nezmizel. Moje porucha příjmu potravy se nevyléčila jedním rozhovorem. Ale stalo se něco jiného. To strašlivé tajemství, které mě tížilo a izolovalo, bylo venku. A já jsem v tom už nebyla sama.
