Článek
Nemám pocit, že bych dělala něco špatně. Práce mě baví odjakživa, a když mi šéf nedaleko Pardubic nabídl místo na vedoucí pozici, skočila jsem po něm. Za ty roky jsem se naučila, jak řídit oddělení i lidi. Navíc domů přináším dost peněz, což nám dává příležitost platit hypotéku, dopřát dětem kvalitní kroužky a jednou za čas i společně vycestovat. Jenže Radek, můj manžel, najednou začal narážet, že jsem pořád v práci nebo unavená. Tváří se, jako by mi vyčítal, že jsem úspěšnější než on.
„Už tě to doma s námi nebaví?“ vyjel na mě. Nechápala jsem. Vždycky končím po čtvrté, pak stihnu nakoupit, vyzvednout dceru z keramiky a syna z plavání. Když někdy musím na poradu nebo se něco protáhne, dopředu mu to oznámím. A přece jen, moje výplata je výrazně větší než jeho, to mi přijde jako neoddiskutovatelný fakt, který rodině jen prospívá. Nechci se tím nad něj povyšovat, jen tvrdím, že bychom bez mého platu neutáhli všechny účty.
O to víc mě bolí jeho narážky. Ještě před pár lety byl rád, že nemusíme šetřit každou korunu. „To je super, že tě povýšili,“ říkal tehdy. Radoval se z toho, že poprvé v životě nemusíme řešit, zda pojedeme na dovolenou na chatu nebo aspoň na pár dní za hranice. Společně jsme naplánovali výlet do Beskyd i do zahraničí a říkal mi, že je pyšný, jak to v práci zvládám. A teď? Když mi přidali znovu a já nastoupila na větší odpovědnost, přišly jeho připomínky. „Je hezký, že vyděláváš, ale děti tě skoro nevidí. Všechno je jen kariéra, kariéra…“ Nejdřív jsem to brala jako lehce ublížený povzdech. Pak mě ale zarazilo, že tak mluví skoro každý den.
Možná má pocit, že se mezi námi rozšiřuje propast, protože sám zůstal ve svém zaměstnání na provozní pozici. Jenže já ho k ničemu nenutím, nebráním mu, aby si hledal něco jiného. Nevím, jestli se jen bojí změny nebo žárlí. Když se ho zeptám, odpoví něco ve smyslu: „Nebojím, jen mi vadí, že jsi věčně v práci.“ Přitom je to absurdní. V pět odpoledne už většinou sedím doma a řeším rodinné věci. Vydělávám víc, ale nestanu se přece ženou v domácnosti, aby se cítil lépe.
Mrzí mě, že se to obrací proti mně. Co mám dělat? Pokud bych snížila úvazek, klesne i moje výplata – a to by znamenalo mnohem přísnější rozpočet. Přitom máme hypotéku, děti rostou, brzy budou chtít řidičák, dál studovat a kdoví co ještě. Manželův plat zdaleka nestačí, vím to já i on. Ale netuším, jak mu to vysvětlit, aby mě nepřerušil slovy, že jen hájím svou kariéru. Připadá mi, že je mi to kladeno za vinu: „Ty jsi šéfka, prachy nosíš, tak si to vyžer.“ Je to nespravedlivé. Potřebujeme si spolu sednout a říct si, co koho trápí. Třeba jde o obyčejný strach, že už nejsem ta holka, co jsme spolu začínali.
A já? Já ho miluju, děti taky, tuhle rodinu jsem vždycky chtěla. Nechci to zničit kvůli pár sporům o výplatu a chlapskou ješitnost. Ale jakmile se o tom začneme bavit, obviní mě, že myslím jen na peníze. Přitom doma vařím, uklízím, starám se o děti, dokonce i prádlo občas žehlím já. „Nechci, aby to dopadlo tak, že odejdu z práce a budeme si přát, abychom zbylé účty vůbec zaplatili.“ Kéž by si uvědomil, že můj úspěch je zároveň úspěchem celé naší rodiny.
