Článek
Dana pochází z Krkonoš, bydlela s babičkou v prostorném bytě poblíž náměstí. Jako malá říkala babičce normálně „babi“ a vlastní mamince „mami“, jenže si už odmalička všímala, že to tak docela nefunguje. První roky si pamatovala maminku jen matně: občas přijela s velkou taškou sladkostí a dárků, strávila s ní tři dny a pak zase odjela. Někdy nepřijela i několik měsíců, a Dana se mezitím pevně upínala k babičce, která jí chystala snídani, oblékala ji do školky, chodila s ní k lékaři.
„Proč se mnou mamka není častěji?“ ptala se někdy Dana. Babička Marie na to mlčela nebo jen rozptýlila její obavy společnou procházkou do parku. S přibývajícími roky ale Dana pochopila, že matka Hana má jiné starosti. Byla tehdy studentka gymnázia, když otěhotněla, a Hana nesnesla myšlenku, že by se vzdala života a kariéry kvůli miminku. Babička prý tehdy rezolutně řekla: „Toto dítě se narodí, a jestli ho nechceš, postarám se o něj já.“ Po porodu tak putovala Dana rovnou k babičce, zatímco Hana rychle dokončila školu a odjela na univerzitu v Praze, kde si zařídila nový život.
Babička byla pro Danu vším: učila ji číst, vyrábět ozdoby na Vánoce, péct koláče s tvarohem. Když Dana nastoupila na základní školu, vysvětlila jí, že biologická matka zůstane maminkou jen na papíře, ale že to rozhodně neznamená, že Dana není milovaná. A Dana přijala, že žije trochu jinak než ostatní děti. Každý druhý měsíc se Hana ukázala, na dva dny se tvářila jako vzorná máma a pak zase zmizela. „Mám spoustu povinností, beruško, brzy se ozvu,“ tvrdila. A babička Danu utěšovala, že to tak prostě někdy musí být.
V patnácti Dana přestala čekat na jakoukoli změnu. Babička do jejího života vnesla víc lásky, než si kdy dokázala představit. Když se po čase začala ptát na okolnosti svého narození, babička trochu zaváhala: „Hana byla nadaná studentka, ale když otěhotněla, bála se, že to zničí její budoucnost. Slíbila jsem, že se o tebe postarám a vychovám tě jako vlastní.“ A pro Danu to vlastně nikdy nebyl problém – opravdový domov cítila vždy tam, kde byla babička.
Když se blížily Daniny osmnácté narozeniny, přišla nečekaná změna. Hana dokončila dlouhodobou stáž v zahraničí a chtěla se vrátit do Čech. Dokonce projevila zájem, že se pokusí o bližší vztah s Danou. Ta to přijala s rozporuplnými pocity. „Proč teď? Kde jsi byla celé roky?“ chtělo se jí křičet, ale babička ji uklidňovala, že šanci na stmelení rodiny si přece zaslouží každý.
Dana se mezitím po maturitě rozhodla studovat v Liberci, jenže těsně po přijímačkách otěhotněla se svým přítelem. Na rozdíl od Hany se k dítěti postavila jinak: přesně věděla, že si ho nechá. Koneckonců babička tu byla pořád a Dana se cítila připravená se o miminko starat i při studiu. Když se její malý syn narodil, dočkala se podpory nejen od babičky, ale nečekaně i od Hany, která se aktivně zapojila do rodinného života. Přestěhovala se dokonce kousek od nich a občas hlídala vnuka, aby Dana mohla dokončit školu. V tu chvíli, poprvé v životě, Dana v matce viděla skutečnou oporu. Babička, která už byla v důchodu, se také přestěhovala blíž k nim, aby měla rodinu pohromadě.
Dnes jsou všichni v jednom městě a snaží se fungovat jako normální rodina, i když s poněkud komplikovanou minulostí. Hana s Danou si k sobě našly cestu, byť ne úplně lehce. A babička? Ta říká, že se může v klidu dívat, jak se jí vrátilo všechno to úsilí v podobě vnučky a pravnuka, kteří ji teď obklopují láskou. Dana se nevyhne drobnému pocitu křivdy a nikdy nebude mít k Haně vztah jako k matce, ale přesto ji neodmítá. „Řekla bych, že nám všem život rozdal špatné karty, ale nakonec je hrajeme, jak nejlíp umíme,“ uzavírá Dana s povzdechem. Možná ty vztahy nikdy nebudou ideální, ale jejich příběh dokazuje, že i nepovedené začátky se mohou vyvinout směrem k odpuštění a vzájemné podpoře.
