Článek
Když jsem byl sedmnáctiletý kluk v Plzni, měl jsem jasno: chci najít tu pravou, oženit se a mít šťastnou rodinu. Když jsem potkal Katku v tanečních, připadala mi jako nejkrásnější bytost na světě. Chodila o dvě třídy níž, ale to nám nevadilo. Začali jsme se vídat i mimo školu a těšili se, až spolu budeme jednou napořád.
Po maturitě jsem šel na univerzitu do Prahy a Katka ještě končila studium v Plzni. Každý víkend jsem se vracel za ní, sednul na vlak a těšil se, až ji obejmu. Říkal jsem si, že mě nikdy neomrzí. Byli jsme mladí, zamilovaní. Byl to náročný rok a půl, ale obstáli jsme. Jakmile skončila její škola, koupili jsme starší byt v okrajové části a vzali se. V práci jsem občas trávil dlouhé večery, ale neměl jsem pocit, že bych kvůli tomu o něco přicházel. Katka byla první a jediná, s kým jsem kdy měl sex, a připadalo mi to dokonalé.
Jenže uplynulo pár let, narodily se nám dvě děti, hypotéku splácíme doteď. Katka se naštěstí rychle vrátila do práce, a tak vše zvládáme. Naše manželství se vyznačovalo pohodou: sem tam sice neshody kvůli penězům nebo výchově, ale vcelku nic dramatického. Dlouho jsem si myslel, že žiju ideální rodinný život.
Jenže poslední dobou ve mně roste zvláštní pocit. Jako bych se ke všemu upnul moc brzy a vynechal jednu kapitolu dospělého života. Občas se přistihnu, že mě na ulici zaujme cizí žena. Začnu si představovat, jak by to vypadalo, kdybych s ní zažil nějaké dobrodružství. Nedokážu ty myšlenky potlačit. „Nikdy jsem nezkusil jinou ženu než Katku. Co když jsem tím o něco přišel?“ honí se mi hlavou.
Jednou jsem se s tím svěřil kamarádovi, když jsme si sedli na pivo. Spolupracuje se mnou v jedné firmě a je pořád takový pohodář. Rozesmál se a povídá: „Tak si zkus odskočit někam jednou, však to nic není, člověka to nabije. Já mám ženu, kterou miluju, a přesto si občas užiju bokem. O nic nejde, když se to nedělá na city.“ Podivil jsem se, ale zároveň mi v uších utkvěla jeho věta: „Lepší si užít a vrátit se domů spokojenej, než si nic nezkusit a jednou litovat.“
Pořád si však nedokážu představit, že bych šel a vědomě Katku podvedl. Miluju ji, vážím si jí. Jen mě sžírá ten zvláštní pocit, že jsem o něco přišel, když jsem od sedmnácti nepoznal jinou partnerku. Ještě jsem tohle téma nadhodil Katce: co kdyby si člověk vyzkoušel nějaké dobrodružství, jen tak, bez citů? Ona mě docela rozhodila, protože mi přiznala, že občas taky přemýšlela, jak by asi vypadal sex s někým jiným. Jenže hned se prý vyděsila, že by to zničilo naše manželství. Má pravdu. Vím, že bych riskoval moc, ale pak si říkám, že třeba existují manželé, kteří tohle zvládnou.
Co s tím? Někdy mě napadne, že bychom se mohli pokusit náš společný intimní život pořádně zpestřit. Jenže i tak zůstává otázka, jestli mě vzrušuje samotný fakt nové ženy, nebo prostě jen chci s Katkou najít tu ztracenou jiskru. Už mě unavuje o tom jen fantazírovat a cítit, jak mě uvnitř nahlodává touha i výčitky. „Možná to je jen chvilková krize, ale co když mě to neopustí?“
Milujeme se, to vím, jenže lidská zvědavost a touha po poznání jsou hrozivě silné. Bojím se, abych tím nic nerozbil. Ale co když se jednou v šedesáti budu mlátit do hlavy, že jsem kdysi nevyužil šanci zažít něco jiného, aniž bych kvůli tomu musel opustit rodinu?
Někdy si představuju, jak Katce navrhnu, že bychom si dali prostor pro malé „vybočení“, bez zbytečných otázek. Vzápětí se ale děsím, co kdyby se zamilovala jinde? Jsem v podivné kleci vlastních rozporů a netuším, kudy z ní ven.
