Článek
Bylo mi deset, když najednou zmizel. Máma plakala a říkala, ať se ho přestaneme ptát, že je pryč. Rozehnala jakékoliv naděje, že se někdy vrátí. Měla jsem bratra a dětství, ve kterém mi vybuchla díra, kterou jsme se pak snažili oba utěsnit. Jenže roky ubíhaly, maminka se provdala za jiného muže, vytvořila nám novou rodinu a já se postupně smiřovala s tím, že táta se vypařil. A možná bylo nakonec bezpečnější si ho představovat, než vědět, co se doopravdy stalo.
Jenže pak maminka, která pro mě byla kotvou celého dětství, zemřela. Bylo jí lehce přes padesát a nedokázala už dál bojovat se svou nemocí. Ten den přišel zvláštní pocit konečnosti. Uvědomila jsem si, že s ní možná pohřbívám i poslední šanci dozvědět se, kam otec zmizel. Babička, která by něco mohla vědět, zemřela už dřív a nevlastní táta Lukáš vyprávěl jen to, co mu maminka kdysi nakukala: že prý ten první muž utekl k jiné ženě a nechtěl s námi mít nic společného.
Když jsme pak s bratrem a Lukášem vyklízeli maminčiny věci, narazili jsme na pečlivě schovanou krabici. Byly v ní dokumenty, které by asi nejraději vzala s sebou do hrobu. Stálo tam, že můj biologický otec Kamil seděl ve vězení za tragickou autonehodu. Srazil náklaďákem auto, ve kterém zemřela mladá maminka i s malým synem. V dechu mu naměřili alkohol. Za ten zmařený život šel do vězení. Byl to pro mě šok. Tak moc jsem si malovala, že se někde začal nový život a že třeba jen neví, jak se vrátit… Místo toho se stal viníkem cizí smrti.
Proč nám máma zamlčela pravdu? Myslím, že cítila obrovský stud. Ve svých dopisech z vězení otec psal, jak moc ho tíží, co způsobil. A taky litoval, že nás ztratil. Když ho propustili, zřejmě se snažil žít nějak dál, ale máma mezitím podala žádost o rozvod a on zůstal v našich životech jen jako dusný stín.
Zarazilo mě, že se taky mohl pokusit najít nás. Jenže možná měl dojem, že máme lepší život bez něj. Rozhodla jsem se, že ho zkusím vypátrat. Bratr byl ochotný pomoct, náš nevlastní táta Lukáš taky. Nejdřív jsme doufali, že někde má rodinu, možná se postavil na nohy. Ale ukázalo se, že měl další ztroskotané manželství, skončil bez prostředků. Přišel o práci i bydlení a nyní žije na ulici.
Trvalo nám spoustu týdnů, než jsme ho našli. Když jsem konečně spatřila muže s ustaranou tváří, trochu zanedbaného, ale nikoli špinavého a zničeného, srdce se mi rozbušilo. „Adélo, jsi to vážně ty?“ zeptal se a já na moment ztratila řeč. V té tváři byl můj otec a zároveň mi byl strašně cizí. Připadala jsem si jako malá holka, která by k němu nejradši přiběhla a objala ho. Ale stála jsem nehnutě a plakala.
On mě poznal, prý jsem podobná mamince. Řekl, že kdyby se mohl vrátit v čase, nikdy by nesedl do auta po těch pivech. Bral tu tragédii jako doživotní trest. Moji nabídku, že ho vezmu k sobě domů, odmítl: „Jsem navždy viník. Vzal jsem život nevinným. Nezasloužím si dostat druhou šanci.“
Snažili jsme se ho přesvědčit. Bratr nabízel, že by se do začátku složil na menší podnájem, Lukáš se ptal známých, jestli nepotřebují šikovné ruce na stavbě, protože táta kdysi dělal u jedné stavební firmy. Ale on jen zavrtěl hlavou a řekl, že to je zbytečné. „Nemůžu odčinit, co jsem provedl. Možná je správné, abych žil na ulici.“
Je to pro mě hrozně těžké. Mám pocit, že jsem ho našla, a přitom ho znovu ztrácím. Věřím, že měl kdysi špatnou chvilku, která mu převrátila život naruby, a teď se z ní nedokáže vzpamatovat. Je pro mě těžké dívat se na to, jak se dobrovolně trestá. Chtěla bych mít normálního otce, k němuž si můžu občas jet vypít kávu. A přitom na něj narážím v parku, kde sedí s plastovým kelímkem a hraje sám se sebou nepřetržitou partii zármutku.
Nevzdávám to. Občas mu donesu jídlo, staré oblečení, zkouším ho popostrčit, ať se mnou jde někam do instituce, která pracuje s bezdomovci. On si vždycky vezme tašku nebo aspoň pár drobných. Nikdy neříká, abych šla pryč. Ale pokaždé dodá: „Adélo, měla bys mě nechat bejt. Nechci tě stahovat do svých výčitek.“
Možná se to jednou zlomí. Možná taky ne. Vnitřně se musím smířit s tím, že tátu mám, ale za těch dvacet let se stal úplně jiným člověkem. Necítím vztek, spíš bolest a zoufalou touhu mu ukázat, že ještě není pozdě žít. Bojím se, aby se jednoho dne z těch ulic nevrátil jen jeho duch a já si neřekla, že jsem mohla udělat víc.
