Článek
Narozený roku 1909 v Rychvaldu na severní Moravě, patřil Söhnel k sudetským Němcům vyrostlým v českém prostředí. Vystudoval práva na německé univerzitě v Praze a před válkou pracoval jako advokátní koncipient v Ostravě.
Ambice, charisma i správné kontakty ho ale záhy vynesly k mocným: od dubna 1939 – jen pár týdnů po německé okupaci – nastoupil jako právník na Úřad říšského protektora v Praze. Byl už členem NSDAP, loajální k Říši. Místo v kulturně-politickém oddělení protektorátní správy mu otevřelo dveře k opravdové kariéře.
Film se stal jeho doménou. Nacisté brzy ovládli celé české filmové odvětví – od ateliérů na Barrandově až po kina ve Zlíně a jinde. Söhnel se v roce 1940 stal zástupcem říše v nově zřízeném Českomoravském filmovém ústředí, povinné organizaci sdružující všechny tvůrce a pracovníky v kinematografii.
Díky této funkci si vysloužil neoficiální titul „šéf protektorátního filmu“ a udržel si jej až do konce války. Jeho role je dodnes nejednoznačná. Na jedné straně se opíral o stranickou moc a cenzurní pravomoci, na straně druhé skutečně držel nad českými filmaři ochrannou ruku.
Mnoha z nich pomohl – během okupace umožnil natočit několik vlastenecky laděných snímků, které by jinak snad vůbec nevznikly. Mimo jiné jako cenzor schválil a prosadil scénář filmu Babička podle Boženy Němcové. Zároveň se však čeští herci a režiséři nevyhnuli účasti na tendenčních projektech nacistické propagandy.
Sám Söhnel musel dohlížet i na vznik filmů s otevřeně antisemitským vyzněním, jako byl například snímek Jan Cimbura – příběh, v němž poctiví čeští sedláci doplatí na hamižnost místního židovského hostinského.
Osobně byl Willy Söhnel muž dvojí tváře. V pražských ateliérech vystupoval uhlazeně a přátelsky, plynně mluvil česky. „Byl to typ inteligentního bonvivána. Zájem hereček si vyloženě užíval,“ vzpomínali pamětníci.
Ve víru protektorátní společnosti filmových hvězd byl Söhnel jako ryba ve vodě – elegantní úředník s neformální mocí, který uměl udělat dojem. Zdaleka největší rozruch však způsobil jeho milostný život.
Mladý šéf filmu měl slabost pro krásné herečky – a ony zase pro něj. Tak se zrodilo drama, které zničilo jedno velké přátelství a poznamenalo osudy všech zúčastněných.
Psalo se léto 1941 a ve Zlíně právě probíhaly slavné Filmové žně – festival, na který se sjela smetánka protektorátní kinematografie. Nataša Gollová, tehdy jedna z nejzářivějších filmových hvězd, přijela na festival v doprovodu své nejlepší kamarádky a kolegyně Adiny Mandlové.
Obě mladé herečky byly nerozlučné – společně zářily ve filmech i na večírcích, jedna bez druhé nedala ránu. Jenže právě ve Zlíně je měla rozdělit osudová známost. Návštěva Zlína pro Natašu byla osudová. Potkala tady svého budoucího partnera Wilhelma Söhnela.
Okouzlující Němec z Ostravy na ni zapůsobil – a ona na něj. Mandlová však o Willyho zpočátku projevovala neméně živý zájem. Vše se zpočátku odehrávalo v mezích koketních hrátek: obě krásky se o nového „pána“ dráždivě přetahovaly. Dokonce natolik, že Adina ochotně půjčovala své luxusní pražské apartmá Gollové a Söhnelovi k tajným schůzkám.
Krátce poté ale Adina Mandlová překvapivě vyhrála první kolo. Söhnel dal přednost jejímu půvabu a Nataša ustoupila stranou. Mandlová s Willym zanedlouho otěhotněla, a třebaže se rozhodla jít na potrat, užívala si triumf: získala milence jen pro sebe.
Gollová přihlížela s bolestí v srdci. Rodiče i přátelé ji navíc varovali před jakýmkoli románkem s Němcem – dobře věděli, že „po válce z toho může mít nepříjemnosti“. Ale mladá herečka si nedala říct. Söhnel pro ni představoval něco jako zakázané ovoce – možná právě to ji přitahovalo.
Když Adina koncem roku 1942 odjela pracovně do Berlína, Nataša neváhala a Willyho zkusila svést znovu. Přebrala ho své nejlepší kamarádce, která se po návratu domů cítila zrazená.
„Když jsem se vrátila z Berlína a dozvěděla se, že mně Willyho za mé nepřítomnosti přebrala, naše přátelství skončilo,“ popsala Mandlová hořce konec jejich kdysi sesterského pouta.
Dvě slavné herečky, dříve nerozlučné, se kvůli vztahu s týmž mužem rozkmotřily navždy. V tu chvíli ale ještě ani jedna z nich netušila, jak jim tento muž za pár let zavaří.
Sám Söhnel nezůstával pozadu. Podnikavý bonviván dokázal udržovat poměr s oběma hvězdami zároveň a snad si i liboval v dramatickém milostném trojúhelníku. Ještě v roce 1941 stihl Adinu uvést do jiného stavu – a přestože Mandlová těhotenství ukončila, později na Willyho nevzpomínala ve zlém.
„Willy se nikdy nechoval jako nacista a za války pomohl spoustě českých filmařů,“ uznala Adina Mandlová ve svých pamětech. Její slova potvrzují, že Söhnel si uměl získat srdce – a snad i respekt – žen, které ho milovaly. Jen Nataša a Adina už si od té doby nikdy nepodaly ruce. Jejich přátelství zemřelo. A válka stále trvala.
„Zamilovat se do Němce se tenkrát rovnalo společenské sebevraždě,“ napsal později výstižně režisér Otakar Vávra. Mandlová i Gollová tušily, že milostný románek s německým pohlavárem by se jim mohl krutě vymstít. Přesto obě riskovaly – a obě na to doplatily, každá po svém.
Květen 1945 zastihl Wilhelma Söhnela stále po boku Nataši Gollové. Když v Praze vypuklo povstání, snažil se ještě na poslední chvíli plnit své povinnosti. Místo útěku se údajně pokusil vyjednávat ochranu filmových ateliérů před zničením.
V chaotických dnech osvobození byl však zatčen povstalci a uvržen do vazby – přesně tam, kde jsme ho zanechali v úvodu příběhu. Několik měsíců poté byl vyslýchán československými úřady pro podezření z kolaborace. Ironií osudu mu však nakonec výrazně pomohli právě čeští filmaři.
Díky několika kladným svědectvím o jeho pomoci během okupace byl Söhnel v říjnu 1946 propuštěn na svobodu. Dokonce mu bylo navráceno československé občanství – oficiálně jako projev uznání, že z pozice protektorátního cenzora do jisté míry chránil a podporoval domácí tvorbu. V poválečném zúčtování tak vyvázl překvapivě lehce.
Jeho někdejší milenky tak snadno nevyvázly. Naopak – právě jejich vztah s Willym se stal terčem pomstychtivého veřejného hněvu. Nataša Gollová se ocitla na indexu jako „nemravná zrádkyně“, která se během války tahala s Němci.
Dav jí spílal, bulvár ji odsoudil ještě dřív, než zasedl jakýkoli soud. Zdrcená herečka se rozhodla své jméno očistit činy, ne slovy. V květnu 1945 proto odjela dobrovolně do terezínského ghetta pečovat o vězně zdecimované epidemií tyfu.
Místo okázalých gest zvolila skutečné pokání: dřela jako obyčejná ošetřovatelka mezi umírajícími.
„Prostě spala s Němcem. Vyřešila to nejčestnějším způsobem. Zatímco se obě hvězdy (Mandlová a Baarová) nechaly zatknout, aby je lidi nelynčovali, Nataša odjela do terezínského ghetta, kde jako ošetřovatelka neúnavně pomáhala,“ komentoval hořce Otakar Vávra tuto Gollové oběť.
Gollová si v Terezíně skutečně sáhla na dno. Ve vyhladovělém táboře plném nemocných sama onemocněla skvrnitým tyfem a málem zemřela. Přežila – vyčerpaná, pohublá, s oholenou hlavou a dočasně vypadanými vlasy. Nemoc ji poznamenala na celý život. Mimo jiné už nikdy nemohla mít děti.
Adina Mandlová si zvolila jinou cestu. Hrdá hvězda odmítla jakoukoli solidaritu či pokání, které by budilo dojem, že prosí o milost. Její bratr ji tehdy pobízel, ať také jede pomáhat do Terezína, prý aby si napravila reputaci – ale Adina se jen vzepřela.
„Odmítla jsem to kategoricky. Nebudu si za pět minut dvanáct něco žehlit,“ vzkázala neústupně s tím, že je připravena přijmout trest. Ostatně Söhnel nebyl jediný Němec, s nímž během války udržovala vztah – Mandlová si už dříve vysloužila pověst ženy, která se „paktuje s Němci“.
Po válce byla zatčena a pro jistotu několik měsíců vězněna, než se jí podařilo vyreklamovat z nejhoršího. Později odešla do emigrace. „Nebylo co napravovat. Chtěla jsem nést následky,“ prohlásila hořce – a slovo dodržela.
Nataša Gollová se po návratu z Terezína ocitla před úřední komisí a musela čelit obvinění z kolaborace. Padl verdikt: dvouletý zákaz činnosti. Herečka, která ještě před pár lety vyprodávala kina, najednou nesměla ani na jeviště. Na rozdíl od Mandlové či Lídě Baarové jí však bylo po uplynutí trestu dovoleno vrátit se k hraní – ovšem ne v Praze.
Zůstala na indexu jak pro Barrandov, tak pro všechna velká metropolitní divadla. Kdysi zbožňovaná komička neměla práci ani budoucnost. Z hlavního města tak nakonec odešla na provinční štaci: v roce 1947 přijala angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kde se z ní stala spíše regionální herečka.
Tam také potkala o generaci staršího režiséra Karla Konstantina, který jí angažmá zprostředkoval – a ze soucitu i náklonnosti jí požádal o ruku. Nataša, zlomená a osamělá, nakonec souhlasila. V roce 1948 se za Konstantina provdala, v tichosti a bez fanfár.
O velké lásce nemohlo být řeči. „On byl hroznej alkoholik. Spíš než velká láska to bylo zoufalství. Proč si ho vzala? Protože byla v těch Budějovicích úplně sama…“ vzpomínal herec Svatopluk Beneš na hořký sňatek své přítelkyně.
Manželství zůstalo bezdětné a Konstantinova náruživost v pití nakonec stáhla ke sklence i samotnou Natašu. Tragická dohra jednoho milostného trojúhelníku: namísto veselých filmů, v nichž kdysi excelovala, čekaly Gollovou roky zapomnění, provinční dril a pomalý pád do náruče alkoholu.
A Willy Söhnel? Ten vyšel z poválečného chaosu takřka bez následků. V říjnu 1946 opustil celu jako volný muž a dokonce s papírem, který mu vracel čs. občanství. Jenže dějiny pokračovaly další ironií. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl Söhnel zbaven občanství znovu a náhle se ocitl v novém nebezpečí.
Tentokrát nečekal, až mu osud podruhé nabídne záchranu. V září 1948 uprchl ilegálně za hranice. Usadil se v poválečném Německu, kde splynul s řadou dalších uprchlíků z Východu. O jeho dalším životě se už mnoho neví – žádná velká kariéra ho tam nečekala. Zmizel z filmového světa stejně rychle, jako do něj vstoupil. Zemřel v roce 1982, v ústraní a tichosti, daleko od země, kde kdysi rozhodoval o osudech druhých.
Ještě jednou a možná naposledy na sebe Willy Söhnel upozornil v roce 2017, když se jako postava objevil v televizním seriálu Bohéma o osudech protektorátních filmařů. Na obrazovce působila jeho postava nebezpečně i okouzlujícím způsobem – přesně tak, jak si ho pamatovali ti, kdo mu stáli tváří v tvář.
Zdroje:
https://zivotopisyonline.cz/wilhelm-sohnel-filmovy-sef-protektoratu-a-milenec-gollove/
https://www.casopisbarbar.cz/publicistika/budejovicky-azyl-natasi-gollove
https://dvojka.rozhlas.cz/divaci-ji-milovali-za-lasku-v-osobnim-zivote-ale-tvrde-zaplatila-osudove-zeny-8287533
https://www.super.cz/clanek/celebrity-adina-mandlova-o-vztahu-s-natasou-gollovou-rikalo-se-ze-jsme-lesbicky-393510
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/pokani-natasi-gollove-v-terezine-pomahala-nemocnym-s-tyfem-zaplatila-za-to-zdravim-a-vlasy_492707.html
https://www.lifee.cz/psychologie/natasa-gollova-s-nejlepsi-kamaradkou-adinou-mandlovou-je-rozdelil-milenec_2231.html
https://www.krajskelisty.cz/praha/obvod-praha-5/15825-zatimco-ona-skoncila-pred-soudem-on-byl-odmenen-za-zasluhy-a-pak-ze-paragrafy-meri-vsem-stejnym-metrem-tajnosti-slavnych.htm#google_vignette
https://www.lifee.cz/trendy/milenky-hakoveho-krize-natasa-gollove-se-spustila-s-nacistickem-sefem-filmu-sohnelem-prebrala-ho-mandlove_69641.html
https://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-laska-a-vztahy/572299/natasa-gollova-kdo-byli-jeji-osudovi-muzi-a-proc-ji-neprinesli-stesti.html
