Článek
Jsem Oldřich a bydlím s Karolínou v domě, který jsem postavil na okraji menšího města. Poznali jsme se na obyčejném místě: ona pracovala v malé útulné cukrárně. Kdykoli jsem vstoupil dovnitř, všechno tam vonělo a třpytilo se čistotou. „Ta prodavačka to tu má fakt pěkné,“ říkal jsem si, a netušil, že jednou bude moje žena.
Byla mladší o pár let, jemná a usměvavá. Vzali jsme se po roce a přestěhovali se do našeho nového domu. Tehdy mi její touha po pořádek připadala roztomilá. Když jsme čekali syna, všechno vonělo, dům byl naklizený a s vypranými záclonami. Vytvářela opravdové teplo domova.
Časem jsem si ale všiml, že její snaha o dokonalý pořádek je až urputná. Stačilo odložit hrnek s vodou na stůl – o pět minut později byl někde umytý a uklizený. Třeba jsem se napil, odložil sklenici a chtěl si ještě dolít, jenže Karolína ji mezitím umyla a uložila. Zprvu jsem se tomu smál, ale s lety mi to začalo lézt na nervy. Každý den luxovala, vytírala a někdy dokonce myla okna každý týden. Pokud jsem něco uklidil já, během chvilky to šla „udělat lépe“.
Víkendová rána probíhala pokaždé stejně: já chtěl jet na výlet, ona mě donutila chystat mop a hadry. „Tady je prach, tam je flek a nestihli jsme okno v chodbě,“ opakovala. Ze začátku jsem se snažil pomáhat, ale brzy mi došlo, že to pro ni nikdy není dost. Buď jsem se nepřesně otřel, nebo mi něco kápnulo mimo. Tak jsem se raději se synem ztratil z domu, jenže ji to štvalo. Rozčilovala se, že na ní nechávám všechnu práci.
Nakonec to odnesl nejvíc náš kluk. Už jako malého ho neustále sekýrovala, aby měl hračky v krabici, a kamarády si domu zvát nesměl. „Udělali by tu binec,“ tvrdila. On se díky tomu začal cítit jako vetřelec. Když dospíval, raději se přestěhoval na internát a později zamířil do Prahy na vysokou. Ani po svatbě s bezvadnou ženou se k nám nechtěl vracet. Nedivím se mu. Když náhodou přijeli i s vnoučaty, Karolína je sledovala, jestli neupatlají zdi nebo nepolijí koberec. Syn mi jednou na rovinu řekl: „Tati, máma je nemocná. Promiň, ale moje rodina sem jezdit nechce.“
Nejhorší je, že Karolína si ničí i svůj život. Nemá žádné známé, všichni ji přestali zvát na posezení, protože k nim také chodila s poznámkami o stavu jejich domácnosti a u nás doma se s nikým vídat nechtěla. „Co když mi zničí bílou pohovku,“ říkala o lidech, které ani pořádně neznala. Je věčně unavená, přišla o jiskru v očích a zůstala jí jen podrážděnost. Když se jí snažím říct, že tohle přece není normální, odsekne: „Ty moje úsilí neoceníš, tak si stěžuj jinde.“
Začínám přemýšlet, jestli pro nás ještě existuje společná budoucnost. Můj táta zůstal nedávno sám v rodinném domě, a tak se do něj můžu kdykoli nastěhovat. Syn mi tvrdí, že by to byla úleva i pro mě. Občas mám chuť sbalit kufr a začít znova u táty, jenže Karolínu jsem kdysi miloval a něco ve mně se bojí odejít. Někdy také věřím, že je za tou posedlostí daleko větší bolest, možná i strach. Pořád doufám, že by se mohla vzchopit, najít si odbornou pomoc a hlavně dát konečně přednost lidem před hadrem.
Tak tu večer sedím v poloprázdném domě. Návštěvy dávno nepřijdou, protože manželka je nepustí dál. Pokukuje, jestli si neodvážím položit hrnek mimo prostírání, a v očích se jí zračí vyčerpání. Mně je skoro šedesát, chtěl bych si užít pár klidných let, místo věčného úklidu. Ale jestli Karolína bude dál utírat i můj stín, musím se rozhodnout, jestli tu chci dožít bez přátel a rodiny.
