Článek
Jmenuji se Jana, bydlím na severu Čech v řadovém domku, kam jsem se nastěhovala hned po svatbě. Manžel Stanislav a já jsme se brali z velké lásky. Vždy se ke mně choval pozorně, nikdy jsem si na něj nemohla stěžovat. Jenže do mého života vstoupil i jeho nevlastní bratr Vilém, o kterém jsem dlouho neměla ani ponětí. Když jsme si se Stanislavem začali, věděla jsem, že jeho rodina je trochu komplikovaná, ale netušila jsem, co to bude obnášet.
Poprvé jsem se s Vilémem setkala na rodinné oslavě, která proběhla kdesi na chalupě, kam jsem byla pozvaná ještě dřív, než jsem oficiálně chodila se Stanislavem. Vilém byl tenkrát nespoutaný typ, co střídal dívky jako ponožky, a já byla krátce po rozchodu s někým jiným, navíc dost naivní. Ten víkend na chalupě mezi námi přeskočila jiskra, vzájemné okouzlení trvalo snad jen pár dnů – dost na to, abych se nechala strhnout. Potom jsem se stáhla, styděla jsem se a považovala to za obrovskou chybu.
Vilém mi z paměti takřka vymizel, než mi Stanislav jednoho dne řekl, že má nevlastního bratra, se kterým se ale moc nevídá. A teprve ve chvíli, kdy jsme chystali svatbu, jsem pochopila, že jde o toho samého muže. Netušila jsem, jak reagovat. Nakonec jsem mlčela. Byla jsem zamilovaná do Stanislava, chtěla jsem začít zcela nový život, opustit minulost. Jenže moji svatbu tehdy Vilém nečekaně vynechal – prý byl mimo republiku, nevysvětlil nic konkrétního.
Říkala jsem si, že to tak bude lepší, nebudu se aspoň cítit divně. Ale jen pár měsíců po svatbě se Vilém objevil v našem městě, kde zůstával v podnájmu. Jednou k nám přišel něco vyřídit se Stanislavem, ten však nebyl zrovna doma. A my s Vilémem jsme prostě… podlehli. Vím, jak strašně to zní. Ale nějaká zvláštní přitažlivost mezi námi pořád doutnala a svedla nás. Hned potom jsem se cítila příšerně a on pak odjel za prací do ciziny. Roky jsem o něm neslyšela a myslela, že je definitivně pryč z mého života.
Jenže nedávno se vrátil do Čech. Bohužel (nebo pro mě bohudík) i s manželkou a malým synem. Bylo pro mě překvapení, když najednou zazvonil u nás. Stanislav mu nabídl, ať se u nás párkrát zastaví. A jen co se naskytla první příležitost, kdy byli všichni ostatní pryč, znovu jsme skončili spolu. Ani nevím, čím si mě tolik získal, ale nedokážu mu odporovat. „Myslela jsi na mě, viď,“ pošeptal mi, když jsme se viděli po dlouhé době. Jistěže myslela. Stydím se za to, ale je to tak.
S manželem přitom jinak vycházím skvěle. On mě má upřímně rád, a já jeho taky, ale v trochu usedlejším, spolehlivém smyslu. Kdežto s Vilémem se cítím na pokraji propasti, je to surové a živočišné. Mám pocit, že mě ovládá, a v té chvíli jsem schopná zapomenout na celý svět. Doma to pak hraju na klid a doufám, že se na nic nepřijde. Stanislav nic netuší a já kvůli tomu pociťuji příšerné výčitky.
Nejvíc se bojím, co bude dál. Napadá mě, že bych to Stanislavovi měla přiznat, ale to by znamenalo zbořit desetiletí našeho společného života. A pak co, měla bych snad žít oficiálně s Vilémem, který už se taky tváří, že jeho vztah manželství moc netěší? Představuji si to, a nejsem si jistá, jestli by naše vášeň vůbec vydržela, kdybychom byli spolu doopravdy. Možná je to celé jenom opojné proto, že je to zakázané.
Zatím se to snažím ustát, ale jsem zmatená. „Co když to praskne? Co když se to někdo dozví?“ takové otázky mi nedají spát. Stále častěji mě pohlcuje touha tyhle hrátky skončit, ale když Vilém zavolá, srdce se mi rozbuší a já zapomínám na všechny rozumné argumenty. Nevím, jak se z takového kolotoče vymanit. Mám strach, že se jednou prořeknu sama, nebo že nás někdo nachytá.
Zatím žiju ve lži a občas mám záblesky absolutního štěstí – a pak zas propadám pocitu, že jsem ta nejhorší manželka pod sluncem. Jen si přeju, abych našla sílu tuhle hru přetnout, anebo se aspoň rozhodnout, s kým doopravdy chci žít.
