Článek
Jmenuju se Jakub a bylo mi jasné už od střední školy, že nejsem vyloženě rodinný typ. Měl jsem pár vztahů, ale po vyučení, kdy mě vzali na docela slušně placenou pozici ve firmě, se mi začalo dařit, a já si zvykl na určitý styl. Sem tam výlet do hor, jednou do roka zahraniční dovolená, občas si koupit něco, co chci, a neřešit moc, co to stojí. Jenže to všechno padlo v momentě, kdy jsem potkal Renatu.
Připadala mi neskutečně krásná. Hned první večer jsem na ni obdivně zíral, zatímco mi vyprávěla o svých plánech, nápadech a tom, jak miluje cestování. Její lehce výstřední styl oblékání mě dostal stejně jako fakt, že vedle ní se i běžný večer promění v malou oslavu. Ze začátku mi její náročnější vkus nevadil. Bydlel jsem v menším bytě a vydělával dost, tak jsem si řekl: „Proč bych ji nemohl pozvat do lepší restaurace? Vždyť taky nemusím šetřit každou korunu…“ A tak jsem si zvykl, že sem tam zaplatím větší částku za večeři nebo menší výlet.
Časem se ke mně Renata nastěhovala a dala mi pár návrhů, jak byt „zútulnit.“ Neřekl jsem ne. Objednala sedačku z designového obchodu, větší televizi, nahradila starou ledničku novou. Podíleli jsme se na tom oba, ale nepřepočítával jsem, kdo dal víc. Vnímal jsem to jako společný projekt a vlastně i jisté dobrodružství. A hlavně, Renata je tak atraktivní a charismatická, že mě bavilo jí dopřát, co chce. Zprvu jsem si ani neuvědomoval, že to všechno leze docela do peněz. Jenomže pak se to začalo stupňovat.
Teď si Renata pořídila luxusní kabelku za částku, kterou radši ani nebudu zmiňovat, a s pomrkáváním mi řekla, že příště bych ji mohl koupit já. „Vždyť ty to zvládneš, ne?“ Tak se usmála. Skončilo to menší hádkou. Ne proto, že bych neměl na pár věcí, ale proto, že její apetyt se zdá být bezedný. A do toho naznačuje, že bychom mohli za rok dva mít dítě. Což by nebylo až tak zvláštní, vždyť už taky máme nějaký věk, jenže já jsem zvyklý na pohodlný život a vím, že s dítětem se finance otočí úplně jiným směrem. A navíc – už teď stěží stíhám plnit ty její sny o luxusu.
Moc si nedokážu představit, že nám vypadne půlka příjmů, až bude Renata na mateřské. Ví, kde pracuju a jakou mám zhruba výplatu, takže rovnou nadhodila, že by měla nárok na slušnější peníze od státu, a navíc prý můžeme uvažovat o větší hypotéce, abychom se přestěhovali do něčeho komfortnějšího, když bude rodina. Vždyť já ještě splácím tenhle byt! Kdybychom ho prodali a šli do většího, taky by to asi šlo, ale už mi hrůzou stahuje žaludek. Představuji si, jak lítám z práce do práce, abych na všechno měl, a ona se mezitím rozhlíží po dalším moderním nábytku.
Nemyslím si o sobě, že jsem lakomec. Když jdeme na večeři s kamarády, klidně zaplatím rundu, nepotřebuju počítat každou korunu. Jenže Renata je někdy úplně jinde. „Už nepotřebujeme starou kuchyň, co takhle tu s ostrůvkem za tři sta tisíc? To je přece parádní, ne?“ Zavrčí, když nereaguju nadšeně. Než jsme spolu začali žít, byl jsem zvyklý šetřit si něco bokem i pro případ ztráty zaměstnání. Dnes tam mám zlomek původní rezervy. A vnitřně se v tom plácám.
Navíc občas slyším narážky typu: „Moje kámoška je těhotná a manžel se o ni stará. Už přemýšlejí o vile za městem.“ Tvářím se, že nic neslyším. Mám o ni sice zájem, ale reálně se bojím, že s dítětem se její finanční požadavky ještě víc vystupňují. A já netuším, jestli jsem vůbec připravený se tak obětovat. Vzpomínám na minulou známost, která ode mě taky chtěla rodinu, a já do toho nechtěl jít. Tenkrát jsem si řekl, že s Renatou mě to nadšení třeba jednou přepadne samo. Ale zatím mě spíš přepadá panika.
Mám strach, že je moje přítelkyně náročnější, než moje konto unese. Ještě do toho dítě… co když se kvůli tomu celý vztah rozpadne? Nebo budu otrokem cizích tužeb bez vlastního názoru?
