Záhadná smrt skladatele Čajkovského. Musel zemřít kvůli své sexuální orientaci?

Oficiální zprávy připsaly jeho skon choleře, kterou se měl nakazit požitím sklenice nezvařené vody. Jenže záhy se mezi lidmi začaly šířit šeptané otázky: Byla to skutečně nešťastná náhoda, nebo promyšlený akt zoufalství? A co ono temné šeptané podezření, že skladatele k sebevraždě donutil skandál, jenž hrozil otřást carským dvorem? Drama posledních dnů života Čajkovského dodnes fascinuje historiky i milovníky hudby – a zůstává obestřeno tajemstvím.

Čajkovskij byl oslavovanou osobností ruské hudby, miláčkem publika i samotného cara. Za leskem slávy však skrýval trýznivé tajemství. V carském Rusku 19. století byla homosexualita nejen společenské tabu, ale i zločin podle zákona – hrozilo vězení či vyhnanství na Sibiři.

Pro významného umělce spojeného s carem a elitou by veřejné odhalení takové skutečnosti znamenalo společenskou smrt. Čajkovskij, vědom si své orientace, žil proto ve stálém strachu z prozrazení. „Zbývá jen předstírat. Ale předstírat do konce života je ta nejvyšší trýzeň,“ svěřil se v jednom z dopisů důvěrné přítelkyni. Uznávaný tvůrce nádherných melodií tak vedl dvojí život – na venek charismatický génius, uvnitř osamělý muž sužovaný depresemi a pocitem viny.

Osobní život Čajkovského byl plný bouří. V roce 1877 se narychlo oženil s mladou obdivovatelkou Antonií Miljukovovou, snad v zoufalé snaze „napravit se“ a uniknout klepům. Manželství se však ukázalo jako katastrofa – po několika týdnech psychického utrpení od ženy utekl. Zhroutil se nervově a podle dochovaných svědectví se dokonce pokusil o sebevraždu: ponořil se do ledových vod řeky Moskvy, snad aby chytil zápal plic a zemřel.

Tehdy se mu smrt vyhnula. Získal ale trpké poznání, že svou přirozenost nedokáže změnit. V dopisech bratrovi a mecenášce Naděždě von Meck otevřeně psal o hlubokých depresích a myšlenkách na smrt. Zabít se přímo si netroufal – uvědomoval si, jakou ostudu a bolest by tím způsobil rodině. Žil tedy dál, uvězněn ve zlaté kleci carské slávy, a jeho jediným ventilem byla hudba.

Není divu, že emoce, které nemohl projevit veřejně, vkládal do svých skladeb. Jeho Symfonie č. 6 h moll „Patetická“ – později přezdívaná Osudová – je prodchnuta melancholií a skončí nezvykle tichým, truchlivým epilogem. Později se mnozí ptali: nepsal tím Čajkovskij vlastní hudební epitaf?

Koncem října 1893 se Čajkovskij nacházel v Petrohradě, kde 28. října představil svou Šestou symfonii. Úspěch to byl střídmý – publikum bylo překvapeno pochmurným závěrem díla – ale skladatel byl na svou Patetickou nesmírně hrdý. Netušil, že ji slyšel hrát poprvé a naposledy. V následujících dnech se věnoval společenským povinnostem.

Večer 1. listopadu 1893 zašel Čajkovskij s bratrem Modestem a přáteli (mezi nimi byl i mladý skladatel Alexandr Glazunov) do vyhlášené petrohradské restaurace. Při večeři si objednal sklenici vody. Okolí ztuhlo: ve městě zuřila epidemie cholery a každému se kladlo na srdce, že voda musí být převařená. Číšník údajně varoval, že momentálně mají jen vodu syrovou. Čajkovskij mávl rukou. „Nebojím se,“ pronesl nebo něco v tom smyslu – a před zraky zděšených spolustolovníků sklenici vypil do dna.

Následujícího rána skladatel onemocněl. Dostavil se prudký průjem, zvracení a křeče, klasické příznaky cholery. Čajkovskij zprvu odmítal lékaře, snad v naději, že potíže přejdou samy. Nepřešly. Stav se rychle zhoršoval. Teprve 3. listopadu byl přivolán lékař dr. Bertenson, který nekompromisně určil diagnózu: cholera.

Nemoc postupovala neúprosně – docházelo k selhávání ledvin a dehydrataci organismu. Navzdory péči několika lékařů a zoufalé modlitbě blízkých u lůžka upadl Čajkovskij do agónie. Ještě 5. listopadu k němu byl povolán kněz, aby umírajícímu udělil poslední pomazání. Krátce poté, v noci na 6. listopad 1893, Petr Iljič Čajkovskij ve věku 53 let zemřel.

Oficiální příčina smrti – akutní cholera z infikované vody – zprvu nevzbuzovala pozdvižení. Tato nemoc si tehdy v Rusku vybírala tisíce obětí napříč společenskými vrstvami. Jenže postupně vyplouvaly na povrch zvláštní nesrovnalosti. Přátelé i rodina si kladli otázku, jak je možné, že opatrný Čajkovskij vůbec riskoval pití nezvařené vody v době epidemie.

Spekulovalo se, zda nešlo o impulzivní, či dokonce úmyslně riskantní jednání ze skladatelovy strany. Jako by snad sám chtěl pokoušet osud – či svůj osud zpečetit. Další pochybnosti vzbudil průběh událostí po jeho skonu. Podle carských zdravotních předpisů měla být domácnost, kde někdo zemřel na choleru, okamžitě uzavřena do karantény, tělo rychle uloženo do zapečetěné rakve a pohřbeno bez okolků a obřadností.

V případě Čajkovského nastal pravý opak. Jeho ostatky byly vystaveny v otevřené rakvi v bytě bratra Modesta a během dvou dní proudily zástupy lidí, aby se s milovaným skladatelem rozloučily. Mnozí zesnulému líbali tvář, jak později s údivem zaznamenal skladatel Nikolaj Rimskij-Korsakov. Žádná izolace, žádný spěšný pohřeb – místo toho okázalý státní pohřeb se všemi poctami.

Jakmile se v kuloárech začalo šuškat, že „to nebyla cholera“, reagovala rodina a úřady bleskově. Již den po úmrtí otiskly petrohradské noviny zprávu lékaře dr. Bertensona, líčící přesný průběh Čajkovského nemoci a zdůrazňující příznaky cholery. Krátce poté publikoval podobně laděný nekrolog i skladatelův bratr Modest. Místo aby umlčely pochybovače, vyvolaly tyto dva oficiální popisy ještě větší podezření.

Lišily se totiž v drobných detailech – například v datu, kdy byly nemocnému ordinovány léčebné koupele. Jako by se svědkové narychlo učili společnému příběhu a ne všichni si zapamatovali totéž. Konspirační teorie dostaly živnou půdu: možná bylo cílem zahalit skutečnou pravdu o skladatelově skonu a uchránit jeho pověst.

Brzy vyšla najevo znepokojivá zvěst, která dávala celý příběh do zcela nového světla. Podle této verze Čajkovskij nespáchal sebevraždu z vlastního popudu, nýbrž byl k ní donucen – a to velmi specifickým způsobem. V pozadí prý stál skandální milostný poměr skladatele s mladým aristokratem. Konkrétně mělo jít o synovce jistého vysokého šlechtice z carova okolí.

Onen aristokrat (v některých pramenech uváděn jako vévoda Stenbok-Fermor) si stěžoval dopisem přímo caru Alexandrovi III., že Čajkovskij svádí jeho chráněnce. Tento dopis se prý dostal do rukou bývalým spolužákům Čajkovského z dob, kdy studoval právnickou školu.

A ti, vědomi si hrozícího skandálu obřích rozměrů, vzali věc do svých rukou. Vytvořili jakýsi tajný “soud cti”: za zavřenými dveřmi v soukromém salonu se sešlo osm vlivných mužů – všichni bývalí absolventi téže školy – a předvolali Čajkovského, aby ho konfrontovali s obviněním.

Co přesně se oné noci odehrálo, nikdo z přímých účastníků veřejně neprozradil. Historku později vyzradila až vdova jednoho z nich, která údajně za dveřmi zaslechla útržky rozhovoru. Schůzka trvala pět hodin a probíhala bouřlivě – ozýval se křik i tlumené naléhavé hlasy.

Když vyšlo najevo, že hrozící skandál by pošpinil nejen Čajkovského jméno, ale mohl by vrhnout stín i na samotného cara a prestiž jejich alma mater, byl vynesen nemilosrdný verdikt: Čajkovskij musí zemřít, aby aféra nikdy nevyšla na povrch. Skladatel prý vyběhl z oné místnosti bledý jako stěna a beze slova zmizel v noční tmě. Svým „soudcům“ měl slíbit, že vše ukončí dřív, než vypukne veřejná ostuda. O dva dny později ležel na smrtelné posteli s příznaky otravy…

Tato dramatická teorie, poprvé publikovaná až roku 1979 ruskou muzikoložkou Alexandrou Orlovou, zapůsobila jako bomba. Nabízela totiž odpovědi na mnohé nejasnosti kolem Čajkovského smrti. Pokud byl skladatel skutečně přinucen vypít jed (či jinak sebevraždu zinscenovat) tak, aby vše vypadalo jako náhodné nakažení cholerou, vysvětlovalo by to jak riskantní vypití syrové vody, tak pozdější snahu vše ututlat oficiální verzí o nemoci.

Dokonce i lékařské příznaky do sebe zapadaly: odborníci poukázali na to, že akutní otrava arsenikem může průběhem připomínat choleru – obě trýznivé cesty k smrti provází těžké průjmy, dehydratace a selhání orgánů. A arsenik byl v 19. století jedním z nejznámějších jedů, dostupným i vysoce postaveným osobám. Orlova dokonce tvrdila, že v archivech viděla dopis lékaře Bertensona, kde radí, jak popsat smrt na choleru – ten prý záhadně zmizel z dokumentace.

Co na to historici? Názory se dodnes různí. Někteří badatelé (včetně Alexandra Orlové) jsou přesvědčeni, že Čajkovskij byl obětí homofobní společenské mašinérie a raději si vzal život, než aby vystavil cara a svou školu skandálu. Jiní, jako například biograf Alexander Poznanskij, tuto teorii odmítají jako přitaženou za vlasy.

Poukazují na nedostatek přímých důkazů i na rozpory v logice příběhu: ve vysokých kruzích tehdejšího Ruska údajně nebylo nevídané, že významní muži měli „své slabosti“, a spíš než popravčí tribunál nastupovala diskrétnost a zametání afér pod koberec.

Poznanskij dokonce zjistil, že onen „vévoda Stenbok-Fermor“ fakticky neexistoval – existoval hrabě toho jména, ale ten by nepotřeboval prostředníky, aby poslal dopis vlastnímu carovi. Nabízí se tedy možnost, že příběh o soudu cti je spíše legendou založenou na fámách.

Vedle toho vznikly i odlišné teorie. Někteří soudobí svědci tvrdili, že Čajkovskij mohl zemřít na jiný jed, případně na choleru, ale úmyslně navozenou – záměrně se prý vystavil nákaze jako „sebevražedný“ čin z nešťastné lásky. Spekuluje se totiž, že oním „mladým aristokratem“ v pozadí nebyl nikdo cizí, ale skladatelův vlastní synovec Vladimír Davydov zvaný Bob, do něhož byl Čajkovskij citově velmi fixován.

Když si uvědomil, že jeho láska k mladému muži nemá naději na naplnění, mohl podle této verze ztratit vůli žít. Šestá symfonie by pak byla jakýmsi jeho hudebním loučením se životem. Tato romantická hypotéza však zůstává stejně nedoložená jako ostatní

Použité zdroje:

https://www.nytimes.com/1981/07/26/arts/did-tchaikovsky-really-commit-suicide.html

https://www.washingtonpost.com/archive/opinions/1981/03/01/was-tchaikovsky-forced-to-commit-suicide/2ca18824-c156-4b5b-b78c-9adf8f231e90/

https://www.theguardian.com/Columnists/Column/0,5673,437352,00.html

https://hrcak.srce.hr/file/93068

https://www.osel.cz/8427-cholera-ci-otrava-arsenikem-nac-zemrel-petr-iljic-cajkovsky.html