Článek
Jmenuji se Monika a pocházím z menšího města u nás v Čechách. Vždycky jsem měla ráda změnu a dobrodružství: po maturitě jsem odletěla na půl světa, potom jsem pracovala na jihu Evropy. Rodiče mě nakonec přesvědčili, ať se usadím, najdu si normální práci a zůstanu v Česku. Tak jsem nastoupila v bance a měla dojem, že mi vše konečně zapadá. Chyběl mi jen blízký člověk, který by se mnou sdílel všední dny.
Na radu kamarádky jsem si zkusila podat inzerát na internet. Odpovědí přišly hromady, až mě to děsilo. Zaujal mě ale text, který působil vzdělaně a bez laciných řečí. Psal ho Vašek, o dost starší podnikatel, prý nezadaný a bydlící s dětmi v rodinné vile. Hned napoprvé mě pobláznil. Po pár schůzkách jsem se cítila jako zamilovaná mladá holka.
Nastěhovala jsem se k němu do jeho obrovského domu, kde žil se dvěma dětmi z minulého vztahu. Václav se choval jako pozorný hostitel, jeho děti mě přijaly celkem dobře. Byla jsem zamilovaná a do toho ráda uklízela, vařila a měla před očima dokonalý obrázek rodiny. Po několika měsících se však idyla začala drolit.
Zjistila jsem, že realita ohledně jeho bývalé manželky je mnohem složitější. Způsob, jakým o ní mluvil, byl děsivý. Působil, jako by si z ní dělal rukojmí, donutil ji převést majetek, připravil ji o kontakt s dětmi a bavil se na účet jejího neštěstí.
Později se mi Václav začal vychloubat, kolik měl ženských, kolikrát obelhal manželku. Jednou se dokonce prořekl, že kvůli jedné milostné epizodě má nemanželské dítě. „To byla jenom chyba, však je to pryč,“ řekl mi tehdy. Pořád mě ale ujišťoval, že odteď bude věrný jen mně, protože právě já jsem ta dokonalá.
Chtěl prý se mnou rodinu a měl plán, že se spolu vezmeme. Když jsem se vyčerpávala prací v bance a starostí o dům i děti, začalo mu vadit, že mu nevěnuju dost pozornosti. Tvrdil, že nepotřebuju chodit do práce, že on má prostředky a postará se o mě. Jenže mně to tak nevyhovovalo, chtěla jsem zůstat aspoň trochu samostatná.
Jednoho večera se ale bez varování napřáhl a vrazil mi facku. Doslechl se, že jsem po práci zůstala s kolegy, a doma jsem se proto objevila později. Přišel mi strašně agresivní, vypadal, jako by ho posedla bestie: „Kdes byla? Proč se mi nehlásíš?“ Tělem mi projel šok a já nechtěla věřit, že tohle je můj romantický „princ“. Sbalila jsem si věci, on mě ale zarazil s pláčem, že mu jen ujely nervy, že se bál, jestli mi někdo neublížil. Byla jsem zmatená a nechtěla rovnou ničit to, co jsem považovala za záchranu před samotou.
Jenže poté, co mě uhodil podruhé, už jsem nepochybovala, že žiju s tyranem. Jeho omluvy a vyznání, „Já bez tebe nedokážu žít,“ se mísily s vyhrožováním a rafinovanými manipulacemi: „Půjdu na policii, narafičím, žes mi ublížila. Lidi mi uvěří, mám peníze, konexe a ty jsi nezkušená holka.“ Rozložil mě natolik, že když jsem ho jednou šla nahlásit, díky jeho kamarádům u policie to dopadlo tak, že jsem všechno zase stáhla.
Moji rodiče mě prosí, ať se sbalím a odejdu. Už jednou jsem to chtěla udělat, ale strach, co se stane, je obrovský.
