Článek
Alena se před pár lety rozvedla a zůstala ve velkém bytě v Plzni úplně sama. Zpočátku ji samota vyhovovala, užívala si klidu a svobody, ale postupně se jí začalo stýskat po společnosti. A pak se objevil Michal, kamarád jejího syna. Našel si brigádu v místním klubu jako zpěvák a kytarista, ale s bydlením byl na štíru. Oslovil proto Alenu, jestli by u ní nemohl provizorně pár týdnů zůstat. Ona, osamělá padesátnice, se té představě nebránila. Bylo jí příjemné mít doma někoho veselého, kdo místy oživil tichou domácnost.
Když se Michal zabydlel, bylo to pro oba nové, skoro dobrodružné soužití. On jí skládal lichotky a ona se v jeho přítomnosti cítila mnohem mladší, než byla. „Asi je to směšné, ale je mi s tebou líp než kdy dřív,“ šeptala mu. Michal ji občas vzal na malý výlet na motorce, zašli si spolu do čajovny nebo do music baru, kde měl koncerty. Alena roky nepoznala takovou dávku pozornosti. Nadšení, které pociťovala, se proměňovalo v cosi silnějšího. Opravdu si myslela, že mezi nimi vzniká láska, ne jen oboustranně výhodná dohoda.
Ze začátku měla kolem sebe spoustu lidí, kteří ji varovali. „Aleno, nedělej si iluze, je mu o dvacet míň, co z toho asi bude?“ Ale ona si stála za tím, že Michal není obyčejný povrchní kluk. Byl pohledný, vysoký, vypadal i docela seriózně. A jeho muzikantské ruce uměly zacházet s kytarou i s ženskou duší. Když se s ním objevila na první rodinné oslavě, nikdo netušil, jak reagovat. Její syn nebyl nadšený, ale snažil se aspoň naoko tvářit, že mu to nevadí. Alena si naopak připadala hrdá, že si ještě dokázala získat srdce mladého muže.
Po pár měsících se mezi nimi rozhořela vášeň, nebo to tak alespoň působilo. Michal se ale pomalu přestával snažit cokoli skrývat. Začal o Aleně mluvit před přáteli poněkud neuctivě a slovo „láska“ z jeho úst vymizelo úplně. Místo toho jen suše tvrdil, že je tam vlastně dočasně, než se zmátoří a postaví na vlastní nohy. Většinu svých výdělků investoval do nového vybavení na vystoupení, občas potřeboval zaplatit dluh za klub, kde vzniklo penále. Alena vytahovala úspory, kupovala mu drahé věci, občas mu i pomohla s nájmem dodávky pro kapelu. Bylo pro ni stále těžší přiznat si, že tu roli mecenášky převzala dobrovolně, jen proto, aby si ho udržela.
Po roce soužití začala Alena ztrácet energii. Michal se jí odcizil, většinu večerů trávil na koncertních štacích a domů se vracel hluboko po půlnoci. Ne vždy sám. Jednou, když byl domněle na cestách, ho viděla v kavárně s jinou ženou – zhruba jeho věkovou kategorií. „Nic to není, jen kamarádka,“ hájil se později. Alena chtěla věřit, že to tak je, ale trápilo ji to víc, než byla ochotná přiznat. Před kamarádkami se tvářila, že je všechno v pořádku. Připadala si slabá a naivní, když se tak snadno nechala obalamutit lichotkami a přítomností mladého muže.
Když pak Michal jednou večer bez varování oznámil, že je na čase, aby se posunul dál, Alena ucítila zároveň prázdnotu i úlevu. Během dvou dnů si sbalil věci, naložil kytary do staré dodávky a zmizel. Až později se dozvěděla, že už bydlí u další ženy, jen o pár let mladší, než byla ona sama, a prý tam má lepší vyhlídky na vlastní nahrávací studio. Celá ta iluze, že o ni opravdu stál, se rozplynula jako dým. Zůstala v ní pachuť zrady i porážky, ovšem někde uvnitř cítila i jistou vděčnost: díky té zkušenosti poznala, že navzdory chybám je lepší pokusit se o něco, než se doživotně upnout k prázdnému bytu a vzpomínkám na to, jaké to mohlo být.
Dnes Alena říká, že peníze, které do Michala investovala, už nikdy neuvidí, stejně jako ztracené naděje. Přesto nelituje, že to zkusila. „Přišla jsem o balík a kus hrdosti. Ale taky jsem se naučila, že nic není zadarmo. Aspoň vím, že i na stará kolena můžu prožít trochu vzrušení – byť to bylo hořkosladké.“ To je všechno, co jí zbylo. A možná právě to teď potřebuje víc než cokoliv jiného.
