Článek
Náš dům se přes noc proměnil v psí království. Všude pískací hračky, chlupy na sedačce a ten specifický pach granulí. Luděk, muž, který si po dvaceti letech manželství sotva pamatoval datum mého svátku, najednou znal nazpaměť složení hypoalergenního krmiva. Mluvil na Hektora tím odporným šišlavým hláskem, jakým se mluví na mimina. „Kdo je ten nejhodnější chlapeček? Kdo půjde s tatínkem na cvičák?“
Cvičák. To slovo jsem začala nenávidět. Třikrát týdně, někdy i o víkendech, jezdil na „soukromé lekce“ k jakési Veronice. Byla to prý ta nejlepší cvičitelka v celém kraji. „Musíme ten jeho potenciál rozvíjet, Soběslavo,“ říkával mi Luděk, když balil tašku s pamlsky a hračkami.
„Veronika říká, že Hektor je génius.“ Já jsem si jen myslela, že Veronika je génius v tahání peněz z chlapů v krizi středního věku. Žárlila jsem na toho psa tak moc, až to bylo směšné. A můj instinkt mi říkal, že něco není v pořádku.
Jednoho deštivého čtvrtka mi došla trpělivost. Luděk zase odjel na „extra lekci s Veronikou“. Sedla jsem do auta a jela za ním. Cvičiště bylo rozbahněné, opuštěné prostranství na kraji města. Zaparkovala jsem za řadou keřů a v dešti pozorovala tu trojici. Luděk, Veronika – vysoká blondýna v upnutých legínách – a Hektor.
Chvíli jsem je sledovala. Klasické povely. Sedni, lehni, k noze. Hektor byl poslušný, to se muselo nechat. Ale pak jsem zaslechla něco, z čeho mi ztuhla krev v žilách.
Veronika se sklonila k Luďkovi, pohladila ho po paži a zřetelně řekla tím svým sladkým hlasem: „Výborně, Luďku! Ty jsi takový šikulka. Dneska si zasloužíš velkou odměnu.“ Mluvila na něj přesně tak, jak on mluvil na toho psa. Bylo to bizarní.
Vystoupila jsem zpoza keřů. Déšť mi stékal po tváři, ale bylo mi to jedno. Luděk s Veronikou ztuhli uprostřed pohybu. Hektor ke mně přiběhl a chtěl se mi pochlubit co se naučil.
„Tak tohle je ten ‚obrovský potenciál‘?“ zeptala jsem se a podívala se na svého manžela. „Učíš ho aportovat spodní prádlo své milenky? Nebo na to máte speciální povel?“
„Svatko, já… počkej… to není tak, jak to vypadá,“ koktal Luděk.
„Ne?“ otočila jsem se na Veroniku. „A jak to tedy vypadá? Jako kurz pozitivní motivace pro znuděné manžely? Slyšela jsem vás. ‚Ty jsi ale šikulka.‘ To mu říkáte, když vám platí za tyhle ‚lekce‘? Nebo mu taky házíte piškoty?“
Veronika zrudla, pak zbledla, zamumlala něco o tom, že už musí jít, a rychle zmizela. Zůstala jsem tam sama se svým manželem. A s jeho psem.
Dívala jsem se na tu trosku, kterou byl najednou můj muž. Na toho zoufalce, který si u cizí ženy platil za to, aby mu říkala „hodný chlapeček“. A pak jsem se podívala na Hektora. Seděl u mé nohy, díval se na mě svýma inteligentníma očima a čekal na povel. Poprvé jsem v něm neviděla soka. Viděla jsem v něm jen zvíře, které se snažilo potěšit svého pána a teď bylo stejně zmatené jako já.
„Luďku,“ řekla jsem a můj hlas byl najednou pevný a klidný, jako hlas cvičitele. „K noze.“
Zíral na mě, neschopný slova.
„Slyšel jsi. K noze. A teď sedni,“ přikázala jsem.
Bezmocně se posadil na mokrou lavičku. Ponížený. Zlomený. Otočila jsem se k odchodu.
„Hektore, jdeme.“
Pes na vteřinu zaváhal. Podíval se na tu hromádku neštěstí na lavičce, pak na mě. A bez zaváhání se rozběhl za mnou.
