Článek
Je mi sedmačtyřicet, žiju v Ostravě a se svou ženou Alenou jsem dvacet let. Máme dvě dcery, perfektní domek a už nějaký čas jsme věřili, že nic neohrozí naši rodinnou pohodu. Jenže zčistajasna se objevila situace, která mi doslova vyrvala dech. Před nedávnem u nás zazvonil kluk, sotva v pubertě, představil se jako Matěj a řekl: „Jsem tvůj syn.“ Nejprve jsem si myslel, že jde o špatný vtip. Pak však řekl jméno své matky a mně se doslova podlomila kolena.
S jeho mámou Lenkou jsem kdysi krátce chodil, někdy kolem svých sedmadvaceti. Bylo to poměrně divoké období, pořádali jsme bouřlivé oslavy, chodili na koncerty, nic vážného z toho nebylo. Prostě jsem si myslel, že jsme se rozešli v dobrém. Netušil jsem, že by mohla čekat dítě. Jakmile mi ten kluk v chodbě řekl: „Moje máma mě vychovala sama, prý o mně nevíš,“ polilo mě horko. Šlo to tak rychle. Díval se na mě s takovou zvláštní směsí zvědavosti a strachu. Pro jistotu jsem trval na testu otcovství – a vyšlo to jednoznačně, je to můj syn.
Je jasné, že Alena z toho byla v šoku. „To sis vážně nikdy nevšiml, že Lenka mohla být těhotná?“ vyjela na mě. Pravda, setkali jsme se naposledy snad na nějaké monstrózní oslavě Silvestra, každý jsme se tam vybavovali s jinou partou. Tenkrát jsme si řekli posledních pár vět, a bylo. Jenže to zjevně stačilo, aby došlo k nečekanému početí, a ona mi to zamlčela. Prý nechtěla mít od začátku konflikty a pomáhat si „nutně“ otcem dítěte. Teď se prý syn ptal, kdo je jeho biologický otec, a ona mu prozradila moje jméno. Tak mě vyhledal.
Od té chvíle nic není jako dřív. Najednou cítím vinu, že jsem s ním nebyl, když rostl, a zároveň vztek, že mi to jeho máma nikdy neřekla. Ale ještě palčivější je situace s mou ženou. „Máš s ním v plánu navazovat vztah, anebo co?“ ptá se mě Alena nervózně. Já jsem z Matěje nadšený, chci ho poznat a nabídnout mu možnost, aby byl součástí mého života. Jenže Alena se obává, že to rozbije rodinu. Je přesvědčená, že Matěj určitě přitáhne i svoji mámu a já budu mezi dvěma ženami balancovat. Obává se, že se do jejich světa teď nacpe kluk, který je starší než naše dcery, a přitom pro ni cizí. V jejích očích ohrožuje náš klid.
Snažím se jí vysvětlit, že za to nemůžu – před dvaceti lety jsem netušil, co se stalo, a Lenka mi nic neřekla. Teď už ho ale nezapřu, je to můj potomek. A vidím, že Matěj taky neví, kam se vrtnout. Je rád, že mě našel, ale je plný rozpaků. Kdykoli přijde ke mně domů, Alena působí odtažitě. Jednou jsem zaslechl, jak dcerám říká: „Nechte ho, je to jen kluk, se kterým nemáme nic společného.“ Udělalo se mi z toho zle.
Nevím, co dělat. Miluju svou ženu i dcery, ale taky chci dát synovi šanci být součástí rodiny. Možná s námi nebude trávit každé prázdniny, ale chtěl bych pro něj dohnat aspoň část toho ztraceného času. Kdykoli se snažím Aleně vysvětlit, že Matěj není nepřítel, slyším její argument: „A co když jeho máma bude dělat problémy?“ Nejspíš se bojí, že teď zničehonic budu komunikovat s bývalou. To, že zničehonic vznikla širší rodina, ji stresuje a nechce to přijmout. Jenže mě pronásleduje pocit, že jsme dlouho žili v ideálním světě, kde jsem netušil, že někde roste můj syn. Mám přece povinnost i právo ho poznat.
Přál bych si, aby to Alena pochopila a naučila se Matěje brát normálně. „Nebude to můj malý synek, ale přesto je můj,“ říkám si. Doufám, že se najde nějaká cesta, jak sblížit aspoň trochu obě strany. Zatím to vypadá, že musím balancovat na ostří nože, abych nenaštval ani svou ženu, ani neztratil syna, kterého jsem léta vůbec neznal.
