Článek
Dům mé tchyně Evy voněl vždy úplně stejně: po dezinfekci, levandulovém spreji a jakémsi starém pachu, který se nedal pojmenovat. Každý předmět měl přesně vymezené místo. Na policích stála seřazená armáda porcelánových figurek, stůl krášlil dokonale vyžehlený vyšívaný ubrus a po podlaze nebylo ani smítko prachu. Ten dokonalý řád působil křehce – stačil by jediný neopatrný dotek a celý svět by se rozsypal.
Byla jsem u ní poprvé coby oficiální snacha. S Martinem jsme se vzali před měsícem a já se upřímně těšila, že se opravdu začlením do jeho rodiny. Eva vždy působila… korektně. Držela si odstup, její úsměvy byly trochu falešn, ale dávala jsem to na vrub její povaze. Věřila jsem, že si na sebe časem zvykneme.
Po obědě – stejně úhledném a stejně bez chuti jako dům – přinesla objemné sametové fotoalbum. „Pojď, Zuzanko,“ promluvila klidným hlasem, „ukážu ti, jaký byl Martin rošťák.“
Listovaly jsme stránkami: Martin jako miminko, Martin na prvním kole, Martin u maturity. Ke každé fotce přidala krátký, dokonale naučený komentář. Nakonec jsme se dostaly k části věnované naší svatbě. „Vybrala jsem jen ty nejhezčí,“ podotkla.
První snímek z obřadu – stojíme před oltářem, ale moje tvář je rozmazaná. „Asi špatně zaostřeno,“ zamumlala, než jsem stačila něco říct. Další fotka: krájíme dort, moje ruka s nožem useknutá v podivném úhlu. A pak ta hlavní – skupinovka před statkem, kde probíhala hostina. Pamatuji si ji dokonale: stála jsem vedle Martina a držela ho za ruku.
Jenže na fotce v albu jsem chyběla.
Po boku mého muže zela prázdná, dokonale vyretušovaná plocha trávníku. Zíraly jsme na tu digitální jizvu a mě se sevřel žaludek. Další snímky? Z prvního tance, z přípitku, z rodinného kruhu – nikde ani náznak mé osoby. Precizně, metodicky vymazaná.
Vzhlédla jsem k Evě. Seděla nehnutě, tiše vyčkávala.
„Tahle fotka rodiny je pěkná,“ šeptla jsem. „Ale… nechybí tu někdo?“
„Ne,“ odpověděla a srkla ledovou kávu. „Takto jsme se fotili. Jen rodina.“
To slovo – rodina – zaznělo jako rozsudek. „Pamatuju si, že jsem stála přímo tady,“ ukázala jsem na prázdné místo. „Vedle Martina.“
Pohladila mě po ruce; její dotek byl chladný jak mramor. „Pleteš se, drahoušku. Byla jsi unavená, svatby vyčerpávají.“
Přiklopila jsem album a zadívala se jí do očí. „Proč jste mě z těch fotek odstranila?“
Místo popírání se na zlomek vteřiny sesula její maska klidu. V očích se mihlo něco hlubšího než nenávist: čirý strach. „Martinův otec odešel, když mu bylo pět,“ zašeptala. „Zůstali jsme proti světu sami dva. Vždycky jen já a on.“
Prohlížela si mě, spíš ale vzpomínala. „Dívky před tebou přišly a odešly; byly to epizody. Ty jsi jiná – vzala sis ho. Ty jsi mi ho vzala.“
Najednou jsem neviděla monstrum, ale zoufale osamělou ženu, která kolem jediného milovaného člověka vystavěla hradbu. Já byla prasklina v té zdi – a ona ji dokázala zalepit jedině tak, že mě vyretušovala ze vzpomínek.
V tom vešel Martin. „Tak co, holky? Probíráte rodinné historky?“ zasmál se. Eva nasadila rázem něžný úsměv. „Ale kdepak, Martine. Jen se Zuzankou koukáme na fotky. Ona je trochu citlivá.“
Cestou domů jsme mlčeli. Snažila jsem se Martinovi popsat chlad, který mě prostoupil, ale nemohla jsem to převést do slov. Ujišťoval mě, že máma je prostě zvláštní, nadměrně na něj vázaná, nemyslela to zle. Slíbil, že si s ní promluví. Věděla jsem, že nic nepochopil.
Nešlo o jeden incident. Byl to úvod do tiché, vyčerpávající války bez křiku a bez výbuchů – války drobných, jedovatých gest a popírání reality, která sotva začala.
