Článek
Byt v centru, který jsem zdědila po babičce, se stal naším novým domovem. Připadalo mi, že jsem konečně našla místo, kde chci založit rodinu. S Adamem, mým přítelem, jsme se pustili do rekonstrukce. Je starší o pár let a zdál se mi jako dokonalý partner pro společný život. Povídali jsme si o dětech, o pejskovi na dvorku, o budoucnosti, v níž bych byla mámou a on pyšným tátou.
Jenže to, co se zpočátku zdálo ideální, začalo mít drobné trhliny. Naše milování se najednou stalo vzácným. Zatímco dřív jsme se nemohli od sebe odtrhnout, poslední dobou se k sexu musím doslova doprošovat.
Často slyším výmluvy o únavě, stresu z práce nebo bolesti zad. Když se přece jen uvolí, trvá na něčem rychlém, většinou orálním, a co nejdřív skončit. Marně se snažím navodit romantiku. On mě jemně odstrčí, řekne: „Promiň, dneska to fakt nejde.“
Nejdřív jsem za tím hledala milenku. Prohlížela jsem mu mobil, zjišťovala, jestli není víc hodin pryč. Ale nic jsem nenašla. Odvahu zeptat se na rovinu jsem ale nenašla taky. A pak, když jsem jednou uklízela v ložnici, objevila jsem vzadu ve skříni hromádku časopisů. Přiznávám, že mě zarazily ty, které na obálkách ukazovaly polonahé muže ve vzájemných intimnostech. Zírala jsem na to a hlavou se mi honilo: „Takže on se místo našeho milování uspokojuje s tímhle?“
Nejsem nesnášenlivá, ale polilo mě horko. Vrhla jsem se do návalu vzteku: „Co když jeho podvědomá touha je úplně jinde? Třeba mě vůbec nepotřebuje ke zplození dítěte a má zájem úplně o něco jiného“ Kdykoliv zavedu řeč na tuhle oblast, lehce se pousměje a změní téma. Občas prý „fakt není v rozpoložení na žádnou akci“. Přitom před rokem jsme si ještě povídali o jménech pro našeho budoucího potomka.
Naposledy jsem si zkusila promluvit otevřeně: „Nechci tě tlačit, ale naše sexuální aktivita je skoro nulová. Copak se tak stydíš mluvit o vlastních pocitech?“ Usmál se a řekl: „Nic se neděje, přece jsme spolu spokojení. Na dítě je čas.“ Jenže mně už čas utíká, jsme spolu přes tři roky. Zdravá žena v mém věku by ráda otěhotněla, jenže když se tělesně skoro nestýkáme, co pak?
Začínám tápat, zda by nebylo lepší odejít. Současně se toho děsím. Na první pohled je Adam dokonalý partner, se kterým si rozumím skoro ve všem – kromě milování. A to je pro mě důležité. Taky mě děsí představa, že kdyby byl orientovaný jinak, vůbec nevím, co by to pro nás znamenalo. Nechci mu křivdit, ale v noci mi hlavou běží tisíc scénářů.
Nejsem žádná sexem posedlá žena. Jen toužím po blízkosti muže, s nímž chci mít rodinu. A jestli je on uzavřený do nějakých tajemství, co mám dělat? Někteří mí kamarádi radí: „Pryč od něj, ztrácíš čas a jednou si to vyčteš!“ Ale je to tak snadné? Vždyť ho miluju a věřím, že i on mě má rád. Proč to tedy mezi námi drhne?
„Můžeš mu pomoct, ale on musí být ochotný řešit vlastní problémy,“ říká mi sestra. „Dokud mlží, ty s tím nic nezmůžeš.“ Asi má pravdu. Buď se Adam přizná, nebo zůstanu vězet v pochybnostech a jednou možná zjistím, že je pozdě.
