Chiméry nejsou jen v mytologii. Ty skutečné obývají mořské hlubiny, přezdívá se jim žraločí duchové

Po žabošklebovi pestrém tu máme dalšího hlubokomořského živočicha. Tentokrát to ale není ryba, nýbrž paryba. Ovšem pozor, nejde ani o žraloka, ani o rejnoka. Kdo nám tedy zbývá? No, přece chiméry. Abychom si v tom hned ze začátku udělali jasno, nemám na mysli chiméru ve smyslu přeludu, ani chiméru jakožto tvora složeného z buněk dvou různých jedinců, ani chiméru označující přírodní vývěr zemního plynu, dokonce ani chiméru z řeckých bájí. Chiméra je očividně velmi oblíbené slovo, jimž se označuje vše, co nám připadá zvláštní. Chiméra, které se budeme dneska věnovat, je reálný tvor s vlastními buňkami. To, že je divná, však popřít nelze.

Zvětšené prsní ploutve, bičovitý ocas připomínající ocas potkana, velké tmavé oči a protáhlý čenich ve tvaru chobota nebo pádla… chiméry na titul „nejkrásnější ryba“ opravdu neaspirují. Nehýří pestrými barvami, bývají zbarvené do bledě šedé, proto se jim v angličtině přezdívá „ghost sharks“ (žraločí duchové), a jejich až 2 m dlouhé tělo je bez šupin. Šupiny najdeme pouze u mláďat na hřbetě a u samců v oblasti pohlavních orgánů. V hlubinách od 200 do 2 600 m, kde žijí, není pro živočichy důležitý vzhled, nýbrž schopnost přizpůsobit se extrémním podmínkám. To chiméry zvládly na jedničku.

Díky větším ploutvím a hubenému ocasu dokáží chiméry rychle manévrovat ve vodě, velké oči jim umožňují lépe zachytávat tu trochu světla, co se dostane až dolů, a specificky tvarovaný čenich, který u mnoha druhů slouží i k detekci elektrického pole, usnadňuje lov bezobratlých živočichů, včetně krabů, měkkýšů, chobotnic a mořských ježků.

Chiméry potravu zpracovávají zubními destičkami, které jim rostou nepřetržitě po celý život. Destičky jsou uspořádány ve třech párech (jeden pár je na špičce dolních čelistí a dva páry podél horních čelistí) a vyčnívají z tlamy ven, díky čemuž některé druhy chimér připomínají králíky. Na obranu před predátory mají tyto paryby připravený jedový trn v hřbetní ploutvi. Bodnutí není příjemné ani pro člověka, jed prý vyvolává silné bolesti.

Samice kladou na mořské dno vajíčka v kožovitém obalu a za 6-12 měsíců (v závislosti na druhu) se vylíhne malá chimérka (jednu máte na hlavním obrázku). Novorozená mláďata jsou obvykle dlouhá asi 5 cm a vypadají jako miniaturní verze svých rodičů.

Ovšem zajímavější než samotný proces rozmnožování jsou přívěsky, které ulehčují jeho průběh. Samcům vyrůstá z čela zatažitelný orgán (tzv. tentakule) s drobnými háčky, jež slouží k uchycení samic během páření. V prostředí, kde skoro nic nevidíte, je možnost zaháčkovat si partnera a zabránit mu v úprku obzvláště vítaná.

V současnosti známe na 50 druhů chimér, protože si však vybraly na zkoumání nepříliš vhodné životní prostředí, pravděpodobně jich existuje ještě více. Na ukázku rozmanitosti těchto paryb si představíme tři druhy: chimérovku kapskou (Callorhinchus capensis), chiméru podivnou (Chimaera monstrosa) a pachiméru golfskou (Harriotta raleighana). A proč zrovna tyto druhy? Protože jsem k nim našla fotografie s dostupnou licencí.

Chimérovka kapská žije u pobřeží Namibie a Jihoafrické republiky do hloubky 374 m. Čenich až 120 cm dlouhé paryby připomíná krátký chobot a skvěle se s ním chytají mořští ježci, korýši i červi.

Pachiméra golfská obývá hloubky od 200 do 3100 m v mořích mírného pásu. Délka těla tohoto druhu dosahuje maximální délky 150 cm, včetně protáhlého, zužujícího se čenichu a dlouhého ocasu.

Chiméra podivná se vyskytuje v okolí Středozemního moře a východní části Atlantského oceánu v hloubkách od 50 do 1 000 m. Dorůst může až do délky 150 cm a délka života se odhaduje na 30 let. Narozdíl od předchozího druhu má krátký čenich s převislou tlamou.

Chiméra podivná patří mezi oblíbence rybářů, kteří z tučných jater vyrábí doplňky stravy. E-shopy byly ostatně jedny z mála odkazů, které se mi zobrazily po zadání českého slova „chiméra“ do vyhledávače (nepočítám-li texty o řecké mytologii). Bohužel platí, že druhy, které si člověk oblíbí, začnou z volné přírody „záhadně“ mizet. Chiméra podivná to zatím dotáhla „pouze“ do kategorie zranitelných druhů. Nicméně pro chiméru podivnou i ostatní druhy chimér platí, že pro přesné vyhodnocení stavu populací nemáme dostatek údajů. Otázka proto zní, zda bychom si jejich úbytku vůbec všimli.

Zdroje: Science Focus, Shark Trust, A–Z Animals, Cal State Fullerton, Live Science