Článek
Občas se v médiích objeví zpráva se senzačním titulkem, že nějaké zvíře spáchalo sebevraždu (nejčastěji jsou hlavními hrdiny těchto příběhů delfíni a kosatky, případně šimpanzi). Jenže jak už to tak bývá, pravda je mnohem složitější.
Ani při zkoumání lidské psychiky se odborníci neshodnou na tom, co je a není sebevražda. Pokud se navíc začneme zajímat o sebevraždy u druhů, kterým nejenže nevidíme do hlavy (tedy nemáme dostatečné znalosti o jejich psychickém prožívání), ale ani nám po sobě nezanechávají dopisy na rozloučenou, kde by vysvětlovaly své chování, dostáváme se do úzkých.
Předem upozorňuji, že není mým cílem dojít k jednoznačnému závěru (on totiž navzdory některým odvážným tvrzením viz Sebevraždy zvířat? Nesmysl! nebo Nešťastně zamilovaný delfín: Ambiciózní experiment skončil sebevraždou kytovce žádný ani není), ale spíše nastínit danou problematiku a vzbudit ve vás zájem o duševní pochody, které se odehrávají třeba i ve vašem psím příteli.
Co je sebevražda?
Připomíná to trochu detektivku, akorát místo vraha hledáte (i) sebevraha. Podezřelý číslo 1: Sebevražedný atentátník se odpálil na svatbě. Podezřelý číslo 2: Japonský kamikaze zničil nepřátelskou loď. Podezřelý číslo 3: Muž se oběsil, rodině zanechal dopis s rozloučením. Kdo je sebevrahem? Asi většina by označila podezřelého číslo 3. Ze způsobu provedení a zanechaného dopisu je patrné, že svůj čin plánoval a rozhodl se pro něj sám.
Ale co čísla 1 a 2? V jejich případě se (pravděpodobně) nejednalo o důsledek psychického onemocnění, ani vyústění složité životní situace. Motivací jim byly spíše náboženské a politické důvody než skutečná touha zemřít. Šlo tedy o sebevraždu? A co je vlastně sebevražda?
Sociologický ústav AV ČR ve své Sociologické encyklopedii definuje sebevraždu jako agresi proti vlastní osobě s cílem přivodit si smrt. Cyril Höschl zase uvádí psychologickou definici sebevraždy, kterou popisuje jako agresi proti sobě. Podle něj však mohou k sebevraždě vést i jiné psychologické mechanismy včetně projevu zoufalství, existenciální tísně a neschopnosti dál žít.
Je sebevražda volbou?
Je sebevražda volbou v tradičním slova smyslu, nebo je důsledkem patologického stavu? Nakolik se muž rozhodl pro oběšení z čistě vlastní vůle a nakolik se na jeho činu podepsalo kulturní a sociální prostředí? Jak moc jeho rozhodnutí ovlivnil zdravotní stav? Léky? Drogy? Je sebevražda v podnapilém stavu dobrovolným a vědomým činem?
To, jestli a jak moc, je sebevražda skutečnou volbou, je klíčovým bodem i při posuzování sebevražd u jiných druhů. U mnoha zvířat se můžeme setkat se sebedestruktivním chováním, které se podobá spíše chování kamikaze pilotů než zoufalého muže s hlavou v provazové smyčce.
Například pokud mravenec nebo včela onemocní, opustí ostatní, aby chorobu nešířili dál, i když samotní nemají šanci přežít. U termitů v případě ohrožení dojde k roztržení žlázy a vyloučení toxické látky, sami sice zemřou, ale zároveň varují ostatní před nebezpečím. Toto sebevražedné chování můžeme zařadit do „altruistické oběti na ochranu skupiny“, což je jeden ze tří modelů sebevražedného chování u zvířat, které identifikoval francouzský badatel Bourgeois. Dalšími je „sebevražda jako důsledek demografie (např. přemnožení) a zásahů člověka“ a smrt „způsobená smutkem nad ztrátou milované osoby“.
Schopnosti potřebné k sebevraždě
Altruistické chování není vedeno touhou zemřít, a proto není sebevraždou v pravém slova smyslu, jde spíše o naprogramované chování. Aby se však organismus rozhodl pro sebevraždu z vlastní vůle, musí mít dostatečně rozvinuté kognitivní schopnosti a tady nastává největší problém. Zkoumání psychických jevů je těžké i u člověka, natož u zvířat, jejichž prožívání se liší od našeho a zároveň nám nemohou podat přímá svědectví (ani ústně, ani písemně).
Víme, že zvířata mají různý stupeň sebeuvědomění, prožívají deprese, úzkosti (viz PTSD u vojenských psů, o kterém jsem psala dříve) a další duševní choroby, jsou schopna sebedestruktivního chování, mají určitou představu o smrti, alespoň u zvířat stejného druhu, mohou dokonce truchlit (třeba sloni a šimpanzi) a v některých případech jsou pravděpodobně schopna plánovat budoucnost (schovávání potravy na horší časy u ptáků nebo uchovávání nástrojů pro další použití u orangutanů).
Je sebevražda v jejich silách?
Kritici myšlenky, že zvířata mohou spáchat sebevraždu, uvádějí, že zvířata nemají schopnost představit si vlastní smrt, což je předpokladem plánování sebevraždy. Jako důkaz uvádějí zrcadlový test, který určuje, zda zvíře dokáže rozpoznat svůj vlastní odraz v zrcadle. Pokud zvíře v testu neuspěje (a to se týká většiny druhů), předpokládá se, že není schopno uvažovat o sobě jako o jedinci. Oponenti tohoto důkazu poukazují na to, že zrcadlový test staví na tom, že je subjekt orientován na zrak a že mu na zraku záleží více než na ostatních smyslech. Jak ale víme, u mnoha druhů není zrak primárním smyslem, například u psů dominuje čich.
Jak ale vysvětluje Nom de Plume: „Jádrem sebevraždy je přesvědčení, že život je nežitelný a že se podmínky nezlepší. To vyžaduje i určitou úroveň kognitivních schopností: posoudit současné podmínky; projektovat budoucí okolnosti; pochopit smrt; pochopit způsob sebezničení. Je to v silách zvířat?“ (Hooper, 2010, prostřednictvím Do Animals Commit Suicide? Does It Matter? od Antonia Preti)
Prokletý antropomorfismus
Dále kritici odmítají myšlenku zvířecích sebevražd s tím, že se jedná o antropomorfismus - přisuzování lidských vlastností něčemu, co není člověk. Naopak ti, co připouští možnost sebevraždy zvířat, poukazují na „antropo-popírání“, což znamená, že odmítnutí možnosti, že by zvířata mohla myslet a jednat způsobem, který je vnímán jako jedinečně lidský, je příliš ukvapené. Místo toho tvrdí, že na tyto schopnosti je třeba nahlížet v určitém spektru. I když zvířecí smutek - nebo deprese, radost či hněv - se neprojevuje stejným způsobem jako u lidí, neznamená to, že není skutečný. Stejně tak je to se sebevraždou. My na základě pozorování můžeme usoudit, že se zvíře obětovalo pro dobro stáda, ale ve skutečnosti ho k činu mohly vést jiné příčiny.
Známý terénní biolog George Schaller popisuje případ (viz Discover Magazine), kdy vodní buvol, zmrzačený lvy, utekl a vrátil se ke svému stádu. Pak nevysvětlitelně opustil bezpečí své skupiny a umožnil lvům, aby dokončili svou práci. Dovolil snad záměrně svým predátorům, aby ukončili jeho život, protože věděl, že zranění, která mu způsobili, nemůže přežít? Nebo jeho chování bylo motivováno něčím úplně jiným - deliriem nebo touhou odlákat predátory od své skupiny?
Příklady sebevražd u zvířat
Jako častý příklad sebevražd u zvířat se v médiích uvádí hromadné sebevraždy lumíků. V tomto případě se však pravděpodobně jedná o důsledek masové migrace. Když se velké množství lumíků rozhodne přeplavat vodní plochu, část z nich se utopí. Jedná se o podobný fenomén, jako když dojde k ušlapání v tlačenici během muslimské pouti do Mekky.
Jenže některé případy jsou zapeklitější. V roce 1845 přinesly noviny Illustrated London News (viz archiv Discover News) zprávu, že byl spatřen novofundlandský pes vrhající se do vody s cílem utopit se (při pobytu ve vodě měl nohy v klidu, tedy nesnažil se plavat). Pokaždé když byl zachráněn, skočil do vody znovu, až nakonec udržel hlavu pod vodou tak dlouho, že se utopil.
Ostatně případy psů, kteří po úmrtí majitele odmítají žrát, patří mezi nejznámější příklady sebevražedného chování, viz rozdělení podle Bourgeois výše. Kritici namítají, že smrt u truchlících psů je způsobena spíše depresí vedoucí k vyhladovění nebo utonutí, nikoli úmyslem spáchat sebevraždu. Ale s jistotou to neví nikdo.
Zkrátka nevíme
Nezbývá nám než téma uzavřít slovy Davida Peña-Guzmana, profesora filozofie na San Francisco State University a autora článku Can nonhuman animals commit suicide?: „Musíme se s tím naučit vyrovnat: nevědět jistě ani jedno, ani druhé a zaujmout postoj, který nazývám epistemickou pokorou. Musíme být otevřeni možnosti, že to nemůžeme vyloučit.“
Zdroje:
