Článek
Při čtení knihy „Muž, který si pletl manželku s kloboukem“ (vřele doporučuji) od britského neurologa Olivera Sackse jsem mezi klinickými příběhy narazila i na kapitolu o svaté Hildegardě. O jejím životě a přístupu k léčitelství si můžete přečíst třeba v článku Markéty Rohovské, který nedávno vyšel zde na Médiu. Sackse však nezajímaly Hildegardiny léčitelské schopnosti, ale vidění (podrobněji se jim věnoval také ve své knize Migréna z roku 1970).
Hildegarda ve třech knihách Scivias popsala svých 26 vidění, kterým přikládala náboženský a prorocký význam. Hildegarda uvedla, že poprvé viděla „Stín živého světla“ ve třech letech a v pěti letech začala chápat, že má vidění (Underhill, Evelyn, 1925). Skrze vize měl ženu kontaktovat Bůh a přimět ji k sepsání a zveřejnění jejích zážitků. O Hildegardiných spisech se dozvěděl papež Eugenius, který Hildegardě povolil, aby svá vidění doložila jako zjevení Ducha svatého, čímž získala okamžitou důvěryhodnost.
Mohla za vidění migréna?
Jenže Sacks, a není sám, má o viděních jakožto zjeveních Ducha svatého pochybnosti. „Ve velké většině případů (náboženských vidění) nelze určit, zda jde o hysterickou či psychotickou extázi, důsledek intoxikace, nebo migrény či epilepsie. Vzácnou výjimkou je případ Hildegardy z Bingenu (1098-1180).“
Sacks dochází k závěru, že zážitky této ženy byly způsobeny záchvaty migrény a přesně odpovídají různým typům vizuální aury, která se při záchvatech může objevit. Své tvrzení opírá mimo jiné o práci britského historika vědy, techniky a medicíny Charlese Singera, který se viděními Hildegardy též zabýval. Cituje z ní:
„Ve všech viděních je nápadným prvkem bod nebo skupina světelných bodů, které se třpytí a pohybují se, obvykle vlnovitě, a jsou nejčastěji interpretovány jako hvězdy nebo planoucí oči. Často je jedno ze světel větší než ostatní a je obklopeno řadou soustředných kruhových obrazců vlnícího se tvaru. Zhusta se také objevují figury v opevnění, které v některých případech vyzařují z barevné plochy. Světla často vyvolávala dojem činnosti, varu nebo kvašení, který popisuje tolik vizionářů…“ (Singer, 1958)
Scivias I.6: The Choirs of Angels (Sbor andělů)
O migréně by mohla svědčit také bolest, kterou Hildegarda při svých záchvatech prožívala. „Neslyším je svýma vnějšíma ušima, nevnímám je myšlenkami svého srdce ani žádnou kombinací svých pěti smyslů, ale pouze ve své duši, zatímco mé vnější oči jsou otevřené. Nikdy jsem tedy nepropadla extázi z vidění, ale vidím je bděle, ve dne i v noci. A jsem neustále spoutána nemocí a často v sevření bolesti tak silné, že mi hrozí smrtí, ale Bůh mě až dosud podpíral.“ (Newman Barbara, 1985)
Nemoc nerovná se člověk
Ať už máme o božském původu jakékoliv pochybnosti, není tvrzení dvou lékařů opřené o historické texty málo na to, abychom mohli s čistým svědomím říct, že Hildegarda trpěla záchvaty migrény?
Katherine Foxhall ve své práci kritizuje Singerův, potažmo Sacksův přístup jako reduktivní (vnímající člověka skrze jeho nemoc) a přehlížející historický kontext a potenciální duchovní či náboženský význam Hildegardiných zážitků. Diagnostikování historických osobností je navíc samo o sobě problematické, nehledě na to, že Singerova diagnóza byla ovlivněna soudobými lékařskými poznatky a mohla být součástí širšího trendu napasovat moderní lékařské kategorie na historické postavy.
Na druhou stranu, Foxhall uvádí i případy podporující „teorii migrény“. Například R. H. Elliott v roce 1932 uvedl, že když několika svým pacientům při konzultacích ukázal ilustrace Hildegardy z Bingenu, rozpoznali v nich rysy svých vlastních záchvatů migrény. Elliott poznamenal, že „bohatost migrenózních příznaků se častěji objevuje u chytrých intelektuálních lidí obdařených tvůrčím typem mysli“, a dále diagnostikoval například Mojžíše, Jeremiáše nebo Ezechiela.
Zřejmě největším zastáncem Hildegardiny diagnózy migrény je historička umění Madeline Caviness, která na základě kunsthistorické metodologie miniatur z knih Scivias a též vlastních zkušeností s migrénou došla k závěru, že obrázky mohl namalovat pouze člověk s touto diagnózou. Ovšem její argument vychází z předpokladu, že Hildegarda měla přímý podíl na ilustracích, což podle badatelů není vůbec jisté.
Ačkoliv se tedy migréna ve srovnání s božským původem jeví jako pravděpodobnější příčina Hildegardiných vizí, pro její potvrzení bychom potřebovali názor ještě jednoho člověka. Možná by nám ale ani Hildegarda nedokázala dát jednoznačnou odpověď.
Anketa
Zdroje:
Oliver Sacks, The Man Who Mistook His Wife for a Hat (“Muž, který si pletl manželku s kloboukem”), 1985;
Charles Singer, ‚Autobiographical preface‘ to From Magic to Science(New York: Dover, 1958);
Underhill, Evelyn. Mystics of the Church (Pennsylvania: Morehouse Publishing, 1925;
Newman, Barbara. „Hildegard of Bingen: Visions and Validation.“ Church History 54, no. 2 (1985);
Madeline Caviness, Art in the Medieval West and its Audience, 2001
