Článek
Učňák? Dehonestace sebe i rodiny
Protože učňák? To by byla skoro katastrofa. Jako by to slovo samo o sobě znělo podezřele. Učňák. Už jen to vyslovíte a část lidí se tváří, jako by dítě právě poslali rovnou do života bez budoucnosti, ambicí i lidské důstojnosti.
Jenže proč vlastně?
Proč tolik rodičů, učitelů i dětí bere jako samozřejmost, že správná cesta životem vede přes maturitu, ideálně přes gymnázium, a všechno ostatní je něco horšího, podezřelého nebo přímo ostudného?
Možností je víc. Někteří rodiče chtějí prestiž. Chtějí mít dítě na škole, která dobře zní. Jiní se bojí, že učňák by vypadal jako jejich selhání. Že by to byla ostuda před rodinou, známými, sousedy. Co by tomu řekla teta, jejíž tři děti chodily na gymnázium? Co sousedka, jejíž dítě se dostalo na gymnázium od Mensy? Jak by asi znělo přiznání, že moje dítě šlo třeba na obráběče kovů?
Další rodiče si zase říkají, že by na učňáku bylo jejich dítěte škoda. Že je přece chytré. Že když půjde na učňák, nikam to nedotáhne. Nebo v sobě mají ten starý, ošklivý stereotyp, že učňák je škola pro blbce, pro děti ze špatného prostředí, pro problémové typy, které tam akorát zkazí i ty ostatní.
A pak je tu ještě jedna možnost: někteří rodiče prostě vědí, že jejich dítě opravdu patří na gymnázium nebo jiný maturitní obor. Baví ho číst, psát, učit se, přemýšlet abstraktně. Má akademické zájmy. Třeba už od mala ví, že ho zajímá medicína, právo nebo věda. V takovém případě to smysl dává.
Chtějí učitelé více maturantů, nebo spíš více pohodlí?
Podobná otázka visí i nad učiteli. Proč tolik z nich tlačí děti na maturitní obory? Dělají to kvůli dětem, protože si opravdu myslí, že je to pro ně lepší? Nebo v tom hraje roli i prestiž školy, vlastní pocit úspěchu a dobrého jména?
Přiznejme si to otevřeně: škole se lépe chlubí, kolik žáků šlo na gymnázia a prestižní maturitní obory, než kolik jich odešlo na učiliště. To se lépe vyjímá na webu, ve výroční zprávě i na Facebooku. Zní to lépe. Vypadá to lépe. A možná to přitahuje další ambiciózní rodiče, kteří chtějí přesně tenhle typ školy a přesně tenhle typ spolužáků.
Tři typy rodičů
1. Ambiciózní rodiče
A také si přiznejme, že učitelům se dobře právě s rodiči, pro které školní úspěšnost zásadní věcí. S takovými, pro které je formální vzdělání skoro posvátná hodnota. Čím víc úkolů, tím lépe. Čím víc dřiny, tím lépe. Když to dítě nezvládá, přidá se doučování. Když je problém, neřeší se, jestli to celé dává smysl, ale jak dítě dotlačit k výkonu. Hlavní je mít jedničky, dostat se dál, stoupat výš. Proč se to dítě učí, jestli mu to něco dává, jestli je to pro něj vhodné a jestli mu to jednou bude k něčemu, to už se řeší mnohem méně.
2. Rodiče prudiči
Je to určitě jednodušší, než vyjít s rodiči, kteří tu školu rozhodně nemají jako zlatý grál. Kteří si dovolí přemýšlet nad tím, zda je opravdu nutné umět vše, co si autoři rámcového vzdělávacího usmysleli. A vše, co si žádá paní učitelka. Nebo kteří se dovolí ozvat, že nesouhlasí se zadáváním domácích úkolů. A se stylem výuky paní učitelky. Či dokonce s jejím chováním k dětem.
Kteří se ptají „proč“. Kteří neberou všechno jako samozřejmost. Kteří chtějí vysvětlení, ne jen pokyny. Kteří řeší smysl, ne jen výkon.
A někdy si dovolí i to nejhorší: navrhnout změnu nebo říct, že tohle jejich dítě dělat nebude.
A to už je pro systém mnohem složitější.
3. Rodiče, co mají školu u za… „na háku“
Nebo než s rodiči, kteří neřeší vůbec nic. Není pro ně prioritou ani škola, ani vzdělání. Známky neřeší. Úkoly neřeší. Chování jejich dětí také ne. Dítě chodí do školy, protože musí. Co se tam děje, už je tak nějak vedlejší. Rodiče ale neřeší, jestli má dítě hotové úkoly, jestli něčemu (ne)rozumí, jestli vůbec prospívá. Někdy neřeší ani pomůcky, platby a se školou nekomunikují.
A učitel tak vše musí urgovat nebo řešit sám.
Jde o děti. Ne o rodiče, o tetu z Tramtárie a ani o zkostnatělou učitelku
A pak jsou tu děti. Ty, o které jde především. Chtějí na maturitní obor proto, že je ten obor opravdu baví? Protože tam patří? Protože se znají a vědí, že jim sedí akademičtější směr? Nebo jen nechtějí být za „lůzry“? Chtějí tam kvůli rodičům, učitelům, spolužákům? Nebo prostě proto, že tam jde nejlepší kamarád?
Tohle všechno přitom stojí na jedné velké lži: že učňák je horší volba.
Jenže my ty vyučené lidi potřebujeme. Potřebujeme elektrikáře, zedníky, truhláře, pekaře, cukráře, instalatéry, automechaniky, prodavačky, kuchaře. Potřebujeme i popeláře. Nejen právníky, ekonomy, úředníky a lékaře. Jenže přesto jsme si do hlavy zapsali, že gymnázium je pro „top“ děti, maturita je standard a učňák je něco níž.
A je to slyšet i v běžných větách. „Má jen učňák.“ „Za tohle si říká dost peněz, když má jen výuční list.“ Nebo: „Takový člověk by přece neměl mít víc než vysokoškolák.“
Rada řemeslníkům
Upřímně? Já bych těm řemeslníkům klidně poradila, ať si cenu ještě zvednou. Dvojnásobně. Trojnásobně. Proč ne? Když nemají konkurenci, když je jich málo a když bez nich spousta věcí prostě nefunguje, proč by měli dělat levně pro lidi, kteří se na ně zároveň dívají svrchu?
Třeba by to konečně části společnosti došlo. Třeba by si někdo řekl, že možná není tak strašné jít na učňák, když si člověk může dobře vydělat a dělat něco, co umí a co ho baví.
A hlavně: možná bychom konečně začali přemýšlet jinak. A začít řešit, na co se dítě hodí. Ne, jak to bude působit na okolí.
Zaměření na dítě, ne na ambice rodičů a mínění okolí
Třeba tak, že dítě, které od mala něco vyrábí, rozebírá, skládá, tvoří, potřebuje školu, kde bude pracovat rukama, přemýšlet nad konkrétní věcí, vidět výsledek a něco reálně vznikne. Pro takové dítě může být mnohem lepší truhlář, tesař, umělecký kovář, řezbář nebo design nábytku než jakýkoli „prestižní“ maturitní obor.
Stejně tak dítě, které neustále peče, zkouší nové recepty, baví ho péct dorty, chleba, rohlíky a všechno kolem jídla, nemusí nutně na gymnázium jen proto, že má samé jedničky. Může být vynikající cukrář/ka nebo pekař/ka. A ne proto, že „na nic jiného nemá“, ale právě proto, že pro to má talent, vztah k oboru a chuť se v něm rozvíjet.
Samé jedničky přece ještě neznamenají, že dítě musí automaticky na akademickou dráhu. Znamenají jen to, že mu jdou některé školní věci. To samo o sobě neříká, jaký život mu bude sedět a kde může opravdu vyrůst.
Navíc i na učňáku se hodí chytří lidé. Lidé, kteří mají invenci, zájem, přemýšlejí, chtějí jít dál. Dvě dívky mohou studovat stejný cukrářský obor. Jedna proto, že nevěděla kam jinam, a druhá proto, že cukrařinu miluje. Jedna bude jednou dělat běžné zákusky podle zaběhnutého postupu, druhá si otevře vlastní podnik, vybuduje značku, zvládne marketing, domluví se se zahraniční klientelou, vytvoří originální koncept a přidá k řemeslu něco navíc.
Ne proto, že má maturitu. Ale protože má talent, nápad, vůli a širší schopnosti.
A přesně v tom je celý problém. Učiliště by neměla být odkladiště pro „ty slabší“. Měla by to být místa, kam jdou lidé, kteří o ten obor opravdu stojí a chtějí v něm být dobří. A klidně i velmi chytří lidé.
Když jdeš na gymnázium, protože pro rodiče jiná možnost nepřichází v úvahu
Tohle všechno píšu i přesto, že jsem sama chodila na gymnázium. Ne proto, že bych měla něco proti gymplům. Naopak. Mně ten gympl seděl. Bavilo mě číst, psát, učit se, poznávat věci. Bavily mě jazyky, bavily mě i matematika a fyzika. Jenže právě proto vím, jak vypadá situace, kdy na gymnázium přijde někdo, pro koho to vhodná cesta není.
Viděla jsem spolužáky, kteří tam nebyli proto, že by chtěli nebo že by tam patřili, ale proto, že jejich rodiče jinou možnost nepřipouštěli. Děti, které měly na základce dobré známky jen za cenu obrovské dřiny, spousty doučování a neustálého tlaku. Na základní škole to ještě šlo. Jenže na gymnáziu už to nestačí a čas nafouknout nejde. Někteří nakonec odešli. Někteří byli vyhozeni. A rodiče pak byli rádi, když se vůbec podařilo najít nějaké to zlo jménem učiliště a když vznikla naděje, že dítě aspoň to dokončí.
Zažila jsem i jiné případy. Spolužáky, kteří chtěli na uměleckou školu, ale rodiče trvali na gymnáziu, protože to znělo lépe. Někteří to nakonec nějak přežili, někteří přešli jinam. Ale bylo jasně vidět, že je gympl spíš brzdí. Že by na jiné škole mohli růst, zatímco tady jen plní cizí představu o správném životě.
Stává se to i opačně
A pak je tu ještě druhý extrém. Lidé, kteří skončili na učilišti ne proto, že by je obor bavil a hodili se na něj, ale prostě proto, že se někdo rozhodl, že „na víc nemají“. Jenže oni pak byli mizerní i v tom oboru. Ne proto, že by byli hloupí, ale protože to prostě nebylo pro ně. A možná by se paradoxně našli jinde, třeba i v něčem teoretičtějším, kdyby dostali jiný přístup a jinou šanci.
Inteligence není jen jedna. Má spoustu složek
Co mi na tom vadí nejvíc, je ten pohled na lidi. To rozdělení na „my chytří“ a „ti na učňáku“. Vadí mi představa, že jeden typ inteligence je automaticky cennější než jiný.
Jenže inteligence není jedna. Někdo je silný verbálně, někdo matematicky, někdo má skvělou paměť, někdo technické a pracovní myšlení, někdo prostorovou představivost, někdo cit pro materiál, detail, ruce, výrobu. A někdo má třeba vysokou sociální a emoční inteligenci. A společnost, která oceňuje jen tu část inteligence, kterou snadno známkuje ve škole, je nejen povýšená, ale i hloupá.
Nezáleží tolik na tom, jestli má někdo učňák nebo vysokou školu. Můžeš být chytrý i hloupý s obojím. Můžeš být šikovný i marný s obojím. Důležité je spíš to, jestli ses dostal tam, kam patříš.
Možná by tedy letošní debata o přijímačkách neměla znít: Hlavně ať to není učňák.
Možná by měla znít jinak:
