Článek
Žijeme v obci, kde žádné dětské hřiště není. Ne že by mi to vyloženě vadilo. Máme auto, takže když chceme, někam dojedeme, a něco málo mají děti i doma na zahradě. Přesto většinu času tráví jinak – na louce, mezi kameny, v hlíně, v lese. A vlastně to funguje překvapivě dobře.
Možná právě proto mě zaujaly reakce na nové hřiště na pražském Jiřáku. Člověk by čekal, že po letech čekání budou lidé rádi, že něco vzniklo. Místo toho se ale pod články rozjela debata o tom, jak je celé hřiště nebezpečné – kvůli kamenům v pískovišti, vodnímu prvku, kovové skluzavce nebo štěpce místo gumového povrchu.
A mně se při čtení těch komentářů vracela jedna myšlenka: my bychom takové hřiště brali všema deseti.
Příroda - hřiště našich dětí. Je to fajn, ale stejně by nám to „nebezpečné“ hřiště z Jiřáku udělalo radost.
Kameny, bagřík a rozpálená skluzavka
Hřiště s podobnými prvky znám. Ten bagr, který je podle některých rodičů příliš těžký na ovládání? S takovým si naše děti hrály také. Ano, malé dítě ho samo nezvládne. Ale právě v tom je ten moment, kdy se něco děje. Dítě zkouší, zjišťuje, někdy si řekne o pomoc, někdy se zapojí rodič nebo jiné dítě. Najednou z toho není problém, ale situace, ve které se učí.
Moje zkušenost s bagříkem je vlastně docela opačná, než jak bývá prezentovaná. Velmi ochotně se do hry s ním zapojují tatínci. A tím pádem se z „problematického prvku“ stává překvapivě funkční sociální prostor.
Najednou to není jen hra dítěte, ale společná aktivita. Dítě si hraje s tátou. Nebo klidně s cizím tátou, protože někteří z nich si u bagru očividně plní své dětské sny a ochotně pomůžou nejen svému dítku, ale i cizím dětem.
Podobně je to s kameny. Pro někoho jsou nebezpečnou překážkou, pro mne přirozeným herním prvkem. Dá se na ně lézt, skákat z nich, zapojit je do hry. Jednou jsou to ostrovy, podruhé sopky, potřetí překážková dráha nebo kamna. Ano, může se o ně někdo uhodit. Ale stejně tak se může naučit, že si má dát pozor.
Často se v té debatě objevuje ještě jeden argument proti hřišti – kovová skluzavka, která se může na slunci rozpálit. Ano, může. A ano, není to ideální. Stejně jako není ideální mokrá skluzavka po dešti nebo zmrzlá v zimě. Některé věci prostě nejsou použitelné za každého počasí.
Možná je to škoda. Ale je to opravdu problém? Protože první, co mě v takové situaci napadne, není panika. Ale docela jednoduchá věc – sáhnout si na ni. A to samé, dřív nebo později, udělá i dítě.
Navíc pokud je na hřišti vodní prvek, řešení je ještě jednodušší. Stačí trochu vody a skluzavka je rázem použitelná. Děti to mimochodem napadne často rychleji než dospělé.
Upřímně – pokud je pro někoho hlavní problém hřiště rozpálená kovová skluzavka, pak se bojím, že nehledáme chybu tam, kde skutečně je.
Protože schopnost ověřit si, jestli je něco horké, patří k naprostým základům.
A pokud to neudělá dítě, měl by to udělat rodič.
Jestli ani jeden z nich nemá potřebu to zkusit, ale zato má někdo potřebu následně řešit „nebezpečné hřiště“, tak to o tom hřišti vypovídá asi ze všeho nejméně.
Učme děti bezpečné chování
Celá ta debata se podle mě točí kolem jedné základní otázky: Má být prostředí bezpečné samo o sobě, nebo se má dítě naučit bezpečně se v prostředí pohybovat?
Protože obojí zároveň příliš nejde. Pokud vytvoříme prostor, ve kterém se nedá spadnout, udělat chyba nebo něco pokazit, vytvoříme zároveň prostředí, kde není potřeba přemýšlet, dávat pozor ani se rozhodovat. A to je dovednost, kterou žádný bezpečnostní prvek nahradit nedokáže.
Často se v těch diskusích objevují argumenty, které přenášejí odpovědnost výhradně na prostředí. Dítě ochutná štěpku, dítě se rozběhne mezi ostatními, dítě vleze tam, kam nemá. Jenže v tu chvíli už nejde o vlastnost hřiště, ale o situaci, ve které se dítě nachází.
Role rodiče přece není jen přivést dítě na hřiště a čekat, že prostor zařídí všechno za něj. Je to o tom být přítomný, upozornit, vysvětlit, případně zasáhnout. Jinak řečeno – naučit dítě v tom prostoru fungovat.
Riziko samo o sobě není chyba systému. Je to informace. Dítě, které nikdy nespadne, se nenaučí padat. Dítě, které si nikdy nevyzkouší, kde je hranice, ji nebude umět odhadnout.
To samozřejmě neznamená, že má být všechno bezhlavé a bez pravidel. Znamená to spíš připustit, že určitou míru nejistoty nelze odstranit – a že právě v ní se dítě učí nejvíc.
Když nad tím přemýšlím, možná ve skutečnosti nehledáme dokonale bezpečné hřiště. Možná hledáme hřiště, kde není potřeba být tolik přítomný. Kde se dítě „nějak zabaví“ a všechno ostatní je ošetřené.
Jenže to je představa, kterou žádný prostor nikdy úplně nenaplní.
A možná ani nemá.
