Článek
A popravdě mě, kdo přesně je ten Švancara nezajímá ani teď, spokojím se s tím, že je to bývalý fotbalista a s tím, že se nyní věnuje popularizaci sportu mezi dětmi.
Nikdo mi nemá co určovat, jaké projevy druhých mám odsoudit
Co mě ale naopak zajímá je to, když někdo píše, že něco musíme odsoudit všichni, tedy např. i já. Ne, nemusíme ho za to odsoudit všichni. A to, že někdo tvrdí, že musíme, mi poněkud zavání totalitou a nahání mi to docela dost hrůzu. Stejně tak vyjádření, že si známá osobnost jako je Petr Švancara nesmí ve veřejném prostoru dovolit říct, že nesnáší tlusté děti.
Nemůžeme si poručit, co ke druhým cítíme
On si to klidně může dovolit. Proč by si to dovolit nemohl? V zásadě mluvil jen o sobě, řekl jen to, jaký má vztah k určité skupině lidí. Nenapadal je, nic jim neprováděl. Jen popravdě řekl, že je nesnáší. A za to, že je nesnáší, za to přece nemůžu. Snad každý má k nějaké skupině lidí či k určitému jedinci nějaký vztah, který může jen těžko změnit.
Právo na vlastní pocity a myšlenky patří mezi základní lidská práva
Je to podobné jako s myšlenkami. Všichni přemýšlíme, všichni máme nějaké myšlenky a jen těžko ty myšlenky můžeme změnit. A nikdo by nás za ty myšlenky neměl odsuzovat.
Když už nic jiného, tak člověk by měl mít právo na své vlastní myšlenky a na své vlastní pocity. Pan Švancara klidně může cítit nenávist vůči obézním dětem a já k němu klidně mohu cítit sympatie za jeho upřímnost stejně jako si myslet, že je to necitlivý k.retén a cítit k němu za jeho slova odpor. Nebo ho mohu obdivovat a říkat si, že konečně řekl někdo nahlas to, co cítí většina z nás, jen o tom ze strachu mlčíme.
Pana Švancaru za jeho výroky neodsuzuji, jako trenéra dětí bych ho ale nezaměstnala
Osobně pana Švancaru neodsuzuji. Chtěla bych, aby ale trénoval mé děti? Nechtěla. Chci, aby je trénoval někdo empatický. A to pan Švancara nejspíš nebude. Zaměstnala bych ho jako trenéra? Nezaměstnala. Měla bych strach, že některým dětem sport spíše zoškliví, než aby děti pro sport získal. Bála bych se, že některé děti mohly rozhovor s ním vidět nebo o něm slyšet a bude jim cvičení s ním nepříjemné. Budou přemýšlet o tom, zda je nesnáší. Nemusí jít přitom ani o děti obézní, v dospívání je schopné se jako obézní vnímat pomalu i dítě s podváhou. Tím, co pan Švancara řekl, si podle mne z profesního hlediska ublížil, z tohoto důvodu si myslím, že měl radši mlčet a že to, co řekl, bylo hloupé.
Cítím tu závan totality
Ale jinak snad nejsme v Orwellově 1984, abychom lidem nařizovali, co mají či nemají cítit. A koho máme nebo nemáme odsuzovat. A doufám, že se snad ani do takového stádia nedostaneme.
Nesnáším konflikty a mám ráda, pokud se k sobě lidé chovají slušně. Mám ráda, pokud jsou lidé empatičtí. Takový empatický člověk by asi takto veřejně neřekl, že nesnáší obézní děti, protože by ho napadlo, že by tím mohl někomu ublížit, což by nechtěl. A pokud by mu už něco takového z úst vylétlo, snažil by se to nějak uhladit a zakecat.
Jenže mezi empatií a hyperkorektností je značný rozdíl. Empatický člověk některé věci neřekne, protože nechce někomu zbytečně ublížit. Což mi přijde v pořádku a je mi to sympatické. Nutit ale někoho přemýšlet v rámci ideologie hyperkorektnosti nad tím, co si může dovolit říct a co už ne, to mi sympatické nepřijde, vlastně se mi to docela hnusí. V tomto případě pak už člověk nepřemýšlí nad tím, zda někomu neublíží. Přemýšlí nad tím, co si může dovolit říct, aby z toho neměl průšvih. Aby nebyl za to, že si dovolil říct, co k někomu doopravdy cítí, veřejností lynčován a pronásledován. Jeho vnitřní kontrolkou není strach z toho, aby někomu neublížil, jeho vnitřní kontrolkou je strach, aby někdo neublížil jemu.
Takový člověk pak sice může mluvit hezky korektně, ale jen proto, že přemýšlí nad tím, co by na něm mohlo někomu vadit. Nebo spíš nad tím, co by na něm mohlo vadit určité skupině lidí.
Podvolujeme se určité skupině lidí, abychom náhodou nebyli za ty zlé a bezcitné
Píši určité skupině lidí, protože si rozhodně nemyslím, že o tu hyperkorektnost stojí většina lidí. Já jsem dokonce přesvědčená, že o ni naopak většina lidí nestojí. A že jim leze na nervy. Jenže nejsou slyšet tolik jako ti, kteří ji prosazují. A bohužel si myslím, že se na tom podílí i to, že lidé už se bojí ozvat. Lidé už mají ohledně některých věcí strach říct, co si doopravdy myslí a co cítí. A tak se raději přizpůsobí aktuální situaci a hlídají se, aby náhodou neřekli něco, co neodpovídá dnešní hyperkorektní době. Nepřekvapilo by mne, kdyby za těmi odsuzujícími hlasy kolikrát byli i lidé, kteří s tím, koho odsuzují souhlasí, cítí to samé jako on, a jen si spočítali, že se jim lépe vyplatí přidat se do skupinky odsuzovatelů. Stejně tak jako si v minulosti mnozí spočítali, že se jim vyplatí vstoupit do strany a sem tam se do někoho opřít třeba za jeho nedostatečně budovatelské názory.
Možná jen hystericky přeháním. Kéž by tomu tak bylo!
Uvědomuji si, že je možné, že poněkud přeháním, ale mně přijde, že si lidé stále více musí kvůli určité skupině lidí hlídat to, co říkají. A čím dál více si raději nechávat určité názory pro sebe. Že se nám tu opět začíná rozmáhat takové to, že něco jiného říká člověk na veřejnosti a něco jiného v soukromí. A že už opět začíná být potřeba dávat si pozor, co říkáte doma před dětmi, aby to náhodou pak dítě někde nezopakovalo a nebyl z toho průšvih. A mám obavu, že by toto mohl být jen počátek nějaké nové totality.
