Článek
Na rozdíl od autora článku, na který reaguji, to nevidím s českým školstvím zase až tak špatně. Ano, jsem jeho věčným kritikem, ale myslím, že v mnoha ohledech už je opravdu dost jinde než školství prvorepublikové či poválečné. Podle někoho možná bohužel, podle mě bohudík. Také vím, že osnovy v Česku už nějaký ten pátek nemáme a že se ve školách učí finanční gramotnost.
I tak si ale myslím, že české školy na budoucnost děti moc nepřipravují. On je to na jednu stranu také dost těžký úkol, protože nikdo přesně neví, jaká ta budoucnost bude. Mým záměrem však není přemýšlet tu o budoucnosti a o tom, co by se mělo ve škole učit a jak. Chci zůstat v osobní rovině a bavit se jen o sobě, o tom, jak mě škola připravila či spíš nepřipravila na život.
Začnu tím, co mě v pracovním životě nejvíc potrápilo. Ve škole jsem se naučila být tzv. „hodná holka“. Neměla jsem rodiče, kteří by mě nějak buzerovali kvůli známkám, chování ve škole nebo nějakému hození si „áčka“. I tak jsem ale domů nosila převážně jedničky a vcelku pravidelně jsem buď v žákovské nebo rovnou na vysvědčení měla nějakou tu pochvalu.
Proč? V první řadě je nutné uznat, že mi škola přišla často až příliš snadná, zvlášť první tři ročníky. Tak komu by také lehká nepřišla, kdyby nastupoval do školy v okamžiku, kdy už má za sebou nějakou tu samostatně přečtenou knížku, orientuje se v číslech do miliardy a menší čísla bez problémů a s velkým nadšením sčítá a odčítání, že?
Ale jinak to bylo hlavně tím, že ten, kdo měl dobré známky, ten měl ve škole klid. Učitelé nám totiž dávali značně najevo to, že mít dobré známky je v zásadě samozřejmost. Pokud dítě nemá nějaký zásadní problém s učením, měl by mít vyznamenání. V opačném případě nedělal dost a bylo potřeba do něj pořádně šít a vyčítat mu třeba nalakované nehty, které stoprocentně mohly za tu trojku z písemky z matematiky, neb kdyby dotyčná těch pět minut, co si lakovala nehty, věnovala matematice, tak by určitě měla jedničku, to dá přece rozum. Takže mít dobré známky znamenalo, že jsem si mohla bez nějakých výčitek od učitelů lakovat nehty, barvit si vlasy, malovat se a nosit výstřední oblečení. A nikdo si také do školy nevolal mé rodiče proto, aby jim vysvětlil, že přece nemůžu mít tolik kroužků, když nemám dobré známky, což se jinak občas dělo. Dokonce jsem si mohla dovolit vymetat zábavy a plesy, aniž by s tím učitelé měli problém, přestože u ostatních dětí z toho bylo kolikrát děsný „haló“. Výměnou za tuto svobodu jsem vždy měla domácí úkol, vše jsem odevzdávala včas, pořádně se učila na písemky a zkoušení, v ničem se nerýpala (OK, téměř v ničem), nekladla jsem otázky a tvářila jsem se, že je výklad skvělý a já mu naprosto rozumím, i když to zrovna nebyla pravda. Navíc jsem naivně učitelům věřila, že to dělají pro nás, abychom alespoň trochu poznali reálný svět, který je ještě krutější. Svět, ve kterém by nám absolutně neprošlo udělat něco později, něco neumět, něčemu neporozumět a už vůbec ne chovat se rovnocenně.
A pak přišla ta krutá realita pracovního života a já hned ze začátku málem udělala pěkný průšvih. Potřebovala jsem totiž podat jednu důležitou žádost, nevěděla jsem, jak na to, a v práci se mi nechtělo nikoho moc ptát, neboť mi po nástupu do práce byl předán jeden šanon s návody na používané počítačové programy a druhý šanon s metodikou práce se slovy, že v šanonech najdu vše, co potřebuji, což jsem brala jako pokyn k tomu, že si mám se vším poradit sama a nikoho nemám otravovat. Zavolala jsem tedy nakonec o pomoc na krajský úřad, kde mi paní úřednice sdělila, že na podání žádosti už je pozdě, ta měla být podána ještě před mým nástupem do práce. Paní jsem poděkovala, omluvila se jí za obtěžování a chtěla zavěsit, vždyť už bylo po termínu, tak přece nejde nic dělat, jak nám opakovali neustále všude ve škole, s termíny v reálném světě nejde hnout. Naštěstí mě ta paní před zavěšením zarazila slovy, ať počkám, že mi poradí, jak požádat o výjimku. Ve škole tedy s termíny hnout nešlo, v reálném světě šlo naštěstí požádat o výjimku. A nemuseli jsme tedy s projektem čekat na další rok.
V praxi se prostě ukázalo, že v práci musím mít poněkud prořízlou pusu a někdy být i trochu potížista, který se dohaduje, dokud nezíská to, co potřebuje. A který dokáže zjistit i to, co dělat, pokud nebylo zařízeno to, co zařízeno být mělo.
Asi po třech letech jsem práci změnila. A se změnou práce jsem získala také vedoucí pozici. A začal můj další boj. Najednou jsem totiž musela jako ještě pořád docela mladá holka šéfovat lidem, kteří byli všichni až na dvě výjimky starší než já. A ve většině případů o dost starší než já. A já byla stále ještě zvyklá ze školy na to, že to mám být já, kdo poslouchá. Že to mám být já, koho ti starší kontrolují, poučují a rozdávají mu úkoly. A najednou jsem to teď já, kdo ostatním říká, co mají dělat, jak to mají dělat a řešit, pokud to nedělají dostatečně dobře. Překonat v sobě tohle školní nastavení, to bylo opravdu neskutečně náročné.
Nebo chození na porady. Moje školní nastavení na mne ječelo, ať mlčím a jen vše odkývám, vždyť tu jsem pomalu nejmladší a sice nemám úplně tu nejnižší pozici, ale ani nijak extra vysokou. Jenže ouha, moji nadřízení chtěli, abych s nimi komunikovala, říkala jim své názory, byla iniciativní a přicházela s novými myšlenkami. Dokonce tu a tam chtěli, abych po nich něco zkontrolovala a nebála se jejich práci zkritizovat. A úplně nejšílenější bylo to, že po mně chtěli, abych sama sebe dokázala pochválil, říct, co se mi povedlo. Nebo sama zhodnotit, v čem jsem dobrá, a podle toho si vybrat v rámci týmu úkoly pro mne vhodné. Děs! Vždyť já přece nejsem ta, která má hodnotit, jaká je, to mají nadřízení. A chválit se? To jako vážně?
A perfekcionismus. Ze školy jsem byla zvyklá, že vše musí být splněno perfektně. Je to na jedničku, tak je to v pořádku. Není to na jedničku, není to v pořádku, neovládáš to dostatečně dobře, neodvedla jsi dostatečně dobrou práci. A to je špatně. Jenže v práci najednou bylo potřeba některé věci jen nějak udělat. Nemuselo to být dokonalé, stačilo, když to bylo alespoň nějaké. Dokonce jsem to vždycky ani nemusela udělat sama, mohla jsem práci na někoho delegovat či někoho požádat o pomoc či o výměnu práce. A najednou po mně ani nikdo nechtěl, abych uměla vše. Ba naopak, v zásadě se ode mne očekávalo, že budu schopná bez nějakých problémů klientům říct, že něco nevím, ale informaci vyhledám nebo se zeptám kolegyně či externího odborníka. Tohle se naučit pro mne bylo nesmírně těžké, ze začátku jsem vždycky, když jsem něco nevěděla, sklápěla oči, děsně se styděla a očekávala, že mě klient každou chvíli seřve, k čemu v té práci teda vlastně jsem, když mu nedokážu odpovědět a poradit řešení. Tyhle situace byly má noční můra!
S autorem původního článku také sdílím obavu z toho, že škola dítě od učení spíše demotivuje. Já sama jsem šla do školy s tím, že jsem se chtěla učit a během školní docházky se mi učení často znechutilo. Přitom to nebylo tím, že by mě látka sama o sobě nezajímala, spíš jsem mívala problém s tím, jakým způsobem se máme učit a s tím, co máme umět na test a ke zkoušení. Vždycky mi třeba přišlo, že naše učitelka matematiky vlastně pořádně té matematice nerozumí a chybí jí logické myšlení. Jinak by nás přece nechala tu matematiku objevovat, přicházet na řešení a chápala by, jak je možné, že jsem něco dokázala vypočítat i jinak, než je uvedeno v postupech v učebnici. Mám ráda, když věcem rozumím, nemám ráda, pokud se něco šprtám zpaměti, aniž bych pořádně věděla, co se to vlastně šprtám a jaký je význam dané látky. Jenže ve škole to často bylo právě o tom, že se měl člověk něco našprtat, aniž by do učiva nějak zvlášť pronikl.
A když vidím, jak jsou ty naše dvě malé potvůrky zvídavé a tvořivé. Když slyším syna, jaké nám už teď jako predškolák pokládá otázky: „Proč Boleslav nechal zavraždit Václava, když to byl jeho bratr a měl by ho mít rád? Proč u sebe neměl Václav meč a svého vraha neprobodl? Jak mohl být Boleslav kníže a vládnout, když by měl být ve vězení? Jak moc jezdil Václav na koni? Kde všude na tom koni jezdil? Proč byl Masaryk prezident a ne král? Proč lidé válčí - proč byla první světová válka a proč druhá? Co by se stalo, kdyby všechno lidstvo na zemi vymřelo? Proč je severní pól na mapě nahoře a jižní dole? Proč si jsou slovenština s polštinou tak podobné, že mám problém je od sebe rozeznat? Jak vznikl vesmír? Co se dávalo na kola dřív místo pneumatik? A v čem jsou pneumatiky lepší?“ A spoustu dalších otázek podobného ražení. Tak si prostě říkám, že jít oni do školy a mít podobně smýšlející učitele s podobným stylem výuky a zkoušení jako jsem měla já (většina mých učitelů ze ZŠ stále ještě učí), tak je tu docela značné riziko, že jim to učení pěkně zprotiví a o tu jejich zvídavost a touhou všemu porozumět je velmi rychle připraví. A než se jim to povede, tak ještě hrozí, že budou považovány za problematické provokatéry, jestli takové otázky budou klást i jim. Přitom pro život je nakonec například důležitější vědět, že ne všichni sourozenci se mají rádi, ne všichni lidé jsou hodní a že někteří lidé mají i přes svou poruchu osobnosti (nebo spíš právě díky ní) takové charisma, že dokáží spoustu lidí zblbnout k válčení i k dělání jiných zrůdností, než vědět, že sv. Václav zemřel v roce 929 (nebo 935) a Wormský konkordát byl přijat roku 1122.
