Článek
Hned v úvodu musím říct, že dědečka chápu. Ani já bych z chování vnoučka nebyla nadšená. I mne by mrzelo, že si mě nevšímá a nechce se mnou trávit svůj čas tak jako v minulosti. Tím spíš, že chlapec je ještě relativně malý. Člověk přeje jen tak nějak tuší, že to odcizení jednou nastane, ale předpokládá ho až během puberty, a ne už v osmi letech.
Také je pravda, že určitě pro osmileté dítě rozhodně existuje lepší zábava než sedět na mobilu. A že ono dítě toho času na něm tráví přehnaně moc, což pro něj rozhodně není vhodné. Být prarodičem onoho chlapce, tak stejně jako jeho dědeček nemám moc pochopení pro to, že mu to „mobilování“ rodiče až v takové míře dovolí.
Na druhou stranu, pokud se člověka příběh netýká a jen si o něm čte zpovzdálí, musí se nad tím poněkud pousmát. Děda s vnukem se totiž chovají úplně stejně. Vnuk má svou představu o zábavě a nechce se jí vzdát. Děda má svou představu o zábavě a této představy se také nechce vzdát. Vnuk nechce vyzkoušet to, co mu jako zábavu nabízí jeho děda. A jeho dědu zase nenapadne, že by se mohl zajímat o to, co vnuk na tom mobilu vlastně hraje a zkusit si i třeba zahrát s ním. Oba jsou úplně stejně zabejčení v tom, že jen jejich představa o zábavě je ta správná a že zábava toho druhé je hloupá.
Jak tuto situaci ale řešit? Vzhledem k tomu, že rodiče nevidí v hraní chlapce problém, dokonce jim nevadí, že na mobilu tráví i čas na návštěvě u prarodičů. Dokonce se ho v tom i zastávají. A vzhledem k tomu, že je chlapec na návštěvě společně s rodiči, tudíž ho zřejmě dědeček nehlídá a není to tedy on, kdo pro něj v tu chvíli nastavuje pravidla, obávám se, že má dědeček pouze jen dvě možnosti. První z nich je, že se smíří s jistým odcizením mezi ním a vnukem a bude doufat, že to vnuka časem přejde a zase si budou rozumět a trávit společně volný čas dle dědovy představy. A do té doby se bude děda aktivitám, které ho baví, věnovat sám. Nebo si najde někoho jiného, s kým je bude sdílet. A druhou možností je, že si řekne, že mu vlastně více záleží na tom, aby měl s vnukem dobrý vztah a trávil s ním nějaký ten čas než o to, aby měl parťáka pro své koníčky, a přizpůsobí se on vnukovi. Projeví zájem o to, co vnuk na mobilu hraje, zahraje si s ním. A kdo ví, třeba tím prolomí ledy a půjde vnukovi příkladem, že stojí za to vyzkoušet i to, co ho na první pohled neláká. A vnuk zase pak projeví zájem zajít třeba do lesa.
Ať tak či tak, jedno je potřeba si uvědomit. Děti tu nejsou od toho, aby rodičům, prarodičům nebo komukoli dalšímu plnily jejich sny. Děti mají svůj vlastní život, své vlastní touhy, své vlastní zájmy. A někdy se od těch našich, bohužel, mohou dost lišit.
