Článek
Když jsem před pár dny psala článek o tom, jak mně i dalším lidem mluví dobrovolně bezdětné ženy do výchovy, byla jsem ještě plná dojmů z velikonočních setkání, během kterých jsem se právě s dobrovolně bezdětnými setkala. Vadilo mi, že nám, rodičům, mluví do výchovy ve věcech, do kterých jim nic není. A které je osobně nijak nepoškozují.
Podle mne jim skutečně nic není do toho, jakým způsobem a na co si cizí děti doma hrají. Stejně tak jako jim není nic do toho, zda tyto cizí děti mají více kamarádů v místě bydliště, nebo o pár kilometrů jinde. Či do toho, kterou školku nebo školu navštěvují. Nebo do toho, jak moc samostatné děti jsou.
To, co jsem se snažila v onom článku říct, bylo to, že bezdětní některým věcem ohledně výchovy a rodičovství nerozumí a nemohou porozumět. Či v nich nemají z pochopitelných důvodů rozhled. A proto jsou jejich rady a připomínky mnohdy poněkud mimo. Především pak v případě, kdy se opírají o zkušenosti ze svého dětství a neuvědomují si, že od doby jejich dětství uplynulo několik desítek let a život se za tu dobu značně změnil.
I tak byl jeden z prvních příspěvků, ne-li dokonce ten úplně první, o tom, že pokud někoho cizí dítě nějak otravuje či mu dokonce ubližuje, má právo se daný člověk ohradit. Bez ohledu na to, zda on sám má děti, či nikoli.
A byť byl tento příspěvek (a mnohé další) míněn jako výtka k mému článku, já s ním souhlasím. Tohle totiž neberu jako mluvení do výchovy. To je podle mne jen chránění si svých hranic. A to já považuji za naprosto v pořádku. To je věc, kterou by měl umět každý člověk.
Jako neméně důležité se mi však také jeví schopnost umět slušně říct, že mám s nějakým chováním problém. A za slušné vážně nepovažuji připomínky typu: „Já bych ho/ji zflákal/a; zavolám na tebe čerta a ten tě odnese do pekla; jestli s tím nepřestaneš, jednu ti fláknu, apod.“ A ani různá invektiva vůči současným rodičům (zpravidla vůči matkám): „Ty dnešní matky jsou neschopné, neumí ty děti vůbec vychovat; dnešní matky jsou líné se starat o děti a jen se ohánějí papíry, že má jejich dítě ADHD nebo autismus.“ A už vůbec ne urážející či ponižující výpady vůči dětem: „Ty jsi ale ufňukánek; celá vaše generace jsou neschopné sněhové vločky; fuj, ty ostudo, ty máš ještě plínky, to je ale hanba,“ apod.
Pokud mi něco vadí, lze se ohradit bez urážení druhých nebo bez toho, aniž bych na někoho křičel. Až na určité výjimečné situace, ty se ale zpravidla nebudou týkat výchovy malých dětí.
Pokud člověk řekne svou výhradu slušně a smysluplně, tak já osobně budu jedině ráda. Jsem ráda, pokud s lidmi vycházím. A to jde samozřejmě lépe, pokud si navzájem sdělíme své potřeby a pokusíme se si navzájem vyhovět. Nejsem jasnovidec, takže nemohu vždy dostatečně posoudit, zda někomu něco nevadí.
A vzhledem k tomu, že pouštím malé děti ven samotné, mi přijde bezpečnější, pokud je vypustím někam, kde si lidé sebe navzájem všímají a nebojí se zasáhnout v případě, že cizí dítě dělá něco, co by dělat nemělo. Takže já jsem za takové lidi jedině ráda.
