Nesnáším telefonování. A co má být?

Nedávno jsem se i dočetla, že podobný „problém“ jako já má i značná část generace Z. Bylo mi jasné, že nebudu jediná na světě, komu telefonování vadí. Ale netušila jsem, že je nás až tolik.

Byla doba, kdy se u mne dalo vyloženě hovořit o fobii z telefonování. Někam zavolat mi dělalo velké problémy. Stejně tak zvednout zvonící telefon. Někdy jsem menší panický záchvat dostala už jsem z představy, že musím někam zavolat. Párkrát možná i docela solidní záchvat.

Dříve jsem se snažila tento svůj problém skrývat. Představa, že se někdo o tomto mém problému dozví, mě děsila ještě o něco víc, než telefonování samotné.

Takže když jsem začala chodit do práce, tak jsem v ní telefonovala. Sice jsem se musela minimálně z počátku šíleně překonávat, ale telefonovala jsem. Vzpomínky na tyto mé začátky jsou vlastně do jisté míry až úsměvné.

Z telefonování jsem totiž měla až takovou hrůzu, že jsem si kolikrát psala návody, co mám říct, abych ten telefon v nějaké panice třeba nepoložila a neutekla pryč z kanceláře. Výsledkem ovšem bylo, že jsem v telefonu působila velmi suverénně a vcelku rychle jsem mezi některými lidmi získala pověst neodbytného člověka, který se rozhodně nenechá opít rohlíkem a planými sliby. Člověka, který je schopný své (oprávněné) požadavky opakovat stále dokola jako kafemlejnek. A přitom za tím telefonem seděl člověk, kterému srdce bušilo hrůzou, chtělo se mu zvracet a měl chuť si zalézt pod stůl, tam se zabarikádovat a už nikdy z pod něj nevylézt.

Časem jsem si samozřejmě zvykla a běžné rozhovory po telefonu mi už jen byly prostě jen nepříjemné. Ta část práce, kterou nemám ráda, ale zároveň už z ní nevyšiluji. V osobní rovině jsem však z telefonování byla stále na nervy. To se mi povedlo alespoň nějak prolomit až později. Dnes až na určité výjimky i toto telefonování zvládám.

Co se však také velmi změnilo, tak to je to, jak kvůli problému s telefonováním beru sama sebe. Zatímco dřív jsem si kvůli tomu, že nemám ráda telefonování, připadala totálně špatná, nedostatečná a nedospělá. A tento svůj problém jsem skrývala ze strachu, že mě za něj ostatní lidé odsoudí, a budou si o mne také myslet, že jsem špatná, nedostatečná a nedospělá, tak nyní to, že nerada telefonuji, beru úplně v pohodě. A rozhodně se za to nestydím.

A proč bych se kvůli tomu vlastně měla stydět? Nebo si to vyčítat, cítit se kvůli tomu nedostatečně, nebo se kvůli tomu dokonce nemít ráda? Za prvé, já jsem si přece to, že nemám telefonování ráda a možná z něj mám i lehkou fobii nevybrala. A za druhé, je to občas jen poněkud nepraktické, nic víc. A vzhledem k rozvoji nových možností na poli komunikace je to navíc nepraktické stále méně a méně. Tak proč se kvůli tomu hodnotit? A za třetí, někdy se to vlastně i hodí. Když člověk u neznámého čísla nejdřív zjistí, kdo mu to volá, alespoň se mu nestane, že omylem uzavře po telefonu nějakou smlouvu, kterou vlastně ani uzavřít nechtěl. Nebo vykecá své soukromé údaje nějakému podvodníkovi na telefonu. Což se kolikrát stane i rozumným lidem, kteří si jinak dávají pozor, ale volající je prostě v tu chvíli zblbne.

Já teda hovory od neznámého čísla už nějaký ten čas běžně zvedám, pokud si tedy všimnu, že mi někdo volá, ale v případě nějakého obtěžujícího hovoru téměř vždy beze slov zavěsím a následně číslo hned blokuji. Dřív jsem se kvůli tomu také cítila špatně za to, že do telefonu neřeknu, že nemám zájem. Dneska už se na to dívám jinak. Vnímám to teď tak, že mě ten rozhovor obtěžuje, připravuje mne o čas, a nevidím důvod, proč bych se měla zbytečně vybavovat s někým, s kým nechci. A jestli je to třeba tomu druhému člověku nepříjemné? No a co? Mně je zase nepříjemné, že mi ten člověk volá. A že je to neslušné jen tak zavěsit? Tak ony ty praktiky těch různých nabízečů čehokoliv také nejsou zrovna košer, že? Proč bych měla být slušná k někomu, kdo na mne chce jen vydělávat?

V současnosti vlastně nějak nechápu, proč se v tom někteří jedinci tak rýpou a co jim na tom, že někomu vadí telefonování tolik vadí? Ano, je to někdy nepraktické, ale to je tak snad všechno.

Ale co je jinak tak špatného na tom, že člověku víc vyhovuje napsat někomu esemesku, zprávu na Messenger nebo třeba na WhatsApp? Podle mne vůbec nic. Nemusím řešit, zda se tomu druhému člověku hodí, že mu píši právě teď. On si to přečte, až bude chtít a odpoví mi, až bude chtít. Pokud si potřebuje reakci rozmyslet, má čas na rozmyšlenou. Nemusím ani vše sdělovat najednou, můžu klidně rozepsat zprávu a psát ji postupně v okamžiku, kdy mám čas a chce se mi psát. Nemusím řešit hluk v okolí nebo to, jestli náhodou můj rozhovor neposlouchá někdo z okolí. Co je špatného na tom, že si nějakou službu objednám raději pomocí nějakého kontaktního formuláře nebo aplikace, místo abych ji zajistila přes telefonní rozhovor? Já na tom nevidím špatného vůbec nic.

Co mi na tomto způsobu komunikace vyhovuje, to je také odpadnutí určitých formalit. Přijde mi, že u telefonování ztrácím těmito formalitami spoustu času. Objednat si třeba pizzu přes kontaktní formulář mi přijde mnohem jednodušší a rychlejší, než se s někým domlouvat po telefonu. Jen se přihlásíte, naklikáte si, co chcete, a je to. V porovnání s telefonováním to bývá rychlejší a nervy šetřící. V mém konkrétním případě mohu ještě dodat to, že se díky tomu vyhnu nutnosti opakovat třikrát své jméno, následně ho hláskovat, potom totéž provádět s adresou a ve více než polovině případů se stejně nakonec setkat s tím, že ten telefonující na druhé straně linky v některém ze slov i tak udělá chybu.

Na psaní mi také vyhovuje to, že si můžu promyslet svou reakci. A to, že můžu reagovat i jak než slovy. Při telefonování mi vadí to, že mne člověk na druhé straně nevidí (samozřejmě pokud se nejedná o videohovor), chybí mi možnost se vyjadřovat mimikou a dalším pohybem. U psaní mi to nevadí, protože tam mám možnost reagovat promyšleně tak, abych to, co nemůžu vyjádřit neverbálně, vyjádřila slovy. A navíc tam mám hlavně možnost používat smajlíky a další obrázky, které spoustu věcí řeknou za mne. Také můžu posílat fotografie, sdílet odkazy nebo třeba mapy. A to je také super. Když jsem třeba na dovolené a někdo se mě ptá, jaké to tam je, tak je prostě výstižnější poslat nějaké ty fotky, než se snažit něco zdlouhavě popisovat. Nebo když jde někdo za mnou, nezná cestu a chce poradit, tak mi přijde lepší mu poslat „špendlík“ s místem, kde se nacházím, než složitě vysvětlovat, jak se ke mne dostane. Minimálně s mými navigačními schopnostmi je teda pro toho druhého člověka rozhodně bezpečnější pustit si podle „špendlíku“ navigaci, než poslouchat moje rady.

Na psaní si s ostatními je také fajn, že si člověk může založit hromadnou konverzaci a mluvit tak přehledně s více lidmi najednou. Případně člověk může část konverzace zkopírovat a sdílet ji s někým dalším.

A víte, co je na psaní místo telefonování úplně to nejlepší? To, že vám nikdo neskáče do řeči a nenarušuje vám tím váš tok myšlenek. Jak také skákat do něčeho, co nevidím ;-).

Zdroje

https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-a-zivotni-styl-generace-z-a-telefonovani-97010 (26.1.2025)