S „dys poruchami“ do zaměstnání

Ačkoli se o specifických poruchách učení většinou hovoří v souvislosti se školou, tyto poruchy mohou ovlivňovat i váš výkon v zaměstnání. I v něm totiž můžeme potřebovat číst, psát a počítat. Já jsem číst, psát i počítat potřebovala v každém zaměstnání. Takže jsem to musela vymyslet nějak tak, abych i přes své „dys poruchy“ odváděla dostatečně kvalitní práci a zároveň, abych tu práci odváděla včas.

Naštěstí jsem se už na základní škole naučila psát na klávesnici všemi deseti prsty. Nějak jsem tušila, že se mi tahle dovednost bude hodit. To byla má výhoda oproti dalším lidem v práci. Sice nepíšu nějak zvlášť rychle a i při psaní na klávesnici dělám spoustu specifických chyb jako je přehazování slabik, vynechávání písmenek či přidávání písmenek, ale pořád jsem tak oproti lidem, kteří používají při psaní na klávesnici méně prstů, rychlejší. Čas, který díky rychlému psaní uspořím, pak mohu použít na to, abych si to, co jsem napsala, po sobě párkrát pořádně přečetla a opravila po sobě chyby.

Využívala jsem také svých různých dovedností k tomu, abych to, co jde, nechala za sebe dělat počítač. Ze začátku jsem si tím možné trochu práce přidělala, ale ve výsledku se mi to vyplatilo. Když jsem měla Excel, ve kterém jsem si mohla vypracovat nejrůznější tabulky a přednastavit si do nich potřebné výpočty, proč bych je měla počítat sama, když jsem věděla, jak vysoké je riziko toho, že se někde upíšu nebo omylem něco místo sečtení vynásobím. Co na tom, že ostatní to počítali v ruce a argumentovali tím, že tak se to dělalo vždycky. Že se něco dělalo vždycky nějakým způsobem, to neznamená, že já bych to nemohla dělat jinak. Hlavně když to bude správně.

Všimla jsem si také, že některé věci a věty píši opakovaně. Proto jsem si vypracovala určitě vzory. A tam, kde se to vyplatilo, jsem psala práci rovnou do těch vzorů. Tam, kde se to nevyplatilo, jsem zvolila opačný postup a kopírovala jsem si do textu části z toho vzoru. Tím jsem si opět ušetřila spoustu času na to, abych po sobě mohla dostatečně dlouho kontrolovat to, co jsem napsala. A později, abych měla čas kontrolovat práci po ostatních. A samozřejmě, abych měla čas číst vše, co jsem musela přečíst pozorně (především různé zákony a předpisy).

Protože mám v hlavě neustále spoustu myšlenek, mám problémy s time managementem a jsem děsný chaotik, přišla jsem časem také na to, že se mi vyplatí začít ráno tím, že si sednu a zapíšu si, jaké činnosti chci ten den zvládnout udělat. A potom si je seřadím tak, aby šly co nejlogičtěji za sebou. Byť mi to každé ráno chviličku zabralo, ve výsledku mi to opět čas ušetřilo.

Vybírala jsem si práce, ve kterých se sice četlo, psalo a počítalo, ale ve kterých šlo především o jiné věci. Vždy se jednalo o odbornou práci, ve které šlo v první řadě o to orientovat se v daném oboru. A takovou práci, ve které jsem mohla uplatnit své všestranné zaměření. A také takovou, ve které jsem nemusela strávit celý den v kanceláři. Z práce někde v kanceláři, kde bych se po celou pracovní dobu věnovala např. účetnictví, bych se asi brzo zbláznila a asi bych nebyla úplně úspěšná, protože jakmile bych začala být unavená, začala bych být pomalá a dělat spoustu chyb. A unavená bych začala být brzo, protože by to pro mne byla náročná činnost. Nemyslím na pochopení. Myslím tím, že by pro mne bylo náročné opisovat čísla a názvy a neopsat nějakou blbost.

Pod jedním z článků, ve kterém jsem se věnovala tématu specifických poruch učení, se v diskusi prý objevil dotaz, jak se takovému člověku dělá autoškola. Jelikož řidičský průkaz s tím pracovním životem vcelku souvisí, do zaměstnání jsem obvykle totiž dojížděla autem a používala jsem auto i v rámci pracovního procesu, rozhodla jsem se na tento dotaz odpovědět právě zde, byť k tomu nemám zase tolik co říct.

Co se týče mne a autoškoly, tak na její dělání nevzpomínám vůbec ráda. Mým hlavním problémem při jejím dělání však nebyly specifické poruchy učení, mým hlavním problémem byla šílená úzkost. Měla jsem z řízení strach. Z toho, že někoho srazím a zabiju ho. Řidičský průkaz jsem si sice dělala hned v osmnácti letech, ale nebylo to tím, že bych tak strašně moc chtěla řídit. Do řízení se mi vlastně vůbec nechtělo, měla jsem z něj noční můry a to doslova. Bydlela jsem ale v místě, kde veřejná doprava moc nefungovala, a tak jsem považovala za nutné si ten řidičský průkaz udělat.

Dělání řidičského průkazu pro mne tedy bylo dost utrpení, nicméně udělala jsem ho hned na první pokus. A to v zásadě i bez nějakého velkého učení. Věřím však tomu, že mnoha dyslektikům mohla dělat písemná zkouška problém, jelikož je při ní nutné číst přesně a relativně rychle (alespoň tak tomu bylo v době, kdy jsem řidičský průkaz dělala já). Co se týče řízení, tak musím přiznat, že jsem dost opatrný řidič a netroufám si řídit tam, kde mi řízení přijde až moc komplikované. Pořád ve mne přetrvává ten strach, že bych mohla někomu ublížit. Ale jinak normálně řídím a v zásadě mne to i docela baví. A v současnosti mám auto s automatickou převodovkou a se všemožnými dalšími vymoženostmi. A když je potřeba, tak používám GPS. Vše tohle mi pomáhá, abych se mohla soustředit jen na cestu, a řízení mi to dost usnadňuje a ty nástrahy pro lidi s „dys poruchami“ tím tak nějak mizí.