Odhalení dys poruch na gymnáziu a jak mi to pomohlo v učení

V první řadě bych chtěla říct, že mít nějakou tu „dys poruchu“ není žádná tragédie. Já sama jsem to nikdy nevnímala tak, že by to byl vyloženě nějaký hendikep. Spíš mi vadilo, že škola obecně byla nastavená na průměrného žáka s průměrnými dovednostmi a znalostmi. Jenže já moc průměrná nebyla, takže mi ta výuka ve škole zrovna dvakrát nevyhovovala.

Že bych mohla mít nějakou „dys poruchu“ napadlo až jednu z učitelek na gymnáziu, když jsem jí popisovala své „podivné“ problémy s angličtinou. Prošla jsem tedy celou základkou a půlkou gymplu bez jakýchkoli úlev a jakékoli pomoci, co se týče těchto specifických poruch učení. Ty mi byly diagnostikovány až v průběhu třetího ročníku gymnázia. Zato mi byla těch problémů diagnostikována celá řádka. Dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie a k tomu ještě porucha soustředění a mizerná krátkodobá paměť. Kromě toho mi také byla diagnostikována vysoká inteligence, kterou jsem ty „dys poruchy“ kompenzovala, a proto si jich nikdo tak dlouho nevšiml, byť už jsem chodila do školy v době, kdy se s „dys dětmi“ běžně pracovalo, na základce i na gymplu jsem takových spolužáků měla ve třídě hned několik. Navíc jsem si vymyslela u některé látky své vlastní postupy a vlastně jsem kolikrát asi i přišla na to, co by mě býval měl poradit speciální pedagog. A taky jsem učení věnovala po škole docela dost času.

Přestože jsem dyslektik, když jsem nastoupila do školy, už jsem uměla docela dlouho číst. Nikdo mne to neučil, naučila jsem se to nějak sama. Nevím přesně jak, jen s určitostí mohu říct, že jsem se to nenaučila slabikováním. To jsem pak ve škole absolutně nechápala. A věčně jsem se ptala, jak můžu rozdělit slovo po slabikách, když nevím, co je to za slovo. Vlastně mi to ani teď hlava moc nebere a nevím, jestli to někdy pochopím. Když jsme v první třídě začínali číst, tak jsem sice měla očima přečtenou stránku ve slabikáři dřív, než ostatní přečetli řádek, jenže zároveň jsme slabikovali a já chtěla také slabikovat, když ostatní slabikují. A já zjistila, že ono to nějak nejde. Teda, ne že by to nešlo, ono to šlo, akorát ta slova, která jsem četla, byla tak trochu nesmyslná. Třeba místo slova babička ze mne vyšlo „bakabič“, místo slova betlém dokonce „bemetl“ atd. Pravda, v této době paní učitelka prý uvažovala o tom, že bych mohla mít dyslexii a přemýšlela o tom, zda mne neposlat do poradny. Ale potom někteří spolužáci postupně přestávali výrazně slabikovat, a tak jsem také přestala slabikovat. A tím se problém zase na nějakou dobu skryl. Ne že bych najednou začala číst slabiky za sebou ve správném pořadí. To ne, já je čtu na přeskáčku do teď, vlastně čtu na přeskáčku běžně i slova. Jenže texty v první třídě jsou obvykle krátké a nenáročné, takže když umíte číst, snadno si je přečtete dopředu, takže když potom čtete nahlas, víte už, co tam je. Potichu jsem si tedy v textu klidně přehazovala slabiky sem a tam (mozek si to urovnal, to pro mozky není nijak zvlášť velký problém, pokud se jedná o známá slova a pokud se může opřít o kontext) a nahlas jsem „četla“ slabiky za sebou tak, jak byly za sebou ve slovech napsané. Problémy pak vylezly na povrch zase až později, asi ve čtvrté nebo páté třídě. To už nešlo přečíst si něco dopředu a pak to jen přeříkat. Sice se mi dařilo nečíst vyloženě blbosti, nečetla jsem slabiky ve slově na přeskáčku, ale stálo mě to hodně úsilí a při hlasitém čtení jsem musela číst docela dost pomalu. A čím déle jsem v kuse četla, tím jsem byla unavenější a přeříkávala jsem se. To ostatně platí do teď, že se v textu po čase začnu dost přeříkat. Také se u mne začal projevovat při čtení problém s hospodařením s dechem, s melodií věty, neklesáním na konci věty apod. Celkově to moje čtení asi nebylo zase až tak špatné, myslím, že když se četlo na známky, tak jsem dostávala dvojky, spíš to neodpovídalo snaze, jakou jsem do toho vkládala a tomu, jak hodně jsem doma četla. A hrozně mě štvalo, že ohledně té melodie věty, práce s dechem a klesáním na konci věty vlastně vůbec netuším, co po mne ta učitelka chce, co se jí na tom nelíbí. Když mi jen bez vysvětlení předvedla, jak to má být správně, tak to pro mne nemělo vůbec žádný význam, já totiž byla přesvědčená o tom, že jsem to přečetla úplně stejným způsobem. Ale pak na druhém stupni už nikdo moc neřešil, jakým způsobem čteme, takže mě to přestalo trápit. A pokud jsem potřebovala přečíst nahlas třeba nějakou práci a měla čas na přípravu, naučila jsem se do ní značit si místa pro nádech, pauzy či klesnutí hlasem (asi jsem se trochu inspirovala notovým zápisem).

Znovu o sobě dala dyslexie vědět, až když jsem byla na gymnáziu a začala mít problémy s angličtinou. Mě osobně teda ani nenapadlo, že bych mohla mít nějakou „dys poruchu“, myslela jsem si, že na mne jen dopadá nízká úroveň angličtiny na základní škole, ale když jsem angličtinářce popisovala své problémy, to že neslyším rozdíl mezi tím, co říkám a tím, jak mne ona opravuje a potřebovala bych od ní napsat, co říkám já a co mám říct a svěřila jsem se jí, že mám občas při angličtině pocit jako bych místo slov slyšela jen nějaké vlnovky, ze kterých jsem schopná zachytit jen několik hlásek a ještě ani nedokážu říct, zda je slyším na začátku slova, uprostřed nebo na konci, tak ta okamžitě pojala podezření, že to nebude samo sebou a poslala mne do poradny.

Kromě čtení jsem měla problémy i při psaní. Psala jsem pomalu, vynechávala jsem písmenka i slabiky, občas je přehodila, vynechávala jsem háčky a čárky nad písmenky nebo je psala jinam. Většinou jsem si to ale stihla opravit, takže si toho vlastně nikdo nikdy nevšímal. Kromě mne, které to, že si po sobě musí to, co napíše, pořád kontrolovat a opravovat, neskutečně štvalo. Ale že bych měla dysgrafii, to mne vůbec nikdy nenapadlo. Asi jako většina lidí i já si pod pojmem dysgrafik představovala někoho, kdo strašně moc škrábe a má na pohled ošklivé písmo, které lze jen horko těžko přečíst. Jenže já psala docela hezky. Pravda, psala jsem hezky vždycky jen chvíli a musela jsem psát pomalu, abych psala hezky. Jenže na základní škole jsme většinou psali jen chvíli. Občas se teda stalo, že jsem opisovala zápis ještě o přestávce, protože v hodině jsem ho celý opsat z tabule nestihla, občas jsem si něco dopisovala doma a pamatuju si, že v devítce jsem měla dva sešity na přírodopis, jeden jsem nosila do školy a měla jsem v něm zápisky příšerně naškrábané a plné chyb, přepisů a škrtanců a hlavně plné chybějících částí. Byl to pro mne jeden velký chaos, ze kterého jsem nebyla vůbec schopná se cokoli učit. Takže jsem si doma vedla ještě jeden sešit, abych se měla z čeho učit. Nestačilo ale zápisky jen přepsat z jednoho sešitu do druhého. Protože jsem měla v sešitě, do kterého jsem psala ve škole vcelku dost nepřesností a dost věcí mi tam chybělo úplně, musela jsem se nejdřív podívat do učebnice, opravit si podle ní chyby a vypsat si z ní to, co jsem ve škole do sešitu nestihla zapsat. Proč jsem nestíhala zapisovat zrovna přírodopis, tím si nejsem úplně jistá, myslím, že to souvisí s tím, že jsme ho měli až odpoledne a já byla už unavená a s tím, že v tom přírodopisu byla v té devítce pro mne spousta neznámých slov (k mineralogii a petrologii jsem neměla zrovna kladný vztah), tudíž byl pro mne zápis i kvůli tomu náročnější.

To, že i člověk, který zvládá psát hezky, pokud může zrovna psát pomalu a není unavený, může být dysgrafik, to považuji za velmi důležitý fakt. Dle mé zkušenosti je většina lidí přesvědčená, že dysgrafik musí neskutečně čmárat a není schopen nic napsat hezky. Ono tomu takhle ale vždy není, někteří dysgrafici jsou na tom podobně jako já. Zatímco já jsem však své problémy se psaním úspěšně tajila, znám dítě, které to kvůli těmto problémům se psaním od paní učitelky pěkně schytává. Toto dítě také dokáže psát hezky, byť je to dysgrafik. Podle třídní učitelky dokonce píše nejlépe ze třídy. Má to však ten háček, že hezky psát zvládne opravdu jen po velmi krátkou dobu a po této době kvalita jeho písemného projevu rychle upadá jak po grafické, tak i po pravopisné a gramatické stránce. A do ruky začne dostávat křeče. Bohužel však i v dnešní době narazilo na paní učitelku, která jeho problémy vůbec nechápe. Toto dítě se podle ní jen nedostatečně snaží, je to dle ní líný lempl, který by mohl dosahovat výborných výsledků, ale nechce. Nedokáže pochopit, že to ono dítě nedělá schválně, že mu to jen prostě a jednoduše nejde. Ono to do jisté míry i těžko pochopitelné je, máte-li však doma dítě s podobnými projevy a máte-li pocit, že to čmárání a psaní chyb vám to dítě snad dělá naschvál, věřte tomu, že s největší pravděpodobností nedělá. A pozor, nějaké opisování textu za trest či pro procvičení je zde naprosto kontraproduktivní, protože čím je dítě a jeho ruka unavenější, tím je jeho výkon při psaní horší.

Na gymplu už jsem ale postupně přestávala stíhat psát smysluplné zápisy u více předmětů. Často jsem psala ve škole zápisky jen na volný papír a po hodině ho zmuchlala a hodila rovnou do koše, protože byl ten zápis k ničemu. Plno zkomolených slov, mnoho chybějících věcí, naškrábáno tak, že jsem některá slova ani nemohla přečíst. Ale i kdybych je přečíst mohla, k učení bych nebyla schopná ty výpisky použít. Nejsem totiž schopná učit se z neuspořádaného textu. Vadí mi, že mám text nakloněný chvíli doprava a chvíli doleva (když začnu mít unavenou ruku, tak začnu písmo naklánět doleva jako levák), pro někoho možná maličkost, pro mne totální zmatek, ze kterého nejsem schopná se nic naučit. Doma jsem pak opět tedy některé sešity dopisovala. Některým učitelům bylo naštěstí jedno, zda zápisky mám nebo nemám a v jakém jsou stavu. Tam, kde to takhle šlo, jsem se jen naučila poznamenávat si, jakou látku mám umět. Když jsem mohla poslouchat výklad a nemusela se soustředit na psaní, tak jsem si, naštěstí, velkou část látky zapamatovala. A co jsem si nezapamatovala, to jsem si dohledala v učebnicích.

Co se týče počítání, tak abych pravdu řekla, tak si vlastně nejsem úplně jistá, za jakými mými problémy v matematice stojí přímo dyskalkulie a za jakými mé ostatní „dys poruchy“. Nikdy jsem po tom nijak nepátrala a vlastně si myslím, že to ani není nějak moc důležité. Co můžu říct, tak je to, že jsem nikdy neměla ráda pětiminutovky. Často se mi stávalo, že jsem si prostě nebyla schopná příklad zapamatovat. Když něco počítám, potřebuji si to zapisovat. A nemám ráda počítání zpaměti. Vždycky mi dělalo problém počítání přes desítku a do teď si často při počítání ukazuji na prstech. A vždycky jsem měla tendenci i jednoduché příklady počítat písemně pod sebe. Na druhou stranu mne matematika vždycky docela bavila, šla mi a dobrovolně jsem z ní maturovala. Byl to pro mne jeden z předmětů, který stačí pochopit, není potřeba se s ním „otravovat“ doma. Obvykle jsem v ní nedělala chyby vyplývající z toho, že bych nerozuměla látce, moje případné chyby vyplývaly z toho, že jsem si spletla „m“ s „n“, správně si zapsala, že mám mezi sebou něco vynásobit, ale pak jsem to omylem sečetla, nebo jsem přeskočila řádek a opsala půl příkladu z jednoho řádku a druhou půlku z řádku pod ním. Někdy mi matematické zápisy přišly strašně chaotické, a tak jsem si obyčejnou tužkou třeba začmárala rušivé části a po dokončení práce to začmárání vygumovala.

Domácí příprava s tímto přístupem byla docela náročná. Už jen úkoly vám s nějakou tou „dys poruchou“ zaberou víc času. K tomu přepisování sešitů a učení se z učebnic, což holt zabere více času než jen pročtení sešitu. Po diagnostikování „dys poruch“ v pedagogicko-psychologické poradně pro mne byla velká úleva to, že jsem nebyla nucena psát si výpisky, mohla jsem se tedy při hodině více soustředit na probíranou látku. Nemusela jsem si přepisovat sešity a bylo mi umožněno si zápisky kopírovat od spolužáků. V některých předmětech jsem si začala psát výpisky obyčejnou tužkou, což pro mou ruku bylo méně namáhavé a psala jsem tak i rychleji. Zároveň bylo takto snadnější zápisky doma opravit. Pokud vaše dítě dostává při psaní psaní křeče do ruky, doporučuji vyzkoušet vrátit se k obyčejné tužce, nejlépe k nějaké měkčí, mně to v tomto směru dost pomohlo. U testů jsme se vždy s konkrétním učitelem dohodli, že buď mi poskytne u testu chviličku času na víc. Nebo neposkytne, ale bude ochotný se prokousat mým škrabopisem a přežije sem tam chybějící písmenko a další specifické chyby. Dostala jsem také nějaká nápravná cvičení. Když to vezmu celkově kolem a kolem, tak si myslím, že to všechno byly lehce proveditelné změny, pro učitele nenáročné, ale mně to strašně moc pomohlo.

PS: Připravuji článek o tom, jak se s „dys poruchami“ studuje výška, na které musíte číst spoustu knížek a odevzdávat jednu seminární práci za druhou. A jaké je to s nimi v zaměstnání. Pokud vás to zajímá, sledujte můj profil, během pár dní by se tu měl tento článek objevit.