Obor, který jsem si vybrala ke studiu na VŠ, byl pro dyslektika nevhodný

V devítce nás jednou vzali na testování toho, na jaké studium se dál hodíme. Mně v tomto testu vyšla rovná čára. Tento výsledek znamenal, že mi jde vše testované vlastně stejně dobře a že ani sama za sebe nemám žádné preference - vše, co bylo zmiňované v testu, mne zajímalo a bavilo. A vzhledem k tomuto výsledku i vzhledem ke známkám mi bylo doporučeno studium na gymnáziu. Prý alespoň budu mít další čtyři roky na zjištění toho, co bych jednou chtěla dělat.

V průběhu čtvrtého ročníku na gymnáziu jsem podobné testování absolvovala znovu. Výsledek byl, bohužel, stejný jako základce. A já tak i po čtyřech letech zírala na rovnou čáru. A znovu jsem se slyšela říkat, že vážně nevím, co chci jít dál studovat a co chci jednou dělat. Tentokrát skoro s brekem, protože zatímco na základce jsem byla ta chytrá, která jednou může dělat cokoli si jen bude přát, na gymnáziu na mne spíš bylo nahlíženo jako na tu „nevyhraněnou“ a navíc pro mne zcela nepochopitelně i jako na tu, kterou nic nebaví. Já sama bych spíš o sobě řekla, že mne toho naopak bavilo hodně. Ale tenkrát jsem byla dost ovlivněná pohledem učitelů, takže nejen že jsem se trápila tím, že jsem „nevyhraněná“, ale ještě jsem měla i pocit, že nejsem v ničem dost dobrá na to, aby měl někdo z učitelů pocit, že mě jeho předmět baví. Nebylo to o známkách, já mívala pěkné známky, vyznamenání. Nevím, proč si to mysleli, každopádně to mé problémy s rozhodováním jen zhoršilo. Kromě toho, že jsem totiž nevěděla, jaký obor zvolit a byla z vybírání i poněkud nešťastná, protože jsem měla pocit, že ať už si zvolím cokoli, tak mi něco bude chybět, tak jsem zároveň ještě měla pocit, že se na nic nehodím. A že ať půjdu kamkoli, budu tam překážet, nebudu se tam hodit.

Pokud by někdo viděl moje přihlášky na vysokou školu, asi by si musel myslet, že mi snad hráblo. Poslala jsem totiž přihlášky na několik velmi odlišných oborů. Už nevím, na jaké obory přesně jsem posílala přihlášky, ale určitě tam bylo něco s fyzikou, pak matematické inženýrství, nějaká chemie a k tomu historie, hispanistika a balkanistika. Nemohla jsem se prostě ani v základu rozhodnout, kterým směrem se chci vydat.

Předměty jako matematika, fyzika, chemie a informatika pro mne byly na škole mnohem jednodušší než třeba dějepis, zeměpis, biologie nebo základy společenských věd. V matematice mi stačilo jen dávat v hodině pozor, za celé čtyři roky jsem se na matematiku pořádně doma podívala až během svaťáku. Dobře, kecám, ani o tom svaťáku jsem jí moc nedala, neměla jsem čas, šprtala jsem češtinu.

Ve fyzice jsem občas doma sepsala nějaký ten protokol k laboratorní práci, což mi tedy dalo většinou zabrat, protože ty práce byly vždy na několik stran A4 a zpravidla krom jiného obsahovaly i obrazové přílohy. Ale zase jich bylo jen několik do roka, jinak byla příprava na fyziku v zásadě nenáročná, občas bylo potřeba vypočítat nějakou tu úlohu, co jsme dostali za domácí úkol, občas jsem si musela něco přečíst v učebnici a naučit se to zpaměti. Jinak ale byla fyzika v pohodě. Většinu učiva stačilo jen pochopit, porozumět vztahům. Nikdy jsem se neučila vzorečky bezmyšlenkovitě zpaměti, vždy jsem rozuměla tomu, co a proč v tom vzorečku je. Takto to pro mne bylo nejen lehčí, ale také to díky tomu eliminovalo dost to, že bych dělala zbytečné chyby (chyby vyplývající ze specifických poruch učení). Když rozumíte tomu, co počítáte, spíš si všimnete toho, když vám vyjde nějaká hámotina.

Chemie pro mne byla z trojice matematika-fyzika-chemie nejtěžší, protože ta obsahovala i dost učiva, u kterého nestačilo jen látce porozumět, ale bylo nutné se ho naučit zpaměti. Tudíž i zápisy zde byly delší a při učení jsem nějaký ten čas musela strávit i nad učebnicí. Na druhou stranu v ní bylo i tak dost věcí, které stačilo jen pochopit. A navíc jsem v ní měla velmi slušné základy ze základní školy. Tudíž chemie pro mne byla i tak dost o tom, že budu-li se učit, budu z ní mít jedničky, nebudu-li se učit, budu z ní mít jedničky a dvojky, občas trojku.

Na druhou stranu v těch předmětech, které jsem se musela hodně učit, jsem nakonec často měla o trochu lepší výsledky než v té matematice, chemii a fyzice. A cítila jsem se v nich možná trochu paradoxně jistěji. Přišlo mi, že u nich záleží jen na množství času, který jim budu věnovat, zatímco v té matematice, fyzice nebo chemie budu v loji, pokud látce přestanu rozumět. Co kdybych těžší učivo na vysoké škole nezvládala? Humanitní předměty můžu dotáhnout časem stráveným nad učivem. Inteligenci si ale přece případně nezvýším. Navíc jsem měla hrůzu z takových těch technicky orientovaných předmětů, učivo na gymnáziu je docela dost teoretické a  těch pár laboratorních prací za rok ve fyzice a chemii mi rozhodně neposkytlo dostatečnou představu o tom, jak bych si poradila s technicky orientovanými předměty. Občas jsem trochu litovala, že jsem místo gymplu raději nešla na nějakou průmyslovku, kde bych měla možnost si tu techniku více vyzkoušet a která by mi poskytla lepší přípravu na vysokou školu technického směru.

Snad především kvůli představě toho, že na humanitně orientovaném oboru mohu veškeré problémy se studiem dohnat jen tím, že budu učení věnovat více času, jsem si nakonec vybrala ke studiu historii. To ale byla vážně obří chyba v úsudku. Zapomněla jsem totiž na to, že i množství času, které můžu věnovat učení, je omezené. Ať chci nebo ne, tak den má jen 24 hodin a natáhnout ho skutečně neumím. Ukázalo se také to, že spát jen kolem čtyř hodin denně není pro moje tělo dlouhodobě udržitelné.

Studium historie pro mne bylo šíleně náročné. Sice jsem školu zvládala, ale bylo to opravdu strašné. Každý semestr jsem musela číst pro mne neskutečné množství knih. Pokaždé jsem měla alespoň jeden předmět, kde jen v požadavcích pro připuštění ke zkoušce bylo přečíst 10-15 knih, z toho 1-2 v cizím jazyce, ze kterých jsem buď byla ústně přezkoušená nebo jsem z nich musela odevzdat výpisky nebo napsat test. K tomu na tento předmět napsat seminární práci na zadané téma na 10 stran (to samozřejmě znamenalo číst další knihy), vytvořit powerpointovou prezentaci na zadané téma a odprezentovat ji (ano, další knihy), do toho se pravidelně připravovat na semináře k tomuto předmětu, což některý týden znamenalo přečíst jen pár stránek a odpovědět na pár otázek, jindy to ale znamenalo přečíst celou knížku nebo sice přečíst jen pár stránek ale v angličtině nebo pár stránek psaných některým ze starých písem ve staré češtině (v horším případě v němčině). Když měl tohle vše člověk splněno, tak mohl přistoupit k zápočtovému testu a když i ten zvládl, tak mohl konečně přistoupit ke zkoušce. K té měl mít samozřejmě načtené další knihy. Zatímco do teď měl však číst monografie, ke zkoušce byly doporučeny syntézy (učebnice, skripta). Sice už nikdo neověřoval, zda jsme je četli, ale k úspěchu ve zkoušce bylo často potřeba mít z oněch doporučovaných knih určité znalosti.

No a to byl jen jeden předmět z několika. Další předměty už byly méně náročné, nicméně povinnost přečíst nějakou tu knížku (obvykle spíš několik knížek) obsahoval téměř každý předmět a vytváření prezentací, psaní seminárních prací a dělání domácích úkolů byly rovněž běžné požadavky.

Z toho je asi více než jasné, že jsem toho kvůli škole musela opravdu hodně přečíst. A ten, kdo se v tomto oboru alespoň trochu orientuje ví, že ty historické monografie nejsou často zrovna útlé knížečky. Jenže ono mi to čtení šlo děsně pomalu a navíc jsem často ani nedokázala pořádně vnímat, co to vlastně čtu, takže se mi někdy stávalo, že jsem dočetla knížku a zjistila jsem, že vůbec netuším, o čem byla. A tak jsem ji musela číst znovu. A protože jsem toho čtení měla strašně moc, bylo nutné číst ty knížky rychle.

Nevím, jak to mají ostatní lidé, ale pro mne je rychlé čtení dost náročné. Nedokážu to úplně popsat, ale pokud čtu něco svým tempem, je to pro mne příjemný zážitek, čtení si v takovém případě užívám. Pokud ale musím číst rychle, je to pro mne hrozně nepříjemné, cítím takový tlak v hlavě. Jako by se mi na jednu stranu hlava stlačovala k sobě, ale přitom se zároveň snažila rozpadnout na milion malých kousků. A svaly kolem očí jsou při něm namáhané tak, že mám pocit jako bych měla kolem oka jednu obří křeč. A do toho všeho jako bych musela zvládat příšerný chaos. Vím, že je to blbost, ale vždycky mám pocit, že úplně cítím, jak můj mozek hekticky pracuje a jak v něm mé myšlenky běhají chaoticky z místa na místo.

Tak jako jsem čtení do nástupu na VŠ i přes dyslexii milovala, tak jsem čtení už po prvním roce na VŠ nenáviděla. Přestalo mi přinášet radost a způsobovalo mi jen neskutečný stres. Navíc mi to bylo dost líto, protože jsem tím přišla o svůj velký koníček. Netýkalo se to totiž jen čtení odborných knih. Týkalo se to čtení čehokoli. Nechtěla jsem číst nic, žádné jiné knížky, žádné časopisy, žádné noviny, dokonce ani nic na internetu. Během třetího ročníku na VŠ už jsem se dokonce dopracovala k tomu, že se mi jen při pomyšlení na to, že budu muset něco číst rozbušilo šíleně srdce a chtělo se mi zvracet. Stejnou reakci jsem měla na cokoli, co se alespoň trochu týkalo historie. Stávalo se mi, že jsem jen zaslechla upoutávku na historický film a hned se mi udělalo takhle špatně. Začala jsem kromě čtení nenávidět i historii.

Původně jsem měla v plánu, že po dokončení bakaláře půjdu na magistra a poté si ještě udělám doktorát a zůstanu na škole učit. Musím říct, že mým učitelům z VŠ se tento můj plán líbil. Vedoucímu katedry připadalo fajn, že jsem úplně jiná než obvyklý student historie. Viděl v mé jinakosti výhodu, protože jak řekl, pedagogický sbor potřebuje být pestrý a já bych byla velkým zpestřením. A jdou mi věci, kterým se historici snaží spíš vyhýbat. Tuším, že v překladu to znamenalo to, že nikdo nechce učit předměty související s prací na počítači a historickou demografii, která je plná vzorečků, grafů a tabulek, což pro většinu historiků není zrovna lákavou záležitostí. To já jsem v protikladu k tomu počítala ráda a knihy z oblasti historické demografie demografie jsem vyloženě vyhledávala, protože ty jediné mi na čtení přišly jednoduché. Vždyť byly samá tabulka a samý graf a spousta textu jen vysvětlovala a rozebírala to, co bylo uvedené v oněch grafech a tabulkách, tento text jsem tedy mohla v pohodě přeskakovat, protože mi stačilo kouknout jen na tabulku nebo graf. Navíc mi přišlo tak nějak příjemnější číst knížku, ve které čtení prostřídávám s prohlížením tabulek a grafů, než jen číst. Krom toho mám i pocit, že věci z tabulek a grafů vnímám a pamatuji si mnohem lépe než informace získané pouhým čtením nějakého textu.

Ale vraťme se k tomu mému původnímu plánu. Moje původní představa byla, jak budu nadšence do historie seznamovat s novými historickými fakty. Že budu spokojená já i oni. Během studia jsem však získala k historii takový odpor, že jsem neměla vůbec žádný zájem se jí dál věnovat. Nedovedla jsem si představit, že by mne ještě někdy mohla historie bavit. Navíc mi přišlo, že po tom všem studiu jsem úplně ztratila základní znalosti. Že sice dokážu vyjmenovat několik možností, podle kterých lze určit konec středověku a počátek novověku. Že vím, kdo se tomuto vymezení věnoval a v jakých knihách. Dokonce bych i dokázala vysvětlit, proč se zrovna tyto události považují za tak významný předěl, co znamenaly pro další vývoj. Ale když přišlo na objevení Ameriky, které se jako předěl mezi středověkem a novověkem udává asi nejčastěji, nemohla jsem si najednou vzpomenout, ve kterém roce přesně byla Amerika objevena, byť bych dříve bez přemýšlení ihned řekla, že v roce 1492. Takže představa, že bych se svými znalostmi nebo spíše neznalostmi mohla někoho něco učit mi přišla absurdní.

Nejhorší však bylo, že při představě učení historie na vysoké škole jsem si připadala jako tyran. Jako učitelka vysoké školy bych musela dělat výzkum a vykazovat publikační činnost. A protože jsem sama čtení v té době absolutně nesnášela, nedokázala jsem si už ani představit, že by k němu mohl mít někdo jiný odlišný postoj. Že bych ten odlišný postoj mohla mít někdy v budoucnu i já, to už bylo úplné sci-fi. Takže při představě, že učím na VŠ, jsem si skutečně připadala jako hrozný tyran, který nutí studenty číst. A to naprosto nečitelné věci, z nichž sama některé napsala. A v zásadě jen proto, aby to vypadalo, že je o ty příšerné knížky zájem. Nikdo příčetný by si přece nemohl takové knihy kupovat nebo půjčovat v knihovně jen proto, že ho zajímají. Tohle přece nemůže nikoho zajímat, vždyť se to nedá vůbec číst! Takže já bych vlastně četla práce mých kolegů (čímž bych mučila samu sebe), abych napsala něco jiného, čímž bych zase já mučila své studenty. Příšerná představa.

Bylo mi tedy jasné, že na magisterském studiu rozhodně v historii pokračovat nebudu. A že nejspíš ani nebudu v tomto oboru pracovat. Tudíž by asi bylo vhodné přijít na to, co se sebou dál.

Nyní si dovolím určitou vsuvku. Před studiem na vysoké škole jsem četla opravdu hodně, ne tolik jako potom na výšce, ale četla jsem. A ne jen nenáročné věci, četla jsem toho i dost do školy do literatury, třeba i knihy jako je Dekameron. Zároveň jsem vzhledem k neustále chybějícím zápiskům v sešitě byla zvyklá číst učebnice i jiné odborné knihy. Ve škole jsme párkrát museli psát seminární v rozsahu minimálně 10 stran. Nějaké kratší jsme dokonce psali i v angličtině a španělštině. Navíc jsem psala práci v rámci středoškolské odborné činnosti. Tím se nechci chlubit, tím chci jen říct, že moje potíže na výšce opravdu nebyly způsobené tím, že bych na ni přišla v tomto směru málo připravená, nezvyklá pořádně na čtení (nebo alespoň nezvyklá na čtení odborného textu). Ne, bylo tím, že jsem narazila na svůj strop. Už mi nestačilo jen věnovat učení více času, protože ten čas už prostě žádný nebyl.

Myslím si, že jsem zažívala podobné pocity jako malé dítě, které se učí číst a kterému to (z důvodu dyslexie) nejde. Zde je krásně vidět, že sice určité procvičování je potřeba, ale že je zároveň nutné respektovat to, že má dítě ve čtení určitý strop, který nelze překonat jen tréninkem a úsilím. Je třeba se smířit s tím, že tam ten strop je. A nesnažit se dítě nutit do něčeho, co nezvládá nebo zvládá jen s obrovským vypětím sil. Může to vést totiž k tomu, že bude zažívat při čtení tak nepříjemné pocity, že k němu získá odpor. A to jistě nikdo nechce. Spíše doporučuji zjistit, co by dítěti při čtení pomohlo.

Zároveň je zde na mém případu vidět, že některé problémy mohou být u dítěte sice nenápadné, ale mohou se následně velmi nápadně projevit při studiu na vyšším vzdělávacím stupni nebo na studiu určitého zaměření. Tudíž i když dítě nemá nějaké výrazné potíže, je podle mne vhodné zvážit, zda se neprojeví při dalším studiu a případně i v zaměstnání. A dát si pozor, zda dítě potíže nekompenzuje něčím, čím už to v dalším studiu nepůjde. V mém případě šlo o to, že jsem problémy se čtením a s chybějícími zápisky doháněla časem. Neuvědomila jsem si ale třeba to, že ten čas jsem krom jiného měla třeba i díky tomu, že některým předmětům jsem se zase nemusela nijak zvlášť věnovat. Na výšce jsem se ale musela i po škole hodně věnovat téměř všem předmětům. A ještě k tomu mnohem více, než jsem se věnovala předmětům na gymnáziu.

Co bylo při studiu historie však snad úplně největší výzvou, tak to byly pomocné vědy historické. Teda především paleografie, z těch ostatních věd šílel spíš zbytek našeho ročníku.

Paleografie je věda, která se zabývá vývojem (ručně psaného) písma, číslic a dalších grafických znaků. Úkolem tohoto předmětu bylo, abychom se naučili číst staré texty. Tedy ty pocházející z našeho území (a jeho okolí), umět číst klínové písmo po nás, naštěstí, nikdo nechtěl. I tak to ale byl pro člověka, kterému se pletou i písmenka z abecedy, kterou běžně píše, náročný úkol. Zvlášť když vezmeme v potaz, že se dřív na našem území běžně psalo latinsky a německy a že i ta čeština byla tenkrát poněkud jiná než ta dnešní.

Musím přiznat, že požadovaný kurent jsem se i přes velkou snahu a doučování od spolužačky nikdy číst nenaučila a nakonec se raději smířila s tím, že pokud se v testu objeví zrovna kurent, budu muset zbytek testu napsat naprosto bez chyby, abych se následně dostala až ke zkoušce. Na tohle já holt nemám buňky.

To je asi tak vše z toho, jak se mi dařilo (nebo spíš nedařilo) při studiu historie. I když mi z profesního hlediska bylo studium historie nakonec i ničemu, jednu výhodu to mělo. Díky tomu, že jsem poznala, jak to vypadá, pokud mi něco fakt nejde, všimla jsem si najednou i toho, co mi jde. Při zvýšených nárocích konečně bylo patrné, co jsou mé silnější a co slabší stránky.

Hlavně jsem tam ale konečně padla na člověka, který se na ten můj šílený problém s nevyhraněností podíval úplně jinak. Byl to ten vedoucí katedry, který mi říkal, že bych se jim jako kolegyně hodila. Zároveň však potom dodal, že on by se na mém místě na studium historie vykašlal, protože je vidět, že se tam děsně trápím. Řekl mi, že většina lidí na oboru je jednostranně orientovaná a humanitní studium jim vyhovuje. A na mně je vidět, že jsem všestranně orientovaná (ne nevyhraněná, všestranně orientovaná!) a víc by mi vyhovovalo studium, kde využiji právě tu svou všestrannou orientaci a další své schopnosti. Díky němu mi konečně docvaklo, že je blbost se trápit kvůli nevyhraněnosti a že je naopak možné ji brát pozitivně. A hlavně mi ukázal, že existují obory, které se hodí právě pro všestranně zaměřené lidi. Mimochodem, jeden z takových oborů jsem potom bez nějakých větších problémů vystudovala.

Je zajímavé, že nakonec mi dokázal nejvíce poradit člověk, který na to neměl vzdělání a ani by se mnou mé problémy rozebírat nemusel. Ohledně studia mi nedokázali poradit v pedagogicko-psychologické poradně, ani na úřadu práce a ani učitelé na gymnáziu, kteří by měli mít s dětmi, jako jsem byla já, zkušenosti. A on to dokázal a ještě tak nějak mimochodem. Možná je to náhoda, možná je to tím, že byl minimálně z mého pohledu génius, když uměl totiž číst plynně kurent a ještě k tomu ve (staré) němčině.