Článek
Jak už jsem psala dříve, politika není zrovna moje parketa. Nesleduju ji, protože se nechci zbytečně rozčilovat. Vyhýbám se rozhovorům o politice, protože ať už je člověk na jakékoli straně, dříve nebo později se stejně ukáže, že mluví s někým, kdo má naprostou pravdu, je nejchytřejší a každý, kdo s ním nesouhlasí, je… no, to už sem radši ani nebudu psát.
Jenže některé informace se dají ignorovat opravdu těžko. Vlastně vůbec, pokud člověk zrovna nežije někde mimo civilizaci, bez televize, internetu a sousedů, kteří rádi sdílejí „zaručené zprávy“.
Takže se i ke mně dostane, že budou na podzim volby. Že Rusko zvažuje, že hodí na Prahu bombu [1], nebo že plánuje celou Českou republiku vymazat z mapy a připojit ji k jakémusi obnovenému Rakousku-Uhersku pod správou Moskvy [2]. Ten jejich návrh na spolupráci s USA přitom zní jak z učebnice moderních dějin – skoro jako německo-sovětský pakt z roku 1939 (zdroj) nebo rozdělování sfér vlivu po druhé světové válce [4].
Rusové mluví o vymazání České republiky z map. Někteří Češi i tak Rusku fandí.
A protože zvědavost je někdy silnější než moje odhodlání nepouštět si politiku k tělu, kliknu na diskusi. A nestačím se divit.
Vážně. Zatímco Rusko veřejně vyhrožuje, co všechno nám provede, někteří Češi místo odporu či aspoň obyčejného strachu projevují obdiv, pochopení a lásku. Někteří to dokonce nazývají „bratrským vztahem“.
Připomíná mi to scénu ze školní třídy, kde třídní šikanátor pravidelně mlátí pár slabších dětí, bere jim svačiny a ničí jejich věci – a pár spolužáků v rohu si šeptá: „On je vlastně docela v pohodě. Mně teda nic neudělal…“
(A ti, kterým udělal, si za to přece mohou sami. Vždyť kdo normální nosí do školy ovocnou kapsičku, že jo? Taková provokace!)
Fascinuje mě to. Proč se někdo zastává šikanátora? Proč necítí strach nebo vztek? A proč si upřímně myslí, že by pod správou Moskvy bylo líp?
Právě o tom je tento článek. O tom, co lidi vede k obdivu vůči agresorovi. A proč je tak snadné podlehnout iluzi, že být poddaným je vlastně výhra.
🧠 1 Psychologické mechanismy: Proč někdo důvěřuje agresorovi
Jedním z hlavních psychologických důvodů, proč někteří lidé i dnes pociťují náklonnost k Rusku, je potřeba zachovat vnitřní rovnováhu. Pokud jsem v minulosti Rusko obdivoval, je pro mě těžké přijmout, že se z něj stal agresor. Místo změny názoru si mozek hledá jiné cesty: omlouvá, relativizuje, ignoruje.
Roli hraje i nostalgie. Lidé, kteří vyrůstali za socialismu, si často Rusko spojují s dětstvím. S prázdninami u babičky, s první láskou, s pocitem bezpečí. Zapomínají na cenzuru, strach nebo nedostatek – protože vzpomínky bývají selektivní. Mnozí si neuvědomují, že to krásné nebyl režim, ale jejich vlastní mládí.
Vzpomínky na dětství nejsou důkazem, že režim byl v pořádku. Jen že jsme byli malí – a nevěděli všechno.
Do toho vstupuje i touha po přehledném světě. Demokracie je složitá. Znamená volbu, odpovědnost, neustálé rozhodování. Autoritářský systém naproti tomu nabízí řád a jistotu: pravidla jsou daná, odlišnost se netrpí, vše má své místo. A právě tato jednoduchost může být přitažlivá – i za cenu omezení svobody.
🎯 2 Kulturně-sociální faktory: Když tradice vítězí nad otevřeností
Část veřejnosti vnímá dnešní svět jako chaotický. Mění se jazyk, normy, role. LGBTQ+ lidé nejsou „zalezlí“, děti mají diagnózy místo trestů, autority se zpochybňují. V kontrastu k tomu působí Rusko jako stabilní hráz proti „rozpadu hodnot“. Tradiční rodina, jasné role, žádné výstřednosti. Iluze pořádku.
Zároveň čím víc možností máme, tím větší tlak cítíme. Svoboda volby přináší i odpovědnost – a tu ne každý unese. Mnozí pak hledají únik do starého známého světa, kde nemusí stále přehodnocovat své postoje. Kultura jednoduchosti, návrat k „dřívějším pořádkům“, silný vůdce – to všechno slibuje úlevu. I když iluzorní.
🧩 3 Emoce, identita a pocit bezpečí: Síla přitahuje
Když se cítím slabý a bezmocný, mohu se začít identifikovat se silou. Třeba i s takovou, která mi ubližuje. Tento psychologický jev – identifikace s agresorem – dává iluzi bezpečí: pokud stojím na straně moci, nic se mi nestane. Rusko tak pro některé přestává být hrozbou a stává se ochráncem.
Ne každé přátelství je rovnocenné. Symbol silného ochránce může být ve skutečnosti znakem závislosti a nerovnováhy moci.
Navíc je pohodlnější mít jasného viníka, než přemýšlet nad komplexní realitou. Říct si, že za všechno může Západ je jednodušší a pro někoho i přijatelnější, než uznat, že jsme možná i my sami něco zanedbali“. A algoritmy na sítích tomu napomáhají: uzavřená informační bublina posiluje přesvědčení, že „pravdu máme jen my“.
Když žiješ uvnitř obrazovky, začneš věřit, že svět je tak temný, jak ti ho ukazují.
Zmatek v hodnotách, frustrace z tempa změn a touha po „normalitě“ pak vytvářejí živnou půdu pro proruské sympatie – ne nutně z obdivu k Putinovi, ale ze strachu, že všechno ostatní se rozpadá.
📡 4 Jak funguje proruská propaganda – a proč jí část Čechů věří
Ruská propaganda je účinná, protože dělá složitý svět jednoduchým. Místo analýz nabízí příběh: Západ je dekadentní, Rusko brání hodnoty. Emoce jsou důležitější než fakta – ať už jde o strach z války, úpadku, migrace nebo identity. Taková sdělení se šíří rychleji než fakta, protože působí na instinkty.
V Česku navíc proruské narativy šíří i domácí scéna. Nejde jen o převzaté zprávy z Ruska, ale o „alternativní pravdy“ od blogerů a youtuberů. Tito lidé často vystupují jako „obyčejní lidé, kteří jen kladou otázky“. Mají blízko k publiku, které se cítí vyloučeno z hlavního proudu a hledá jiné zdroje než mainstreamová média.
Právě tahle kombinace jednoduchosti, emocí a osobního tónu dělá propagandu tak přesvědčivou.
✊ 5 Co s tím můžeme dělat?
Změnit myšlení společnosti není otázka jednoho sdíleného odkazu. Ale to neznamená, že nemá cenu se o to snažit.
Prvním krokem je o tom mluvit. Nebát se těžkých témat. Pokud vzdělaní lidé mlčí, uvolňují prostor těm, kteří místo dialogu šíří strach. Klidné, věcné a lidské rozhovory – doma, na sítích, v práci – jsou základ.
Druhou cestou je rozlišovat: mezi kritikou a nenávistí, mezi nesouhlasem a frustrací. Kritika systému je v pořádku, ale neměla by se stát náhradou za osobní bolest.
Důležité je i to, jak mluvíme. Výsměch a sarkasmus málokdy přesvědčí. Funguje sdílení příběhů, respekt a empatie – i když je to někdy opravdu těžké.
A nakonec: být vzorem. Ne pro internet, ale pro své okolí. Co říkáme, sdílíme, jak jednáme. Tím totiž ovlivňujeme víc, než si myslíme.
Psychologové varují: výsměch druhé jen utvrzuje v jejich přesvědčení. Pokud chceme někoho oslovit, musíme začít respektem – ne ironií
🧭 Závěr: Tohle není o Rusku. Je to o nás.
Možná ty lidi nepřesvědčíme. Ale smysl to má – ne kvůli hádce na internetu, ale kvůli nám samotným. Chráníme tím vlastní hranice a připomínáme si, kým jsme.
Česká společnost je unavená a zraněná. Někdo hledá jistotu v minulosti, jiný se snaží jít dál. Mezi tím jsme my – pořád s touhou po svobodě a klidu.
Zastávání se agresora mluví víc o těch, kdo ho hájí, než o agresorovi samotném. A pokud chceme něco změnit, musíme mluvit. I když je to těžké. Protože nejsme sami.
📚 Použité zdroje
GRAHAM, Dee L. R., RAWLINGS, Edna I. a RIGSBY, Nelly. Loving to Survive: Sexual Terror, Men's Violence, and Women's Lives. New York: NYU Press, 1994. ISBN 9780814734780. (1)
ŠUSTA, Marek. Nostalgie po socialismu a kulturní vzpomínky. Český lid, 2021, roč. 108, č. 2, s. 215–230. ISSN 0009-0794. (1)
VÁGNEROVÁ, Marie. Psychologie životní cesty. Praha: Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-1546-3. (1)
RYBÁČEK, Michal. Ruská propaganda a kulturní války. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2022. ISBN 978-80-87558-48-9. (2)
BAUMAN, Zygmunt. Tekutá modernita. Praha: Mladá fronta, 2002. ISBN 80-204-0962-7. (2, 3)
FROMM, Erich. Strach ze svobody. Praha: Aurora, 1994. ISBN 80-85905-02-2. (2, 5)
FAKE NEWS a česká společnost. PAQ Research, 2022. Dostupné z: https://www.paqresearch.cz/post/fakenews. (3, 4)
HLÍDACÍPES.org. Jak fungují dezinformace na českém internetu. 2022. Dostupné z: https://hlidacipes.org/jak-funguji-dezinformace-na-ceskem-internetu. (3, 4)
POMERANTSEV, Peter. Nothing Is True and Everything Is Possible. PublicAffairs, 2014. ISBN 978-1-61039-380-2. (4)
O'CONNOR, Cailin a WEATHERALL, James Owen. The Misinformation Age. Yale University Press, 2019. ISBN 978-0-300-23401-5. (4)
LEWANDOWSKY, Stephan, ECKER, Ullrich K. H. a COOK, John. Beyond Misinformation. JARMAC, 2017, 6(4), s. 353–369. DOI: 10.1016/j.jarmac.2017.07.008. (5)
ŠLERKA, Josef. Kritické myšlení v praxi. Brno: Masarykova univerzita, 2023. ISBN 978-80-210-9960-4. (5)
HAIDT, Jonathan. The Righteous Mind. New York: Pantheon, 2012. ISBN 978-0307377906. (5)
BANDURA, Albert. Social Learning Theory. Englewood Cliffs: Prentice-Hall, 1977. ISBN 978-0138167516. (5)
📌 Zdroje k úvodní části
[1] RYCHLÍK, Jan. Ruská propaganda znovu vyhrožuje jadernými zbraněmi. iDNES.cz, 2024.
[2] NEČAS, Jakub. Ruský politolog: Česko bude součástí nového impéria. Deník N, 2023.
[3] VYBÍRAL, Vojtěch. Nový Molotov-Ribbentrop? Rusko chce novou Jaltu. Aktuálně.cz, 2022.
[4] PEHE, Jiří. Rusko si zkouší obnovit sféry vlivu – jak za Stalina. Český rozhlas Plus, 2022.
