Skončí Novotný ve vězení, kde mají lépe zásobený obchod než my na vsi?

Poznámka na úvod: 👉Zatím není známo, kde si svůj trest dosavadní starosta Řeporyjí Pavel Novotný odpyká. Lze však předpokládat, že vzhledem k délce trestu (tři měsíce), charakteru deliktu (verbální trestná činnost bez násilí) a jeho dosavadní bezúhonnosti, bude zařazen do zařízení s nízkým stupněm ostrahy. Takové zařízení je například ve Věznici Jiřice, konkrétně její otevřená část. Tento text je tedy hypotetická rekonstrukce možného denního režimu v takovém typu věznice – vychází z Vnitřního řádu pro odsouzené – otevřená věznice Jiřice (PDF), platného od 1. 1. 2025. A trochu z mé přehnaně vybujelé fantazie.

Za zvuků nesmlouvavého gongu vstává Pavel z postele. Pokoj sdílí s dalšími kolegy, kteří na něj zatím nechtějí podat trestní oznámení, což je osvěžující změna.

Pavel se potýká s realitou: mýdlo bez loga, snídaně bez Wi-Fi – a nikde žádný novinář (fňuk)! Naštěstí tu mají obchod, který by svou nabídkou zahanbil lecjakou vesnickou večerku. Stačí, aby se nad ním někdo zvenčí slitoval a nabil mu vězeňskou nákupní kartu dostatečně tučnou částkou. A může si nakoupit spoustu tweetů v jejich prehistorické podobě. Plus blok a propisku, aby si rovnou psal i reakce.

Po snídani přichází čas na práci. Pokud nebude zrovna leštit podlahu nebo třídit šroubky ve skladu, možná dostane místo, kde se bude cítit jako doma – třeba ve vězeňské knihovně, kde může třídit brožury o resocializaci. Internet mu tam sice nikdo nepustí, ale atmosféra ticha a papíru bude téměř nostalgická.

A nebo to bude ještě lepší: v rámci otevřeného režimu může být odsouzený zařazen na práci mimo věznici. Ano, čtete správně. Pavel může legálně opouštět vězeňský areál, pobírat za to odměnu a navíc být z obliga, protože to všechno schvaluje stát. Možná ho dokonce pošlou dělat pracovníka veřejné zeleně do Řeporyjí.

Jen si to představte: Novotný v zelených montérkách, motorová kosa v ruce, pot na čele – a za ním cedule „Vítejte v Řeporyjích“. Pracuje. Pokorně. Tiše. Ale občas, když se nikdo nedívá, vysílá stiskem spouštěče křovinořezu krátké záblesky morseovky směrem k manželce. „Vyrob plakáty: „Vyrob plakáty s mojí fotkou a nápisem: Řeporyje v srdci, kosa v ruce.“ Takto pečlivě diktuje i zbytek volebního programu a plánuje návrat na scénu. A protože pracuje venku, možná ho při tom sleduje víc lidí než za starostování. Ideální volební kampaň.

Po práci přichází čas na osobní volno. Někdo si jde zaběhat, jiný si čte nebo hraje společenské hry. Pavel si sedá ke stolu a začíná plánovat volební comeback. V rukou se mu leskne nový sešit z vězeňského obchodu a propiska. Na první stránku píše velkými tiskacími písmeny: „Jak vyhrát volby 2026 (tentokrát bez podmínky)“ Věta po větě vzniká nová strategie. Vězení? Žádný škraloup – to je přece důkaz, že si sáhl na dno kvůli pravdě. Kdo jiný může mluvit za národ, když ne ten, kdo trávil odpoledne sekáním trávy v Řeporyjích, zatímco ostatní jen nadávali z gauče?

Uprostřed psaní si Pavel na chvíli odfrkne, zapíchne pohled do stropu a napadne ho něco většího. Co když je tohle všechno jen předehra k něčemu většímu? Co když je to… osud? „Každý český prezident, který za něco stál, byl přece ve vězení.“ Zní to odvážně, ale v jeho sešitě už to má název: „Kampaň 2033: Z cely do Vladislavského sálu.“

Ve vězeňské kuchyňce si ohřeje instantní guláš a představuje si inauguraci. „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu hájit to, co si myslím, že je pravda, i když se to nikomu nebude líbit.“ (Mírné upravení originálu – pro lepší přizpůsobení realitě.)

Po chvíli u sešitu si jde Pavel zatelefonovat. Dvacet minut denně – to je jeho PR okno do světa. Volá manželce. Kašle na zahřívací řečičky a jde rovnou k věci. „Hele, mohlas bys mi tam, prosím, poslat víc peněz? Jako na tu kartu. To vězeňský jídlo je totiž fakt tragédie. Ale tady bachaři, ti dostávaj úplně něco jinýho – vypadá to dobře. Prý si to můžu koupit taky, ale za svoje. No… a ještě bych si možná vzal proteinovej nápoj, kdybych… no, kdybych třeba začal posilovat, když tu mám tak pěknou posilovnu“

Ale tím to nekončí. Dvacet minut denně je málo, ale když jsi bývalý starosta, publicista a self-made mediální hit, uděláš z toho maximum. Ještě než mu vyprší čas, volá kamarádovi z branže. Tomu, co mu kdysi stříhal video s kometami a rapovým podkresem. „Hele, uděláme to takhle. Vem ten můj starý rozhovor o uprchlících, střihni do toho záběry z vězeňský posilovny (nějaký stock z Ameriky, to je jedno) a dej tam titulek: ‚Novotný mlčí. Ale trénuje.‘ A pak to pusť na sítě. Dík.“ Ještě stihne nadiktovat hashtagy: #vězeňskátvářdemokracie #tichojeobčashlasitější #sekámtrávuprovoliče. A rozloučí se s větou: „Když nemůžeš tweetovat, musíš to žít.“

Večer padá na vězeňský dvůr jako tenká přikrývka pod dohledem kamery. Všichni se ukládají ke spánku, ale Pavel má ještě nevyřízený vnitřní monolog.

Ve slabém světle nad postelí si pročítá poznámky ze sešitu. Některé pasáže se mu líbí. Jiné si označuje hvězdičkou a poznámkou: „Tohle je jako šepot v kavárně. Přepsat víc do Rammstein style: bez diakritiky, bez lítosti, s plamenometem.“.

Na chvíli zavře oči. Pak je otevře. Přemýšlí, kdo by ho měl po návratu zastupovat v médiích. Kdo mu napíše tiskovku. A kdo přeloží jeho morseovky do čínštiny, kdyby se to náhodou začalo šířit globálně.

Usíná. A ve snu seká trávu. V Řeporyjích. V obleku. Pod nápisem „Kandidát s historií. A křoviňákem.“

#PavelNovotný #vězeňskáfantazie #Jiřice #satira #politickýtweet #kosaPR
#ODS #českápolitika #věznice21století #humor #Mediumcz