Vězněm vlastní hlavy aneb Mediální obraz autismu

Ale proč… si dá organizace zaměřená na autistickou klientelu do loga dítě, které vypadá, že je uvězněné a trpí?

Nebýt autistické, být v očích organizace „zdravé“ dítě je přece ten ideální stav, ideální cíl, po kterém touží každé dítě uvězněné v kobce autismu, ze které pozoruje ten neurotypický svět, ale nemůže uniknout z okovů poruchy a přidat se mezi radostné neurotypiky.

Protože autismus je prokletí, přítěž, porucha, onemocnění. Je tak i prezentovaný, jako by organizace zapomínaly, že jejich cílovkou jsou i dospělí a můžou tak díky citátům spolu s celebritou politovat své rodiče a okolí, že se jim přihodilo takové neštěstí.

I s ohledem na dospělé autistické lidi je takové hloupaté mít v logu dítě, stejná výtka zaznívá i vůči puzzle - mně tam víc vadí ten rozměr vnímání autismu jako rébusu, který je třeba vyřešit, aby nás už dál nemusel zaměstnávat. A to nejen obrazně, i doslovně - geneticky. Jako výrok neurovědce na webu jedné z největších organizací v ČR. Nejsem jistá, jestli „narušuje prožitek“ rodiče nebo dítěte, a pokud jde o autistickou osobu, jak se zjišťuje citový prožitek, když někteří odborníci nezvládli ani zjistit, že když projevujeme emoce jinak, neznamená to, že je nemáme. Tak asi bude lepší zkusit eugeniku.

Léčba a prevence jsou totiž cíl. Představte si ale, že bychom pozici autistů a neurotypiků obrátili.

Představte si, že by bylo ve společnosti 90 % autismu a jen 10 % allismu. ABA terapie by se snažila přimět neurotypické děti chovat autisticky a A$ vedl výzkum, který gen způsobuje absenci autismu, aby se tomu dalo předejít už v děloze a neurotypici se nerodili. Divný, co?

Tak takhle nějak si mnozí připadáme v realitě. Vůbec tomu nepomáhá, že hlavní slovo má ‚odborná‘ veřejnost, která se ale zasekla před desítkami let, nebo rodiče lidí, kteří mají kromě autismu i kognitivní znevýhodnění. Dospělých autistických osob se nikdo na nic neptá?

Mno. K tomuhle vláknu mě inspiroval zážitek v organizaci, jejímž logem začínám. Poprvé jsem šla na pracovní pohovor s tím, že otevřeně mluvím o tom, že sama jsem autistka. Reakce byla váhavá a spíš odmítavá, že těžko říct, jestli svou zkušenost budu mít možnost využít…?

‚protože autisti jsou každý jiný‘

...Ale pokud vnímají svou klientelu jako „postiženou“ a mě ne, pak se nelze divit, že jim nepřipadá podstatné, aby se na činnosti organizace i v přímé práci podíleli autističtí lidé samotní. Ale to je obecně problém u všech znevýhodnění.

Pomalu se to posouvá, ale je to náročný, mýty se drží zuby nehty, stereotypy a ableismus taky, a to nejen vně, i uvnitř komunity. A taky u zmíněných AutismParents™, kteří někdy doslova bojují proti sebeobhájcům, zvlášť, když kritizují ABA.

---

Mimochodem, u všech výstřižků jsem zvýšila kontrast, aby byly čitelnější. Nejen, ale především služby by měly myslet na (ne)přístupnost lidem s jakýmkoliv znevýhodněním.