Článek
Jsem milovník dějepisu a náruživý hráč strategických her. Mám to rád – ani nemám oblíbené období, neboť myslím-li si o nějakém období, že mě „netankuje“, po bližším seznámení shledám, že má co nabídnout, že uspokojí náruživost mou, že je po bondyovsku „ceckaté a plné“.
Žánr strategických her snažících se pojmout do sebe celou historickou evoluci lidstva (od první občiny, města až třeba po hi-tech vesmírnou kolonizaci planet) mě baví o to víc. I z důvodu, že můžete vychýlit věčný kompas dějin a v roli starověkých Egypťanů třeba kolonizovat Ameriku a Austrálii, vyvrátit Velkou Moravu z kořenů (tzv. věčný osud) nebo z Prahy udělat sídelní město faraonů.
Tyhle možnosti vám nabízí dnes již dostatečné množství her, ale volnost, s jakou můžete změnit svět, je dána vnitřními pravidly (v Rise of Nations či Civilizaci uděláte z Čech velmoc lehce, v Europě Universalis už obtížněji).
Civilizaci Sida Meiera jsem si oblíbil už v dětství, v čase, kdy jsem byl s to do důsledků pochopit šachovou hru. A i když moje první Civilizace měla poškozený soubor „wonder2.wad“, který znemožňoval stavbu i vlastnictví většiny „divů světa“, které jsou mocným „gamechangerem“ celé hry (takže člověk musel obezřetně dobývat nepřátelská města, aby po slavném vítězství nenásledoval „CTD“, tedy Crash to Desktop. Jinými slovy aby mu po dobytí „divu“ hra spadla), strávil jsem jejím hraním dlouhé a plnokrevné chvíle.
A protože stará láska nerezaví, protože se rád vracím k hrám, které jsem již hrál, spíš než k těm novým (podobně, jako se člověk vracívá po práci k manželce), rozehrál jsem si zas Civilizaci 4, která se zrodila v roce 2005.
Projíždím si seznam vůdců jednotlivých národů – za koho hrát? Egypt? Ramses a Hatšepsut? Ne… Fracie? Ludvík vysokého čísla, Napoleon a de Gaulle. Co Německo? Fridrich I. a Bismarck… Tak co Japonsko? Tokugawa. A Čína? Mao a Quin. Á, Rusko. Kateřina, Petr a Stalin, nádherně zobrazený v ošumělé brigadýrce, s širokým knírem a majestátní.
A dnes se mi tak nějak obrátil žaludek. Stalin? Ten Stalin? Řezník Stalin? Hrobník Stalin? Hrobník kultury Stalin?
Inu, proč ne, nejsem proti, aby v historických hrách vystupovali masoví vrazi z dávných dějin – koneckonců, je to historie a chceme-li ji pojmout komplexně, je třeba zahrnout i zlo, které je mnohdy velice atraktivní (neboť dějiny psávají vítězi a ti málokdy bývají zlí). Když hrajete Hearts of Iron, za koho si zahrajete s větším zájmem, co se týče požitku ze hry: za Ameriku, Němce nebo za Sovětský svaz? Myslím, že první možnost bude v našich končinách nejméně frekventovaná, neboť její dispozice nás nevzrušují, vývoj známe. Ale ovládnout Ameriku pomocí Luftwaffe, dosáhnout Atlantiku s Rudou armádou je lákavější, náročnější. O potopení většiny amerických letadlových lodí u jakéhokoliv naskytnuvšího se „midway“ nemluvím. Není třeba dodávat, že vedení války z pozice Japonska nebo čínských komunistů ze mě nedělá fanatického císařského militaristu nebo komunistu. Dokonce můžu být zavilý liberál, demokrat, můžu být proamerický, pronato, a třeba i proconsul…
O co mi tedy jde? Otázka je jednoduchá. Proč Němci nemají Hitlera, proč Japonci nemají Hirohita, proč Rusové mají Stalina a proč Číňané Maa (a Francouzi de Gaulla, Angličané Churchila, Američané Roosevelta), ačkoliv všechny postavy zcela zřetelně stály na stejném dějinném švu a byly stejně klíčovými hráči v dějinách svého národa i světa. Proč u dvou států mohu hrát za masové vrahy a u dvou ne? Přitom vlastnosti Hitlerovy by mohly být pro hraní naprosto královské (kdo Civ4 hrál, ví, že Stalin je „agresivní“ a „průmyslový“, což zajišťuje jedny z nejsilnějších bonusů ve hře, Hitler by mohl být třeba „agresivní“ a „charismatický“, což je pro útočnou hru možná ještě lepší).
A já se ptám, nesmrdí tu jisté podivné pokrytectví? Nesmrdí tu jistá nespravedlnost? Má být zhoubce milionů, ničitel národů, krví zasviněný nedovzdělaný řezník z Gori vůdcem národa, a zhoubce milionů, ničitel národů, krví zasviněný nedovzdělaný řezník z Braunau ne? Podobně nahlížejme i na asijské dilema Maa a Hirohita.
...Ale ne, z herního obrázku pana generalissima Statistiky se mi nevolno neudělalo, to bych přeháněl, ale…
Když zakazujeme symboly a osobnosti fašismu a nacismu, proč podobně nepohrdáme a nevyloučíme hnusy komunismu (respektive socialismu). Navíc, prvé už jsme tak nějak (a je třeba si přiznat, že i díky radikálnímu přístupu druhého, překonali), to druhé nás bohužel stále citelně zraňuje. Není na čase tedy zakázat Stalina? Jinak by bylo nutné a fér povolit Hitlera. Chceme to? Jsme na to „zralí?“ S ohledem na kontext doby? A bez ohledu na něj?
A já pořád tak nějak doufám, že za sto let budou oba sadisté, Áda i Pepča stejně buřt jako husitské války… nebo třeba dobytí Bagdádu (a vůbec celé to veselé mongolské čundrování světem na karimatkách z kostí a masa poražených), búrské války, pád Kartága, aztécké výboje či genocida Sichemu. Nebo ne?
