Článek
Rodiče malého primána Kočičky sedí si na nepohodlných židličkách. Paninka komisního vzezření, drdůlek, přísné zorničky surově párají a drápou katedru, na níž se má oteklá nervozní ruka marně snaží zakrýt obrovský penis načmáraný předevčírem alfasameckým kvartánem Králem. Chlapík – vyplešlá intelektuální žoužvička v nažehlené košili a kostkovaném sáčku nervozně žmoulá kapesník pěstěnou drobnou rukou, z níž nejvíce vystupuje masivní prsten – copyright manželčin. Kdykoliv se manželka pohne, nebo kdykoliv se nadechne k promluvě, chlapík se orosí, nadskočí, na plátně jeho zapadlých očí proběhne film o domácím násilí.
„Děti hrají na mobilech, na tabletech – jak to kontrolujete?“
„Děláte s nimi pravopis?“
„Náš syn vůbec nepíše diktáty.“
„Proč nemají nějaké doplňovačky, proč nemají více domácích úkolů?“
„On se vůbec neučí.“
„Píše strašně…“
Bylo to hutné. Pašije českého učitele! Soucítil jsem s chlapíkem, starým Kočičkou, a litoval, že tohle trápení dost možná bude pokračovat doma a dost možná to trvá denně i déle než dvanáct let.
Nevím, co přesně jsem říkal, ale podobný pocit jsem měl, když jsem v patnácti málem přišel o věneček, ale nakonec jsem se z toho vykecal, přesvědčiv vilnou vílu o svém chimérickém donchuánství, takže se mnou raději nechtěla nic mít.
Sám sobě dlužím na následující otázky odpověď, zveřejním je, neboť si myslím, že velká část lidí přistupuje k výuce češtiny na základní škole podobně jako paní Kočičková – a, troufám si říci, že podobně nešťastně.
Děti hrají na mobilech a tabletech a jak to kontrolovat.
Má zkušenost je taková, že to kontrolovat nelze, nebo ne dost efektivně. Pokud bude české školství bazírovat na třídě o 25-30 dětech, kde učitel supluje jak pozici vyučujícího, tak pozici hlídače, asistenta, speciálního pedagoga, animátora, správce sítě, technika apod. (to všechno je dnes žádoucí, ale systém a přístup 20. století zůstal), pravděpodobně studenti, kteří si v klidu hrají hry, nebudou postiženi. Nejsou slyšet, a není v učitelských silách je (pokud se neuchýlíme k tupé represi, a nevybereme všechny telefony do košíčku, což je škoda, neboť jsou vynikající studijní pomůckou) potrestat. Navíc jsou potichu a v klidu. To, co se nenaučí v hodině, budou muset zvládnout doma. Pokud ne, nemůžou očekávat dobré výsledky. Pozor na multitaskery: to jsou potvory, co celou hodinu hrají Fortnite, do toho se s vámi zvládají bavit, a ještě ke všemu si vše pamatují. Tady je třeba spíše lekce etikety. A zas aby to bylo na učiteli…
Děláte s nimi pravopis?
Tady se dostávám k hlavnímu tématu svého textu: zlaté tele pravopisu, dojná kráva češtiny. 1) Je však důležitý? 2) Je důležité každou hodinu šturmovat měkká a tvrdá i, velká písmena, s, z a jiné konvence? 3) Je dobré každou nebo skoro každou hodinu psát diktát nebo pětiminutovku na známky? 4) Je to rozhodující pro ovládání českého jazyka?
1) Ano, je důležitý. Škola v 11 letech studentova života nabízí toto rozložení sil:
a) Přirozeně nadaní studenti, kterých je na víceletém gymnáziu tak 30 %, mají pravopis zažitý a naučený, přirozeně lehkou cestou nabytý tak, že prakticky nechybují, kromě jevů, které se ještě neučili (velká písmena, čárky, čárky před spojkami a, i ani, nebo a či).
b) Cermatem vycepovaní studenti, kteří sice nechápou hlubší důvody pravopisných pravidel, ale prakticky nechybují, kromě těch situací, s nimiž se ještě nesetkali (čili jsou to jednak jevy, které se dosud neučili, jednak jevy, které se sice učili, ale s nimiž se dosud nesetkali: třeba kontext ve shodě podmětu s přísudkem, např. Psala jsem Monice, že bychom spolu mohl___ jít na Iron Maiden). Jejich pravopis je tedy spíše nabitý, než nabytý.
c) Normální studenti, kteří logicky chybují v tom, co se dosud neučili, zároveň dělají chyby ve všemožných chytácích a pokud mají řešit komplexní text a test (tedy buď píšou text vlastní, nebo řeší test, kde jsou různorodé pravopisné jevy), chybují také v rozumné míře.
d) „Autisti“, kteří, řeší-li pravopisný úkol zaměřený na jediný jev (třeba jen vyjmenovaná slova), jsou neomylní, ovšem v případě komplexnějších úloh (těžce) selhávají.
e) Matláci, kteří chybují vždy a všude bez ohledu na kritéria, ale pravidla znají.
f) Ignoranti, kteří neznají pravidla a chybují.
Přesto je pravopis důležitý: ukazuje kultivovanost člověka a má vysokou výpovědní hodnotu o jeho celkové společenské úrovni. A to i mezi spodinou internetových diskusí, která je schopná, přes plytkost a ubohost svého omezeného světonázoru, pranýřovat člověka za pouhý „překlwp“, natož za shodu podmětu s přísudkem. A představte si, že vám přijde nabídka dovolené s pravopysnýmy chybamy: budete takové cestovce věřit?
2) Je důležité každou hodinu šturmovat měkká a tvrdá i? Častečně. Berme tato íčka jako vlajkovou loď, zástupce pravopisného lopocení. Je to důležité, ale nikoliv jediné zásadní. Jazyk totiž není jen pravopis: student jej musí umět používat komplexně a aplikovaně. Pravopisné chyby, jak už bylo řečeno, dehonestují pisatele, ale když budu hovořit „sweg“ nespisovnou cool češtinou mladých u pohovoru na prestižní pozici třeba v bance, a neprokážu i svou schopnost kultivovaného projevu, poletím. A když si v průměrné zaplivané čtyřce budu objednávat smažák obstarožním jazykem Aloise Jiráska, pravděpodobně mě místní kocouři pošlou k šípku, možná mi i dají do zubů. Stejně jako když budu psát spisovně, bez chyb, ale budu tvořit věty jako pan expremiér. Motýle, k nim se vrátit můžu, vždycky je řepka dobrá a Kalousek, symbol korupce, účelovka kampaň, já jsem do politiky nechtěl… Ano, nějak tomu rozumíme, asi… Je to spisovné, ale je to kultivovaný funkční projev?
3) Ne. Moje kolegyně Klára to hezky pojmenovává: je to nácvik sluchové percepce. Kolikrát to využijeme opravdu? Pro situaci, kdy si píšeme poznámky z přednášky na vysoké škole je to dobrá zkušenost, nicméně pravopisná úroveň v tuto chvíli ustupuje do pozadí: klíčové je zachycení myšlenky. Pravopis je pak důležitý jen tehdy, poskytuji-li své poznámky další osobě, opět jen většinou z důvodu sociální prestiže.
4) Jen z 1/3, respektive 1/6: Obsah předmětu český jazyk lze rozdělit na tři rovnocenné části: pravopis, mluvnice a sloh. V rámci slohu, tedy skutečně praktického jazykového (ať už mluveného, nebo psaného projevu) je pak pouhou jednou šestinou, možná i mnohem menší částí. Je tu: dodržení vytyčeného tématu, vytyčeného žánru (slohového útvaru), pravopis, slovní zásoba, stavba věty a členění textu, logika a argumentace. Takhle to je rozděleno v rámci bývalé státní písemné zkoušky. Záměrně je pominuta estetická norma, jež je záležitostí dost často subjektivní čili je obtížně hodnotitelná.
Děláte s nimi tedy ten pravopis? Ano, adekvátně jeho důležitosti.
Náš syn vůbec nepíše diktáty
Viz bod 3) v předchozím textu.
Proč nemají nějaké doplňovačky? Proč nemají více domácích úkolů?
Pro první otázku viz předchozí kapitolu.
A co domácí úkoly? Jak se to vezme. Pražský student gymnázia dneška (z relativně běžně majetné rodiny), vzhledem k tomu, jak moc má nabitý odpolední program (keramika, flétna v ZUŠce, pak cizí jazyk, možná nějaké „doučko“, potom večer na florbal nebo na skaut atd…), rozhodně nepotřebuje v sedm večer, kdy se vrátí z tradičního rodiči navoleného „kolečka“ různorodých řízených aktivit, ještě další zápřah v podobě vztyčeného prstu češtinářova (kterýžto po něm chce také mimo jiné plnění školní četby!). Dobrý student, který ve škole dává pozor a soustředí se, rozhodně nepotřebuje pracovat doma: ze školy by mu to mělo stačit tak, aby dle svého nadání a schopností uspěl, a uspěl dobře (čili lidově alespoň za tři). Kdo chce honit se za chimérou „pěkného vysvědčení“, obětuje, není-li mimořádně nadaný, svůj čas zevrubné znalosti takové hovadiny, jako je třeba přívlastek postupně rozvíjející nebo psaní měkkých a tvrdých íček ve zvrhlostech typu: „Kam_l a Zb_šek zp_toval_ své svědomí, načež potkal_ dva slep_še, kteří k sobě b_l_ slepení kl_hem.“ Kdo by pak z těch studentů chtěl studovat bohemistiku, ať se těmito záludnostmi probírá – a poctivě. Ale takových studentů je tak jeden do sta.
Student má zkrátka pracovat ve škole a doma se snažit spíš odpočívat, ne naopak, jak tomu nezřídka bývá.
On se vůbec neučí
Viz předchozí bod.
Píše strašně
To asi 95 % šesťáků. Důvodů je několik.
Prvním z nich je prostý fakt, že žáci prvního stupně základních škol prostě tvoří texty minimálně. Čest výjimkám. Nakonec ani přijímací cermatový monstrtest v tomto na učitele tlak nevyvíjí, což je škoda. Přijdou-li pak studenti na víceleté gymnázium (nebo obecně na druhý stupeň), jsou tímto požadavkem zhusta konfrontování prvně. Logicky i první práce nebudou vystříbřenými literárními díly.
Druhou skutečností je fakt, že zkušenost mladých pisatelů (a s tím souvisí i předchozí odstavec) logicky není velká. Je jim dvanáct. Pravopis, použití slov, stavbu věty logicky nemají zažitou. A nebudou ji mít zažitou třeba ještě dalších pět, šest let. Až kolem šestnácti let, čtou-li a píšou-li, respektive pracují-li alespoň elementárně na těchto dovednostech, jsou schopni se skutečně kultivovaně a precizně vyjádřit tak, aby text bez problému obstál ve světě dospělých. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že až na prahu maturity je normální, obyčejný, průměrný student schopen psát víceméně bez chyb a srozumitelně – a to spíše jednodušší texty s nízkou mírou odbornosti.
Poselství dne
Kočičkovi mohou být klidní: jejich syn patří mezi výrazně nadané studenty, trpí však bohužel přílišnou tvrdostí a puntičkářskou uprděností svých rodičů (a bohužel, není jediný). Ze své zkušenosti mohu říci, že nazávisle na tom, jak moc učitel studenty dusí pravopisnými úkoly, se oni vyvíjejí naprosto přirozeně a stejně, adekvátně svému nadání a „citu“, v souvislosti s poznáváním civilizovaného a necivilizovaného projevu. Nedělejme z diktátů a doplňovaček posvátnou krávu. Naučme spíše studenty tvořit texty a komplexně se vyjadřovat adekvátně situaci, tedy že jazyk je pestrý, barvitý a organický, přičemž spisovné vyjádření je sice jeho velice důležitou složkou, nikoliv však jedinou… (Umělé inteligenci navzdory…)
