Článek
V jedenácti kapitolách věnujících se klíčovým tématům (od privatizace, přes konzumní život, kulturu až po sport či otázky queer komunity) devadesátých let se autoři a autorky snaží postihnout specifika doby, její dobré i špatné stránky, snaží se dobu definovat, vymezit, co nejlépe vykreslit. Kapitoly jsou doplněny rozhovory s lidmi, kteří dobu devadesátých let v dané oblasti „spolutvořili“.
Čas: krátké, nebo dlouhé devadesátky?
Celým textem se vine otázka času: Kdy devadesátky začínají? A kdy končí? Je jasné, že s fádním počtářským rozdělením od ledna roku 1990 do Silvestra roku 1999 si nevystačíme. Koneckonců tak jako všechny lidské epochy, i devadesátky začínají a končí v rozostřené časové mlze, z níž se vynoří, zazáří, aby pak pomalu a potichu zemřely ne jako řvoucí lev, ale postupným udušením se – podobně jako devadesátkové estrády typu Dobrot nebo Čundrkántryšou. Přes toto všechno je ale možné vykolíkovat si devadesátkové hřiště důležitými milníky. „Kolíky milníků“, jež označují devadesátkové hřiště a jež nám texty nabízejí, lze shrnout do dvou základních konceptů.
Prvním je koncept tzv. „krátkých devadesátek“, tedy doby, která začíná s pádem komunistického režimu na samém konci osmdesátých let a vznikem tzv. „opoziční smlouvy“ mezi budoucími prezidenty, v té době nesmiřitelnými oponenty, Václavem Klausem a Milošem Zemanem, která definitivně rozpustila revoluční étos a nadšení společnosti z budování nového státu. Následovala deziluze a šíření tzv. „blbé nálady“.
Koncept tzv. „dlouhých devadesátek“ klade začátek této epochy už do poloviny osmdesátých let, kdy dochází v celém východním bloku díky perestrojce a glasnosti k oživení: nejen ekonomickému, ale i společenskému a kulturnímu. Je umožněno omezeně podnikat, vytvářet různé spolky (v rámci svazu mládeže např.), konzumovat v omezené míře do té doby „zakázanou kulturu“. Dlouhé devadesátky končí až v druhé polovině nultých let, nejpozději po roce 2008, kdy dochází v souvislosti s celosvětovou finanční krizí k rozbití neochvějných představ o správnosti a neomylnosti tržně-liberálního nastavení české ekonomiky.
Milníků, které završují devadesátky, autoři a autorky však předkládají více: může to být krize v České televizi v roce 2000, tedy první snaha o kontrolu veřejného média politickou mocí, nebo vstup České republiky do Evropské unie, čímž byl dovršen návrat naší země zpět do evropských struktur apod.
Věk, kdy šlo všechno, úplně všechno…
Většina autorů i autorek se shoduje na tom, že devadesátá léta byla obdobím překotným, obdobím, kdy probíhala živelná transformace nejen majetková, ale i kulturní, mediální, společenská, konzumní.
Byla to doba, kdy jste s trochou štěstí mohli opravdu hodně zbohatnout. Byla to doba, kdy jste se přes noc mohli stát vlastníkem obchodu, kde jste dříve pracovali. Byla to doba, kdy jste z ničeho nic zbohatli díky restituci lukrativního domu v centru města. Byla to doba, kdy se vám prakticky bez jakéhokoliv přičinění dostaly do rukou obrovské finanční prostředky v podobě podílu na privatizovaných státních podnicích; a byla to doba, kdy jste mohli o tento majetek velmi snadno přijít – ať už jste jej, nemajíce potuchy o hodnotě toho, co máte, prodali pod cenou, ať už jste jej v dobré víře svěřili tunelářům typu Viktora Koženého, který vám poté předal týž podíl ovšem v podniku, který kromě svého vachrlatého socialistického renomé, neměl už nic. Byla to také doba, kdy spravedlnost byla ještě mladá a krátká, a vy jste tak mohli o majetek (nejen) v podobě vzdušného zámku kuponů přijít v důsledku nátlaku, vyhrožování či podvodu.
Byla to ale také doba, kdy se obměnily stálice kulturní a mediální scény. Zavedené normalizační hvězdičky jako Heleny Vondráčkové, Haničky Zagorové na čas ustoupily do pozadí (aby se po pár letech na své výsostné pozice zas vrátily), a na hudební, divadelní, literární i filmové scéně mohli zazářit mladí, neznámí umělci.
Totéž, a ještě mnohem intenzivněji se pak dělo v médiích. Devadesátky byly dobou, kdy z mediálního prostoru odešli či byli odejiti lidé spjatí s předchozím režimem. Prostředí se vyčistilo. Časopisy, noviny, vše bylo houfně privatizováno, nebylo, kdo by ale „zavedené“ novináře nahradil. Tehdy se na českém novinářském nebi začali objevovat mladí žurnalisté, často studenti, kteří zaujali místa šéfredaktorů, redaktorů.
Představte si takový kariérní start dnes! Prakticky nemyslitelné. Tito novináři se však dokázali prosadit, udržet se a září na mediální scéně dodnes. V rozhovoru v kapitole věnované médiím Robert Čásenský vzpomíná, jak si v menze všiml inzerátu, že Český deník shání redaktory. Kamarádovi poradil, aby tam zavolal – a oni ho vzali. On se poté rozhodl udělat to samé – a také jej vzali… Za tři týdny byl potom jako reportér vyslán na tiskovou konferenci vlády.
V kapitole věnované médiím se však autoři dotýkají i jistých negativních okolností provázejících tuto obrodu. Novinářům, kteří v novinách začínali na v podstatě vedoucích pozicích jako dvacátníci, dnes není ani šedesát a stále si tyto pozice drží. Nedošlo k žádné velké obměně, generačnímu střídání, což, dle novinářky Jany Ustohalové, mohlo naši žurnalistiku stát jednu nebo dvě generace mladých, mnohem lépe připravených, novinářů.
Obal knihy
Rasismus jako otevřená páchnoucí konzerva
Nejsilnější kapitolou celé knihy je dle mého názoru kapitola věnovaná rasismu a lynčům Romů zejména v raných devadesátých letech. Jak už jsem říkal: spravedlnost byla mladá a krátká. Hnutí skinheads, které doutnalo v československé společnosti už v osmdesátých letech, bylo s počátkem devadesátých let vnímáno jako subkultura svobodně vyjadřující své názory: tady je snad nejlépe obnažena jistá bezradnost či nezkušenost české společnosti v práci s nabytou svobodou. Skinheadi a neonacisté (podobně jako společnost) nabývali dojmu, že mohou vše – neonacistický pokřik „Čechy Čechům!“ duníval českými městy, holohlaví habáni s holemi se promenádovali ostentativně náměstími, docházelo ke střetům s Romy i s anarchisty.
Kapitola se věnuje hned několika případům lynčování Romů, zejména však k vraždě Tibora Danihela v Písku v září 1993, kdy parta skinheadů nahnala osmnáctiletého mladíka do řeky, kde jej drželi tak dlouho, než se utopil. Zde bohužel sehrála smutnou roli spravedlnost soudů, která dlouhá léta nebyla schopna či možná neměla přesvědčení viníky odsoudit z vraždy motivované rasovou nenávistí.
I to byl obraz devadesátek.
A to ostatní
Za přečtení stojí opravdu všechny kapitoly. Jsou psány opravdu poutavě, příjemným vytříbeným jazykem. Za zmínku stojí zcela nepochybně velmi obsáhle pojatá kapitola o bydlení, která se zabývá transformací nemovitého majetku do soukromých a otevírá palčivé téma neukojenosti současných bytových potřeb obyvatelstva.
Zajímavá je i kapitola o sportu, díky kterému bylo možné porodit v Naganu v roce 1998 nový český národ, který se tak definitivně vymanil z jakési československé slepé uličky.
Kapitola o kultuře je pak spjatá především s hudbou a módou, což je škoda, ale je to pochopitelné, neboť jako samostatná kapitola disponuje opravdu největším prostorem pro výzkum. Její těžiště potom vězí v sérii velkolepých koncertů v první polovině devadesátých let (Rolling Stones, Nedvědi).
K textu mám jednu výtku či spíše rýpnutí. Autoři i autorky se, zejména v kapitolách týkajících se politiky a ekonomiky, zabývají okrajově, ale vždy významně, ženskou otázkou – rolí ženy v devadesátkách. Nechť autoři i autorky odpustí, leč jako citlivý čtenář toto vnímám poněkud ideologicky nadbytečné. Mnohem lépe by knize slušela ještě jedna kapitola navíc: Proměna žen v 90. letech? Jsem plně přesvědčen o tom, že by kapitola byla mnohem důstojnější - ať už svou poutavostí, námětem nebo zpracováním, než toto pokoutné aludování.
Závěrem
Kniha je dobře napsaná, srozumitelná většinovému čtenáři, ale zároveň jdou jednotlivé eseje do hloubky. Rozhovory kapitoly dobře dokreslují. Netřeba dodávat, že textů zkoumajících období nejnovějších (!) dějin zatím příliš nevyšlo. Myslím, že se jedná o publikaci, kterou si může přečíst každý, kterou by si měl přečíst každý, kdo si rád občas zavzpomíná na barevná kvádra, bílé ponožky v mokasínech, Klausovy brýle a šmoulí disco show…
O knize
Věčná devadesátá
Autorský kolektiv: Veronika Pehe, Ondřej Daniel , Lenka Krátká , Jana Patočková , Apolena Rychlíková , Jaroslav Spurný
Vydalo: CP Books, 2023
Počet stran: 272
ISBN: 978-80-264-4965-2
