Článek
Castro a Prigožin: Podobnosti a rozdíly dvou rebelií
Kubánský příběh
Květen 1958, asi tisícovka otrhaných hladových rebelů se prodírá lesním porostem v horském terénu Sierra Maestra na východě Kuby. Zanedlouho se rozdělí, a započnou tak svou první skutečnou ofenzivu proti nenáviděnému tyranovi, prezidentu Fulgenciu Batistovi. Jsou tvrdí, nepochybují o sobě, přestože budou čelit více než pětadvacetitisícové a dobře vyzbrojené kubánské armádě. Nepochybují o sobě: za celý rok a půl se Batistovi nepodařilo zorganizovat akci, která by rebely zničila. Nepochybují o sobě: jejich cíle jsou ty nejvyšší: obsadit dvě největší kubánská města, Santiago a Havanu, a zbavit nenáviděného prezidenta moci. Nepochybují o sobě: jsou pevně přesvědčeni o tom, že vyhrají, že demoralizovaná sebelépe vyzbrojená armáda nebude schopna čelit jejich houževnatému postupu…
Ruský příběh
Pomalu končí červen 2023, několik tisíc frustrovaných, válkou unavených žoldnéřů Wagner group vstupuje do Rostova na Donu, který ovládnou bez příslovečného jediného výstřelu. Jsou zoufalí z vedení speciální vojenské operace, kterou rok před tím rozpoutaly vládní špičky v Kremlu a kterou od počátku provází neúspěchy. Wagnerovci, jak si říkají, chtějí svrhnout neschopné velení reprezentované ministrem obrany Sergejem Šojgu, velení, které je nejen bandou břídilů, ale také jim neustále hází klacky pod nohy, přestože jediné hmatatelné úspěchy mají jen oni – právem je lidé považují za nejbojeschopnější složku armády. Teď mohou zahájit pochod na Moskvu, aby vysvobodili milovaného prezidenta z tetat hochštaplerů.
Dva příběhy – dvě vzpoury, dva různé konce, několik zajímavých paralel.
Fidelovi se to v roce 1959 nakonec podařilo. Mimo jiné i díky tomu, že měl veřejné mínění na své straně, USA přestaly podporovat diktátora Batistu, který na nic nečekal a utekl na Nový rok 1959 z Kuby. A to navzdory tomu, že měl velmi dobře vyzbrojenou armádu čítající skoro 30 000 vojáků, zatímco Castrových rebelů bylo asi 1 000. Obě strany měly přibližně stejné vojenské zkušenosti: žádné.
Guerillová válka je otravná, demoralizující a frustrující pro ty, co se musí bránit. Na druhou stranu dobytí Santiaga nebo Havany, dvou největších měst ostrova, bylo ze strany rebelů riskem hraničícím s šílenstvím (koneckonců Castrova dosavadní rebelská válečnická kariéra byla dlážděna spíše neúspěchy spojenými s naivně riskantními kroky). Přesto se jim podařilo zvítězit.
Castrovci měli na své straně výjimečného spojence, o němž jsem už mluvil: veřejnost a média. Fidelovi se podařilo vybudovat si aureolu Robina Hooda, který brání chudé sedláky proti zvůli diktátorově (ačkoliv rebelové se o mnoho lépe nechovali, zejména k vojákům a policistům), byl mistrem pletení bičů z lejn, která pak mistrovsky pomocí masmédií šířil: jakýkoliv marginální úspěch, nebo dokonce neúspěch dokázal maximálně využít k sebepropagaci.
Nakolik se tohoto obrazu neporazitelného Castra zalekl i diktátor Batista, jasné není. Faktem je, že jeho podpora mezi obyvatelstvem byla mizivá a obava z celokubánského povstání relevantní. Batista, v momentě, kdy mu přestaly Spojené státy dodávat zbraně a povstalci se zmocnili vojenského vlaku, nechtěl riskovat přímý střet. Jeho úprkem do Domikánské republiky překotně, ze dne na den, skončil kubánský režim, doslova se zhroutil do sebe. Rebelové obsadili obě veliká města, aniž by narazili na odpor.
Prigožinův příběh je v lecčems podobný (alespoň, co se zatím ví): s hrstkou vojáků (ve srovnání s obrovským molochem ruské armády) zahájí tažení na hlavní město. Po cestě zaznamená několik drobných vojenských úspěchů. Ruská armáda jej nedokáže zastavit a veřejné mínění je na jeho straně (samozřejmě jinak: není Robinem Hoodem, ale člověkem, který je na bojišti schopen docílit úspěchu), svůj příběh o neschopných břídilech v generálním štábu dokáže dobře prodávat, vojenští bloggeři jej přijímají.
Dalším zajímavým momentem je hladký průběh jeho cesty – Rostov se vzdá bez boje, za den je schopen urazit stovky kilometrů, Vladimir Putin údajně prchá do Petrhohradu. Zdá se, že Prigožinovi nic nestojí v cestě. Přesto je však jeho rebelie neúspěšná: zajistí sice svým mužům něco jako beztrestnost, ale Moskvu nepokoří. Uprostřed cesty se zastaví a otočí, dohodne se.
Čím to?
Rusko v roce 2023 přeci jen není Kuba roku 1959. Jednak vedení federace podpořili blízcí spojenci. Lukašenko prý Prigožina o ukončení převratu přesvědčil, žádný z blízkých partnerů – Čína, Kazachstán apod. neudělal jakékoliv opravdu významné gesto, jímž by se od moskevského režimu distancoval či se k němu otočil zády. Ruská federace také není životně závislá na ničí přímé vojenské podpoře a Prigožin nemá „lidské“ sympatie ani venkova ani Moskvanů ani nikoho jiného.
Plyne z toho tedy něco?
Poučení č. 1: Křehkost
Povstání výše zmíněná dopadla různě. Co si však odnést? Diktatury, ačkoliv se jeví velice silné, se mohou v mžiku zhroutit do sebe jako domeček z karet – i díky tomu, že moc je koncentrovaná v příliš malém množství rukou, takže odstraněním úzké věrchušky – či jejím dobrovolným úprkem – může dojít k překotné změně režimu, k období bezvládí, neboť autoritářský režim povětšinou nemá ustálené mechanismy předání mocí.
Převrat v autoritářském režimu tedy může přijít náhle, nečekaně – stejně jako vůbec. Pokud však přijde, muž za ním stát i velmi úzká skupinka odhodlaných rebelů (srov. převrat v předválečném Japonsku, a dlouhou cestu k moci A. Hitlera nebo španělskou občanskou válku).
Poučení č. 2: Změna vevnitř nemusí být navenek
Přenesme se teď na chvíli do roku 1917, do února. Rusové totiž také mají svou únorovou revoluci, ale nevzpomínají na ni tak rádi. Tedy v únoru 1917 proběhne v Petrohradě stávka, jež má za následek odstavení cara Mikuláše II. od moci. Vznikne prozatímní vláda, která má za úkol zemi dovést do prvních demokratických voleb.
Habsburkové a Hohenzollernové si mnou ruce: právě vyřadili z boje největší (co na tom, že mizerně zásobovanou, zaostalou) armádu v Evropě. Ale… chyba lávky: nová vláda se rozhodne ve vedení války pokračovat „až do úplného vítězství“. Válku za podepsání poměrně nevýhodného separátního míru ukončili až v říjnu bolševici jen proto, aby mohli rozpoutat válku občanskou, která trvala ještě další čtyři roky.
Tedy: Změna režimu, vedení země nutně nemusí znamenat ukončení válečného konfliktu.
Poučení č. 3: Kdo neuteče, vyhraje?
Říjen 1941: Z moskevských věžáků je v dálce vidět kouř. To se sem valí Němci. Město je jako na trní. Utéct? A kam? Němci postupují rychle. Sovětští vojáci nejsou schopni klást odpor. Jedna armáda za druhou rozprášena utíká, padá do zajetí. Němci jsou všude: táhnou na Leningrad, okupují Smolensk, valí se k Charkovu – kdo je zastaví? Morálka obránců hlavního města visí na vlásku. Ozývá se dunění kanónů, pištění střemhlavých bombardérů. „Moskva je už teď ztracená, raději bych měl utéct a ochránit svou rodinu…“ zní obráncům v hlavě.
A pak přijde ta zpráva: Stalin a vláda zůstávají v Moskvě, budou ji bránit do posledního muže. „Stalin je s námi…“ zní v hlavách. Zatnou zuby, sevřou prokřehlými prsty zbraně: Do posledního muže…
Jak to dopadlo, víme. Role přítomnosti, nebo úprku vůdců by se neměla podceňovat.
Závěrem
Kubánské povstání i bunt Prigožinův mají mnohé společné: obě obnažují křehkost autoritářských režimů a jejich zranitelnost zevnitř zejména v době, kdy jim začíná docházet dech.
ZDROJE:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kubánská_revoluce
https://en.wikipedia.org/wiki/Cuban_Revolution
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Las_Mercedes
PŘÍBĚH JEDNOHO OSTROVA. 3. díl. Ragtag Revolution [epizoda dokumentárního seriálu]. Francie/Německo, 2016. Shlédnuto 1. 8. 2023, Netflix.
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/moskva-obrana-wagnerovci-prigozin-utok-vzpoura.A230624_161016_zahranicni_remy
https://www.valka.cz/511-Bitva-o-Moskvu
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vzpoura_Wagnerovy_skupiny
ŠVANKMAJER, Milan a kol.: DĚJINY RUSKA, Praha, nakl. NLN 2008.
