Článek
Václav Černý, český literární vědec, filosof a romanista, publikoval v roce 1945 ve svém Kritickém měsíčníku dvě stati: Mezi východem a západem (Kritický měsíčník 1945, str. 69 – 74) a Ještě jednou: Mezi východem a západem (KM, str. 141 – 145), kde se zabývá otázkou, kam „československá“, respektive česká kultura vlastně patří. Kam patřila a kam by měla patřit. Sám si odpovídá, že tradičně, již od svého počátku, náleží západnímu okruhu v čele s Francií jako největším vzorem. Zároveň si ale uvědomuje jisté východní aspekty, které, vzhledem k aktuálnímu dobovému stavu (právě skončila druhá válka), není možné zcela pominout.
Václav Černý vidí východisko v sebevědomé existenci na pomezí obou kultur: z obou, z východní i západní si má vzít to, co ke svému bytí potřebuje, aniž by se stala přívažkem jedné nebo druhé. Nakolik je takové tvrzení v roce 1945, v ovzduší prvního znárodňování, v ovzduší živelného odsunování Němců, v ovzduší odvlékání československých občanů do gulagů, v ovzduší zkaleném stále rezonující „mnichovskou zradou“ a v ovzduší nastupujících nových pořádků doprovázejících vcelku jasné otočení tváře směrem k Sovětskému svazu, nakolik je takové tvrzení obdivující západní kulturu odvážné, nakolik je takové tvrzení vybízející k obohacení se východní kulturou, uvážíme-li, že Václav Černý je klasickým liberálním frankofilním produktem meziválečného zřízení, „diplomatické“?
Je třeba říci, že takový postoj – existovat na pomezí mezi Východem a Západem – se ukázal být – jako už ostatně tolikrát v dějinách našeho státu – naprosto nedomyšleným. Trvalo to ani ne tři roky a česká kultura se násilnou cestou stala na čtyřicet let přívažkem té východní, sovětské.
Troufám si říci, že dnes nežijeme v tak stísněné době jako Václav Černý v poválečných letech. Přesto však v dnešní době, v ovzduší další evropské války, probublává naší společností tato otázka znovu. K jakému civilizačnímu okruhu patří v rámci Evropy česká kultura? Kam směřuje? Na Západ? Na Východ? Abychom se dokázali v této anketě lépe rozhodnout, shrňme si (sic hrubě a povrchně), co je pro autora článku Západ a Východ.
Východ je především tradice, rodina, které je jedinec podřízen stejně jako společnosti, jež je vedena vyvoleným vládcem. Vyvoleným, nikoliv voleným. Tomuto jsou prokazovány božské pocty a je považován za jasnozřivého kormidelníka dějin nadaného božským viděním. Východ je fatalistický, jeho cesta dějinami se odvíjí spíše v kruhu, než v linii. Patří sem i rodová vzájemnost: rodina je nejdůležitější společenskou jednotkou. Na téže bázi funguje i myšlenka slovanské vzájemnosti. Neměnnost a stabilita, ale i osobní nesvoboda jsou pilíři Východu.
Západ je především inovace, pokrok, společnost je atomizovaná, tvořená individualitami, které ji formují, a které se mohou kdykoliv dostat do jejího čela, aby zakrátko nenávratně zmizely. Západ je kritické myšlení a filozofie, která velí neúnavně revidovat zaběhlé tradice, její vůdci vládnou na základě společenské smlouvy: z vůle všech jednotlivců, kteří se mohou kdykoliv rozhodnout tuto vůli změnit. Západ jsou pravidla, která se proměňují v čase – dějiny jsou linií, polopřímkou z bodu A směřující vzhůru, k pokroku, na němž se podílí společenství jednotlivců. Dynamika, pokrok, ale i věčný rozvrat a úpadek jsou pilíři Západu.
Autor si je plně vědom okleštěnosti a nedostatečnosti definice Východu a Západu, takže jeho slova by měla sloužit čtenáři maximálně jako inspirace, rozhodně ne jako výchozí materiál.
Zároveň autor prohlašuje, že si je vědom nastavení českého naturelu, který by volil bytí „mezi“. Historická zkušenost však dává za pravdu tvrzení, že je to ve středoevropském prostoru volba víc než dočasná, zpravidla zadupaná do země. Záměrně tedy tuto třetí, střední možnost neuvádím.
Autor ocení zdůvodnění čtenářského rozhodnutí v komentářích pod článkem.
