Článek
Houby z Yuggothu: Úderné hororové minipříběhy
VII. Zamanův kopec
Nad starým městem velký vrch se pjal,
svým svahem hlavní třídě konec dal.
Zarostlý byl a zrakem temným ťal
do věže chrámu, který pod ním stál.
Po dvě stě let o kopci šepot plál
o kopci, jemuž lid se vyhýbal -
o zvěři hrůzné, jíž se každý bál,
o chlapcích, které vrch si navždy vzal.
Pak pošťák jednou nalezl jen svah -
zmizelo město, místních lidí hvizd
i každý dům a každý práh.
Jedním však byl si každý zcela jist:
Že pošťák zešílel, když stále mlel,
že ten vrch lačný zrak a mordu měl.
Howarda Phillipse Lovecrafta asi nemusím drtivé většině milovníků napínavého strašidelného čtení představovat. Těm, kteří se s tímto jménem setkávají poprvé, prozradím, že se jedná o zakladatele moderního hororu jako žánru tak, jak jej známe dnes třeba z pera Cliva Barkera nebo Stephena Kinga. Jedná se o autora, který navazuje na gotické romány 18. a 19. století a na strašidelné detektivní příběhy, takové první weird-fiction stories, tedy „podivné fikce“ E. A. Poea, aby je obohatil jak o prvky sci-fi, tak o prvky „prehistorické“ fikce (podobně jako Howard vytvořil svého barbara Conana, válečníka z předhistorického, hyborského věku planetey Země) a fantastiky. Zároveň se v jeho díle můžeme setkat s podivnou fúzí neoromantismu, symbolismu, dekadence a snovosti hraničící se surrealistickou avantgardou jako například v asi nejrozsáhlejším a nejepičtějším, zároveň troufám si říci v čtenářsky nejméně oblíbeném, textu Snové putování k neznámému Kadathu.
Kombinace všech těchto aspektů vedla k zformování unikátního světa, který je prošpikovaný prastarými, předhistorickými kulty, božstvy i svatyněmi, dávnými zly, které spící ve svých brlozích v nejzašitějších koutech Země čekají, až budou probuzena.
Ve světě literárního, ale i filmového a herního hororu zdomácněla jména božských bytostí jako Prastaří, Cthulhu, Azatoth, Nyarlathotep, stejně jako lovecraftovské názvy jeho fiktivního zeměpisu: messachusettská metropole Arkham se svou Miskatonickou univerzitou, v níž se nachází tajemná čarodějná kniha Necronomicon napsaná ve středověku šíleným Arabem Abdulem al-Hazredem. O kus dále, na sever u moře, leží nepřátelský a temný, prokletý přístav Innsmouth a na jih čarodějnickými procesy proslulý Salem. Zasazení do realistické krajiny, míchání faktů a smyšlenek vytváří též zdařilou mystifikaci.
Dvojjazyčná, anglicky i v českém překladu, kniha Houby z Yuggothu (napsáno mezi 27. prosincem 1929 a 4. lednem 1930) je, na rozdíl od známější prozaické Lovecraftovy tvorby, knihou básnickou. Její páteř tvoří 36 číslovaných sonetů psaných desetislabičným rýmovaným veršem v pravidelném uspořádání ve dvou strofách: první o osmi verších, druhá o verších šesti. Součástí sbírky je ještě dalších devět tematicky vesměs podobně laděných básní z různých období autorovy tvorby - nejstarší Inspirace je z roku 1916, nejmladší Malý Sam Perkins z roku 1934.
V doslovu ke knize píše překladatel Tomáš Kratochvíl, že celý text chápe jako „vyjádření toho, co se jinam nevešlo“, jako takovou doplňkovou četbu k hlavní Lovecraftově tvorbě povídkové. S tímto tvrzením souhlasím a myslím, že četbu Hub z Yuggothu si vychutnají mnohem více čtenáři spisovatelova díla znalí i z toho důvodu, že kolísavá řemeslná úroveň některých básní, jistá těžkopádnost a archaický jazyk připomínající šroubovanost Vrchlického veršů nepřináší zrovna snadné čtení, přestože celkové vyznění je, potom co si čtenářovy oči přivyknou ornamentální šablonovité temnotě, velmi dobře uchopitelné, až střízlivé – autor nepoužívá rafinované obrazy nebo příliš komplikované metafory. Pokud je navíc čtenář, jak už jsem řekl, Lovecraftova světa znalý, rozlousknutí jinotajů mu nebude činit obtíže, ba co více, může si užít detektivní hru na hledání narážek a motivů z autorových povídek.
Svět Hub z Yuggothu je typicky lovecraftovský: slizský, vazký, hemživý, temný, kosmický, mrazivý, plný podivných „oken“ do neznáma, plný temných kultů, božstev, jejichž zatuchlá bublavá jména stěží smrtelník vysloví… A je nutné říci, že čím podrobněji svět zná, tím více si všímá roztomilých detailů a odkazů na autorovu povídkovou tvorbu. Příjemným doplňkem jsou i vysvětlivky v závěrku knihy, které se většinu básní pokouší zasadit do celého kontextu Lovecraftovy tvorby a autorova života (poslední jmenované však může být na škodu), zároveň také odhalují inspirační zdroje i souvislosti s autorovým životem.
Je však potřeba uvědomit si, že básně vznikají jako jakési intermezzo autorovy tvorby, v době, kdy už lovecraftovský „mýtus Cthulhu“ sice existuje a existují též texty jako Volání Cthulhu (1926), Hrůza v Dunwichi (1928), Dagon (1917), nebo Snové putování k neznámému Kadathu (1927), ale stále ještě chybí texty možná nejzásadnější: Šepot ve tmě (1930), V horách šílenství (1931) a Stín nad Innsmouthem (1931).
Velkou předností sbírky je podle mého názoru její přímočarost: Lovecraft se ve většině případů nezdržuje přehnanou lyričností, formováním obrazů či jazykovým hráčstvím, nýbrž jde surově a přímo za svým cílem: vzbudit ve čtenáři na omezeném prostoru podivný mrazivý pocit, vykolejit ho, poděsit ho.
Sonet jako krátký básnický žánr mu k tomu slouží bravurně. Většina jeho sonetů jsou v podstatě takové „mikropříběhy“, které rychle, automaticky, na první signální (pro znalce Lovecraftova světa to platí dvojnásob, hned od první básně, neznalec se však také velice rychle zorientuje) čtenáře uvedou do šablonovitého půdorysu lovecraftovské atmosféry uvedením několika archetypální motivů básníkova světa, načež přichází švihnutí šavlí: vybroušená, surová pointa, která čtenáře spolehlivě rozhodí, neboť mu ve většině případů neodpovídá důsledně komplexně, ale pouze naznačuje to, co si má domyslet sám. Že je to znepokojující a děsivé, nemusím dodávat.
Právě ve stručnosti, relativně snadné uchopitelnosti, zapojení čtenáře a překvapující pointě básní tkví síla celé sbírky – tím se ostatně nápadně podobá v současnosti oblíbenému lidovému hororovému žánru: hororům ve dvou větách nebo v jednom odstavci, v nichž jde nejčastěji o vylíčení většinou nějaké běžné, všední skutečnosti (tedy teze, věta A), a následném uvedení v rozpor (tezí, větou B), kterýžto působí na čtenáře znepokojivě. Jako příklad uvádím můj oblíbený: Ukládal jsem svého syna a v tom mi povídá: „Tati, podívej se, jestli pod postelí není strašidlo.“ Abych ho uklidnil, nakoukl jsem se pod postel, kde vidím jeho, jak na mě vyděšeně zírá a šeptá: „Tati, někdo je v mojí posteli!“.
Podobně strukturované jsou i Lovecraftovy sonety: první osmiverší většinou navozuje atmosféru, přenáší čtenáře do „děje“, popisuje situaci, v níž se básník ocitá, přičemž v následujícím závěrečném šestiverší dochází k překvapivému zvratu, k posunutí tématu do jistého kontrastu. Abych však nemluvil jen abstraktně, přidám ukázku v překladu Tomáše Kratochvíla:
IV. Rozpoznání
Na mysli vytanul mi onen den,
kdy jako dítě jednou viděl jsem
dubovou rokli v mlze jako hlen,
rozpínavé jak šílenosti vjem.
Rostlinstvo pučelo tam kolkolem
oltáře porytého symboly,
jak hrůzné brány světa povolí
před Bezejmenným, dávným idolem.
Já viděl tělo na oltáři,
z nějž hodovali tvoři nelidští;
já viděl, že pod mlžnou tváří
místo mé země kolem Yuggoth dští.
A pak to zdechlé na mě zakřičelo,
já hlupák, až pak poznal vlastní tělo!
Lovecraftova sbírka je dobrým počinem, přestože se nejedná a velkou poezii. Lovecraft nikdy neopustí kontury sebe sama a svého světa – Houby z Yuggothu sdílí totéž podhoubí lovecraftovského lesa, z něhož nikdy nevystoupí, s jedinou výjimkou: citlivé a něžné drobnosti Malý Sam Perkins; zároveň je možné každou báseň, kromě úvodních tří, konzumovat jako „jednohubku“, osamocenou plodnici, neboť sdílí s ostatními společný svět, leč nenavazuje, nerozvíjí texty předchozí tak, aby nebylo možné ji neochuzeně konzumovat osamocenou.
Lovecraftova sbírka je dobrým počinem: a přestože se nejedná o velkou poezii, myslím však, že svou nápaditostí, stručností a vypointovaností, ale zároveň srozumitelností má velkou šanci přitáhnout k poezii nové čtenáře.
XIV. Vichry z hvězd
V té hodině, kdy soumrak šeří svět,
za podzimu, tehdy dští vítr z hvězd
dolů z kopců a podle městských cest,
lamp za okny odhaliv první vznět.
Tu listí, kouřmo zvíří se a stočí
do tvarů cizích, zvláštních, groteskních;
pozemsky nepůsobí žádný z nich,
když Fomalhaut v nich svůj šerý svit smočí.
V té hodině básníci blázniví
ví, jaké houby na Yuggothu lpí,
ví, jaké kvítí na Nithonu čpí,
neb o nich jako o zahradě sní.
A každý sen přihnaný větrem z hvězd
pak stojí nás ostatní snovou tresť.
Howard Phillips Lovecraft: Houby z Yuggothu, Praha 2020,Straky na vrbě, ISBN: 978-80-87364-96-3.
Přeložil: Tomáš Kratochvíl.
Ilustrace: Martin Milan.
Zdroje:
