Článek
A najednou sledujete partu lidí, kteří se dobrovolně nechali zavřít do vily, hádají se kvůli jídlu v lednici nebo se před kamerou snaží obhájit svou volbu partnera. A co hůř? Vy se od toho nemůžete odtrhnout.
Nemusíte se kvůli tomu cítit vinně. Nejste slabí. Jste zkrátka normální.
Bizár, reality shows, vlogy, videa typu „What I eat in a day“ a podobný kontent jsou návykové úplně stejně jako sáček chipsů v jednu ráno nebo ten dotyčný, co vás po půl roce nekonečného dopisování ze dne na den vyghostoval a už jste o něm nikdy víc neslyšeli.
Ale proč?
To, co za tím ve skutečnosti stojí, je lidská přirozenost.
Realita je občas únavná, nepřehledná a nepředvídatelná, naproti tomu reality shows nabízí svět, kde má každý problém jasný začátek i konec, každá hádka dramatickou hudbu a každá emoce konkrétní výraz. A hlavně – nejsou to naše problémy. Je uklidňující sledovat životní situace druhých a zapomenout na chvíli na to, že nám v mailu ještě leží pět nepřečtených zpráv a na židli už třetí den lavór s nevyžehleným prádlem.
Leon Festinger už v padesátých letech vysvětlil, že lidé se potřebují porovnávat s ostatními, aby zjistili, kdo vlastně jsou. Ztrácíte vědomí o tom, zda jste v něčem dobří, špatní, průměrní nebo geniální? Není nic jednoduššího než se rozhlédnout kolem sebe. No a reality shows jsou v tomto směru jako švédský stůl – široká nabídka lidí, situací, konfliktů i jejich způsobů řešení.
Pokud se někdo na obrazovce chová nevhodně, činí špatná rozhodnutí nebo mu něco nejde, vaše sebevědomí plesá radostí a vy si říkáte: „Tak tohle by se mi stát nemohlo.“ Tomu se říká srovnání směrem dolů. Funguje to skoro až terapeuticky.
Naopak když uvidíte někoho, jak mluví o tom, že zrovna uběhl maraton, má perfektní vztah a každý den vstává v pět ráno, aby celé rodině usmažil lívance a odcvičil si svou lekci pilates, náš mozek se zapojí do srovnání směrem nahoru. Buď nás to inspiruje, nebo o sobě začneme pochybovat a hledat, co všechno je s námi špatně. Tak jako tak to vždy vyvolá nějakou emoci a je jen na nás, jak se rozhodneme s ní pracovat.
Dalším důvodem jsou takzvané parasociální vztahy. To je okamžik, kdy mozek začne mít pocit, že ty lidi na obrazovce skutečně zná. Je to jednostranný vztah – oni o vaší existenci nemají nejmenší tušení, ale vaše psychika je přesvědčená o tom, že byste byli skvělí kamarádi nebo dokonce partneři.
Na reality show lze nahlížet i jako na společensky přijatelný způsob, jak legálně nahlížet do života druhých. Vidíme hádky, zábavná i ta méně povedená rande, trapasy, každodenní strasti a rituály. Je to jako tajně pozorovat sousedy z okna, ale na rozdíl od opravdového šmírování vás za to nikdo nezavře.
S trochou nadsázky můžeme mluvit i o jejich edukativní funkci, kdy náš mozek získává informace o tom, co funguje a co ne. Je to vlastně taková příručka mezilidských vztahů.
A navíc to sledují téměř všichni. S každým novým dílem se nám otevírá nové téma, které můžeme společně rozebrat s našimi přáteli, rodinou, ve skupinovém chatu s kolegyněmi z práce anebo alespoň v komentářích nebo na TikToku. Nic nespojí dvě ženy tak jako věta: „Viděla jsi včera ten trapas?“ Je to společenský rituál, který rozděluje společnost podle našich názorů. Může spojovat na základě kolektivního pobouření, ale i ukázat, v čem se s druhými neshodujeme.
A úplně na závěr – proč ten bizár? Proč nás to tak láká, přestože to občas sledujeme se zkroucenými prsty na noze.
Mozek miluje novost, překvapení a porušování očekávaného. Když se stane něco natolik absurdního, že to nedává smysl, dostáváme silnou dávku dopaminu. Je to bezpečný adrenalin. Nic nám nehrozí, jen se díváme a nechápeme. A to je přesně ten typ zážitku, kvůli kterému se k reality shows tak ochotně vracíme.
Jsme divní? Možná trochu, ale jsme v tom všichni společně – společenští tvorové závislí na vztazích, emocích, a srovnávání. A produkce reality shows toho jen velmi sofistikovaně využívají.
Možná vyhledáváte drama a bizár, možná jen pocit uspokojení z toho, že na tom nejste zas tak špatně. Jisté je jen jedno: realita může být nudná, reality show nikdy.
Zdroje:
· Opree, S. J., & Kühne, R. (2023). Linking adolescents’ exposure to and identification with reality TV to materialism, narcissism, and entitlement. Psychology of Popular Media, 12(4), 450.
· Lewis, N., & Weaver, A. J. (2015). Emotional responses to social comparisons in reality television programming. Journal of Media Psychology.
· Reiss, S., & Wiltz, J. (2004). Why People Watch Reality TV. Media Psychology, 6(4), 363–378. https://doi.org/10.1207/s1532785×mep0604_3
