Článek
,, A co máš na Francii nejraději?“ zeptala se mě jednoho letního večera Agnès. Sedělo nás u normandsky štědře prostřeného stolu asi deset a všechny oči najednou se na mě zvídavě upřely. Seděli jsme na zahradě, křupali u pastisu a jiných aperitivů obvyklé drobné nezdravosti a já se touto otázkou cítil trochu zaskočený. Tak nějak samo ze mě vypadlo, že všechno. Agnés pokývala hlavou a nedala se odbýt. ,,Ale kdyby sis měl vybrat jen jednu věc? Kromě rodiny?“ Na chvíli mě dostala do úzkých, a nazvedl jsem přemýšlivě obočí. ,,To je těžké, víš, že neznám Francii jako ty, jako vy všichni, ale asi moře.“ Popravdě netuším, nakolik bodů ze sta byla má odpověď uspokojivá a dodnes si vyčítám, že jsem nedal do pléna otázku: ,,A co vám?“
Večer pak probíhal v živé diskuzi, stejně příjemné a milé, jako všechny podobné posezení v Normandii, když jste ve společnosti, se kterou si rozumíte a kdy se vám ani přes pozdní hodinu nechce zvednout od stolu. Přesto, že jste, z domu zvyklí podobně jako já, chodit spát se slepicemi. Povídali jsme si o všem možném a bylo mi trochu smutno, protože příští ráno nám odlétalo letadlo z Beauvais do Prahy. Nemám rád loučení, a kdo taky ano?
A tak, když se letadlo roztřáslo po betonové rozjezdové dráze, nabralo rychlost a odlepilo se k modrému nebi, nezbylo mi než se posledním pohledem z okýnka loučit s rychle ubíhající krajinou Francie. Často nám na vše hezké zbydou jen nostalgické vzpomínky a bylo mi útěchou, že se sem zase vrátím.
A nejednou, už doma, jsem přemýšlel nad otázkou Agnès. No ano, na co vzpomínám nejraději? A pomalu mi docházelo, že bych mohl sepsat docela slušný seznam. Ale udělat v něm pořadí, tak to by bylo hodně těžké, taky proto, že všechna ta místa byla vždy spjatá s někým, kdo tam byl se mnou, nedalo se to oddělit. Tak vezměme si kupříkladu mosty. Ve Francii jich je opravdu hodně, které jsou hodny obdivu stavitelského analfabeta, jako jsem já. Ale nemůžu nezmínit dva, které na mě udělaly opravdivý dojem neskutečna. Ten první, který jsem poznal, se jmenuje Pont de Normandie. Ladný oblouk spojuje břehy Seiny mezi normandskými městy. Přístavní Le Havre a Honfleur, v místě, kde se koryto Seiny rozšiřuje a zvolna mění na vzdouvající se, a dálkami vonící oceánský La Manche. Když jsem poprvé navštívil malebné městečko Honfleur, a to samo o sobě doporučuji za návštěvu všem zamilovaným a snílkům, rodila se představa Pont de Normandie někde na houbách, možná v plánech. Během mé příští návštěvy jsem už sledoval ze břehu rušné staveniště a trochu nevěřícně zíral na monumentální počínající stavbu. Vysoké betonové pilíře, umělý ostrov uprostřed Seiny, usilovné pracovní hemžení nákladních aut. A jen o nějaký rok později jsem měl možnost se po tomhle neskutečném díle projít pěšky. Byl to zážitek. Most se klenul nad hladinou řeky a na vrcholku jeho vysokého oblouku se mi snažil ukrást z hlavy čepici docela slušný fičák. Tuhle procházku bych zas někdy rád zopakoval.
A pak je tu doslova pohádkový Viaduc de Millau, jehož vrcholky občas mizí v mracích, nebo dává jen tušit své štíhlé obrysy, když se zahalí do přízračné mlhy. Jak mi jednou řekla Nicou. ,,Když tu ten most ještě nebyl, museli jsme při cestě za Olivierem skoro hodinu kličkovat městem Millau a zase vyjet nahoru.“ Ten most jsem znal z televize a už tam bylo zjevné, že se jedná o výjimečné dílo. Takže, když těsně před odjezdem z Aigues-Vives, během poslední večeře na terase Dider zapíchnul prst do mapy a poznamenal, že to zítra vezmeme, směr Bretaň, přes Viaduc de Millau, zaplesalo mé vnitřní já, jako kdysi, když jsem rozbaloval pod Vánočním stromečkem dárky. Skutečnost předčila všechny mé představy. Most se našemu pohledu vynořil už z dálky, a jak se blížil a vjeli jsme na něj, přál jsem si zpomalit čas. Připadlo mi, že jedeme autem někde v nebi. V jiné dimenzi prostoru. Se zatajeným dechem jsme míjeli monumenty ocelových lan a bílých pilířů tyčících se ještě výš až někam do oblak. Za mostem se dalo zaparkovat na prťavém parkovišti u malého muzea o stavbě mostu, a koupit si tu suvenýr. Na té plošince jsme vydrželi docela dlouho, a jestli jsem měl kdy pocit, že nevěřím vlastním očím, bylo to právě tam. Netuším, o čem by tu rozjímal Jules Verne, možná: tak tohle by ani mě nenapadlo. Já si tam připadal jako trpaslík, nejen fyzicky, ale i mentálně. No ano, taky by mě nenapadlo, že je něco podobného možné. Ale jsem rád, že jsem si to mohl užít na vlastní oči.
Těch obdivuhodných mostů je ve Francii hodně, ale podobně jsem si užíval i neskutečné stavby. Baziliku v Lisieux, katedrálu v Rouenu, Chartres a uvážím-li, že mé stavitelské snahy dosáhly svého vrcholu po té, co jsem, jako podávač tvárnic, piva a míchač malty, dal nějak do kupy kurník pro slepičky a dva čuníky, pak není divu, že jsem pod těmi velebnými oblouky jen tiše žasnul. Zvláště, když uvážím, že je stavěli lidičkové už před staletími s jejich možnostmi. A když jsem pak přemýšlel, který ze všech těch navštívených zázraků lidské dovednosti bych postavil na opravdu úplně první místo, pak by to byl malý templářský kostelík v Aigues-Mortes. Ne snad proto, že jsem si ve chladivém stínu jeho kamenných zdí pochutnával na lahodných čerstvých ústřicích. Ale pro jeho skromnost. A jednoduchost. Nesnažil se mě ohromit svou velebou, ozdobami, zlatem, vyděsit obrazy pekla, ale tím, že tam nic podobného nebylo, jen já a duch dávných dob a těch templářů. Těch, kteří seděli, jak známo z obrázků, dva na jednom koni. Skutečná velikost může být docela malá, jde jen o to ji poznat a pochopit.
Nedá se zapomenout ani na zámky a hrady. Navštívil jsem i ty na Loiře, ale popravdě. Když jsem se procházel ve dvou dnech starobylými chodbami třetího zámku, tuším, že to byl Azay-le-Rideau, trochu mi unikal jejich smysl. Jsou to často nádherné památky na pestrou minulost, a já si od nich nějak nedokázal odmyslet tu podstatu: proč a pro koho se stavěly. Kdo se na nich dřel. Nepřišly mi pohodlné ani útulné, i když i takových je tam určitě dost. Zmodernizovaných, vyšperkovaných pro majetné turisty, zachráněných pro budoucí generace…Kdo by se tam nechtěl aspoň jednou vyspat a zasnít se při pohledu na zapadající slunce.
Nebo na zchátralé, polorozpadlé, vlhké a smutné pozůstatky často děsivých a pochmurných událostí. A krutostí. Bylo to tuším u Les Andelys, na Château Gaillard. Ve stínu trosek prastarého hradu, tyčícího se na kopci, kolem kterého nijak zvlášť nepospíchá Seina směrem k oceánu. Krásný výhled na tu lesknoucí se stužku. Ne už tak příběh o zajaté, snad to byla princezna, kterou uvrhli do támhleté, dnes už polorozpadlé sklepní kobky, kolem které jsme se procházeli a jak mi bylo řečeno, tam ji utrápili hladem. A tu hygienu si nechci ani představovat. Ale…i to k Francii patří.
Určitě na mě zapůsobily i francouzské ostrovy. Teď nemám na mysli ty opalmované v Karibiku, Polynésii, nebo v Indickém oceánu, ty znám jen z vyprávění, ale ostrovy, které jsem mohl osobně navštívit. A je jich mnohem méně, než bych si přál. Tak kupříkladu Noirmoutier ve Vendée. Jako i některé další ostrovy je s pevninou propojený mostem a jeho zvláštnost je Passage du Gois. To je úzká, hrbolatá betonová silnice, po které projedete na ostrov i autem a kolem níž se za odlivu pravidelně hrbí s kyblíky v ruce kopáči jedlých škeblí všeho druhu. Ale jako i jinde je dobré si tu hlídat čas. Zvláště pokud jste zaparkovali v prostoru přílivu, který silnici zaplavuje dvakrát denně, a co pak do auta, které projde touto přírodní slanou myčkou? Na ostrově jsme občas navštěvovali místní tržiště - marché a jednou vyzkoušeli v jedné místní malé, ale útulné a příjemné restauraci, menu za asi dvacet euro. Potěšilo! A proč si nedopřát suvenýr v balíčku místní soli, vytěžené z místních rozlehlých plantáží.
Ale mnohem více na mě zapůsobil l’île d’Yeu. Na ten už pěšky nedojdete. Loď z Fromentine klouzala po hladině hladce jako po rybníku a úplně ignorovala na její boky dorážející asi metrové šedé vlny. Po výstupu na pevnou zemi si zajděte, jako většina výletníků, půjčit do některé z četných půjčoven kolo. Nevím proč, ale krajina, byť jsme celou dobu šlapali po malebné cestičce vinoucí se kolem skalnatého pobřeží, mi připomínala Moravský kras. Snad vůní vyschlé a ve vánku šustící trávy, kameny, nebo něčím o čem nevím, ale bylo to tam. Samozřejmě, v krasu vedle cesty nenarazíte na dva na sluníčku zapáchající veliké Kraby kamčatské, jako na Yeu, neuslyšíte šplouchání vln oceánu o skály, ale když jsem zavřel oči, ten pocit nedaleké Macochy ve mně přetrvával.
Na Yeu jsem zažil své snad nejhezčí francouzské koupání vůbec. Na malou plážičku sevřenou dokola strmými skálami jsme sestoupili poněkud krkolomnou cestičkou. Voda tu byla chladná, čistá a osvěžující. Zaplaval jsem si na nedaleké balvany a za nimi objevil skryté ústí tmavé jeskyně, do které proudila průzračná voda počínajícího přílivu. Kousek ode mě, opřeny o skálu trčící uprostřed toho zálivu, dvě dívky, povídaly si a já jako bych neexistoval. Voda jim sahala jen nad pás a jedna z nich neměla horní díl plavek. Možná mořské víly, napadlo mě a znovu se otočil k tajemnému ústí jeskyně. Občas mě napadne nějaká nepředloženost a chvíli jsem bojoval s pokušením se podívat do nitra temného neznáma. Když jsem se otočil zpět k zálivu, víly byly pryč. Úplně. Jen na vrcholku té skály si štěbetali dva racci a shlíželi se na mě, jak se mi zdálo, trochu posměšně. Po zádech mi přeběhla vlnka mrazivka a dodnes si na tuhle příhodu chovám vzpomínku. Na Yeu bych si dokázal představit prožít celé léto. Asi i delší dobu. Zabydlel bych se některém z malebných domečků s maličkými předzahrádkami plnými pestrých květin, rozsetých kolem naší cyklistické trasy a nic by mi nechybělo. Pokusil se zapomenout na zbytek světa.
Nemohu nezmínit ještě jeden ostrov, přesto že se mi ho nepodařilo navštívit. Kamenitý Île-de-Bréhat. Ten je sám o sobě kouzelný, bez motorových vozidel, s příjemným klimatem a ozdobený květy mnoha krásných rostlin, které byste čekali spíš někde na jihu. Ale to vím jen z vyprávění. Přihodilo se to, ještě za hlubokého mrazivého socialismu, kdy nebylo neobvyklé narazit na našich silnicích na vojenská vozidla tehdejšího Sovětského svazu. Jednoho dne do naší poštovní schránky dorazila nečekaná pozvánka do Francie, právě na dovolenou na Île-de-Bréhat. Už zaplacenou. ,,Přijeďte, určitě se vám tam bude líbit!“ Rudý bratr (ne můj!!) byl proti, nepomohlo nic. Ani dopis do Husákovy kanceláře s upozorněním, že není žádný zákonný důvod nás nepustit. ,,Není v zájmu republiky, abyste odjeli do Francie.“ Oznámil nám stroze nějaký soudruh a bylo hotovo. Proč, ptám se. Od té doby pořád sním o týdnu - dvou na tomhle místě, ale jak se dívám na možnosti místních domečků k pronajmutí, jsou obsazeny i na rok dva dopředu. Těch ostrovů kolem pobřeží je hodně, větších menších a pocitově mě láká ještě trochu divoký a větrný, od pobřeží vzdálený Ouessant. Takže mám co dohánět, ale Yeu je jedno z těch míst, které mě napadly, když jsem přemýšlel co odpovědět Agnès, když se mě toho pohodového letního večera zeptala, co se mi ve Francii líbí nejvíc.
Nebylo snadné si na tuhle otázku odpovědět. Vedle ostrovů se mi vybavila i některé místa na pobřeží, vesničky, malebná městečka vonící kouzlem marché. Je velice snadné splynout a nechat zvolna unášet pestrou housenkou lidiček místních i z blízkého okolí v nadějném očekávání brzkého oběda, nebo kouřem vonícího barbecue a pro mě jsou tyhle procházky vždy událost, na kterou se těším. Ze stánků vás jako sirény voláním lákají regionální prodejci dobrot, které většinou v supermarketech nekoupíte. „Allez, allez, venez voir mes belles marchandises !“ Pojďte se podívat na mé krásné zboží. Drobní výrobci sýrů, terin, v lahodných barevných omáčkách si hovících různých, už upečených mas i příloh všeho druhu k nim. Řezníci z vedlejší ulice vás lákají na své jedinečné vyuzené salámy a klobásy a taky různé speciality, které můžete ochutnat jen tady. Jak odolat, jak nepropadnout kouzlu prostředí, když vás mámí teplý letní den, nedaleký šumící oceán a vidina pohody slunečníku nad prostřeným stolem na zahradě.
Není snadné vyjmenovat všechna ta místa, kam bych se chtěl vrátit a na nějaké nezapomenout. Ale nešť. Mezi prvními by byl Deauville et Trouville, ne snad proto, že tu bydleli a snad ještě bydlí ti nejslavnější ze slavných, ale pro svou zvláštní atmosféru, upravenost, krásnou pláž lemovanou z dřevěných prken poskládané promenády a pozoruhodnou historii. A taky La Bouille: má oblíbená středověká vesnička na břehu Seiny, která vás vrátí o nějaké to staletí zpět, když se couráte jejími úzkými kamennými uličkami a nikam nespěcháte. Tady se to opravdu nehodí, uhánět si žaludeční problémy můžete zase doma. (Ale opravdu musíte?) Osobní vzpomínky mě přitahuji k Villerville, můžete se tu projít památnými místy, kde točili Jean-Paul Belmondo s Jeanem Gabinem film „Un Singe en Hiver“ Oni už nežijí, ale proč se na chvíli nezastavit a nezasnít? A pak se bosi projít po písečné pláži. Stejně tak i v malebném Arromanches, divokém Veules-les-Roses, po přílivy často bičovaných hradbách pirátského Saint-Mala, středověkého Dinanu a je bolestné si uvědomit, že podobných míst je ve Francii opravdu hodně. Že většinu z nich pravděpodobně nikdy nenavštívím. V Alpách, Pyrenejích, v Massif Central, nebo v Luberonu a Cévennes…místa o kterých psal Peter Mayle i další autoři.
Agnès, Agnès…tys mi dala. Jak vybrat jedno jediné místo? To je stejné, jako kdybych měl odpovědět na otázku, který sýr mám nejraději, když jich jsou stovky. Nebo víno…a které jídlo? Jakou vybrat atrakci, když jsem strávil bláznivý den Euro Disney, v pohádkovém Parc Astérix, nebo v úžasném mořském akváriu Nausicaav Boulogne-sur-Mer. Navíc, jsem si jistý, že jsem si na spoustu nádherných jmen hanebně nevzpomněl a o každém ze všech těch míst by dalo psát samostatně a možná to i zkusím.
Tu otázku si nezodpovím, ale kdyby se mě Agnès zeptala znovu, řekl bych jí, že ve Francii se mi nejvíc líbí stoly. Zrovna ten, u kterého jsem tehdy seděl. V milé společnosti, za příjemného letního soumraku, u sklenky pastisu. U povídání si o všem možném, vzpomínání na ty, co už nás opustili, a o naší příští návštěvě. Nebo jiné, hodně podobné stoly. V Normandii, i jinde, jsem jich poznal hodně. A doufám, že se k nim, i jinam zase brzy vydám. A třeba o nich zas napíšu pár řádek. Jen mě ještě napadá, že o jsem Francii řekl něco jako A, o jejích krásách. A svědomí mě ponouká k napsání B. O starostech všedních dnů běžného života. Ono to k sobě patří. Na lákavých stránkách cestovních kanceláří se o nich nedočtete.
