Článek
Psychotická ataka
S p. Karlem jsem se poprvé potkal v psychiatrické nemocnici na otevřeném oddělení, kam mě pozval psycholog toho oddělení. Na různá oddělení jsem byl zván pracovně několikrát měsíčně a seznamoval se tu s léčenými lidičkami, zvláště pak s těmi, kteří neměli po ukončení léčby kam jít. A jedním z nich byl i p. Karel. Na první pohled příjemný, sympatický a komunikativní pán středního věku s bystrýma očima, pořád usměvavý a sklonem se vším souhlasit.
Uvelebili jsme se v kanceláři psychologa, povídali si a v těchto prostorech mě nijak neudivovalo, že ani p. Karel neměl po léčbě kam jít. Kdybych ho potkal na ulici, nikdy by mi nepřišlo na mysl, že může mít až takové problémy. Slušně oblečený a seriózně vyhlížející pán. Mohl by být bankovním úředníkem, vedoucím v obchodu, nebo čímkoliv jiným.
A přesto. Seděl na ošoupané dřevěné židli v psychiatrické nemocnici, v kanceláři a s nadějí na mě upíral svůj zrak. Jak se to stalo? Odpověď je celkem jednoduchá: nemoc. Taková, kterou jsme zvyklí nazývat duševní, ale, medicína promine, já ji vnímám jako nemoc mozku. Nemoc, o které bych měl, jako laik, napsat pár slov. Pro lepší pochopení, jak byli p. Karel a mnoho mu podobných vytržení z běžného života, zbavení všech nadějí na to, na co se celý život těšili a za čím šli. A taky - o co přišli, pokud už svých cílů dosáhli.
Jak jsem pochopil, technicky jde o to, že v mozku přestane správně fungovat chemie, předávání snad informací mezi přijímači a vysílači, což je popsané hodně zjednodušeně a pro pochopení té nemoci je důležité zmínit její důsledky. Ty mohou být pro nepoučené okolí zvláštní. Protože netuší co je příčinou změněného chování.
Stručně. Nemocný postižený schizofrenií (je jí více druhů,) může vidět věci které nejsou, slyšet hlasy, které má jen ve své hlavě a taky být přesvědčený o skutečnostech, které neexistují. Problém je v tom, že je skutečně vidí, nebo slyší nebo si je jistý, že se děje něco zvláštního. A zkuste někoho přesvědčit, že nevidí, to co vidí.
Ty bludy mohou být děsivé, nebo i svým způsobem příjemné. Vzpomínám si na jednoho pána, který ve svém pokoji viděl, jak se v rohu místnosti otvírá peklo ze kterého šlehají plameny a vykukují na něj ďáblové. Jednou jsem se ho zeptal, jestli je vidí i teď. Bázlivě se ohlédl do rohu a přikývl. Na otázku, jestli si je vědomý, že nejsou skuteční, jen povzdychnul, ale nedal mi jednoznačnou odpověď. Jiná paní měla hlasy. Ozývaly se jí tři tety a ty ji chválily. Za všechno. Povídal jsem si s ní a věděl, že zároveň slyší ty tety, které nějak komentují vše co řeknu . A často se stává, že je nemocný o něčem přesvědčený, kupříkladu, že ho chce rodina otrávit a úplně se od ní odvrátí.
Ale tahle nemoc může mít mnoho různých podob a důsledků. Nevybírá si věk, pohlaví, ani vzdělání. Je jí jedno, jestli jste chudák od výplaty k výplatě, nebo vážený bohatý majitel nablýskaného bouráku s úspěšnou firmou a šťastnou rodinou. Přijde a podnikatel přivede firmu k úpadku, zadluží se, nechápající blízcí ho opustí a pak se může ocitnout v nemocnici, kde je v lepším případě zaléčený, a postupně mu začne docházet co se stalo a že nemá kam jít. Rodina ho nechce vidět, majetek je pryč, je nemocný, zřídka kdy sám na sterilním pokoji omšelé budovy. Čeká na sestru, která mu dá léky, na oběd dovezený na oddělení v bandaskách, a na svůj další osud. Jeho majetek se vejde do igelitky, která leží sklesle u nočního stolku. Často nic jiného nemá a splasklost té ošoupané igelitky jako by souzněla s jeho nadějí na budoucnost. Čas mu utíká.
Kde, ptal jsem se sám sebe, když jsem p. Karla poslouchal, kde se v něm bere síla k úsměvu. K jakési vnitřní spokojenosti a důvěře, že vše bude dobré. Vnímal jsem jeho skoro konejšivý hlas a sledoval zmítající se větve mohutných kaštanů za oknem. Ledový listopadový vítr z nich trhal poslední zbytky listí a tu a tam prolétaly první veliké sněhové vločky. Jaké to asi musí být nemít kam jít? V tu chvíli mi něco ve mně řeklo, že sice všem nepomůžu, ale v tomto případě bych měl a věděl bych i jak.
P. Karel domluvil a na místnost padlo tíživé ticho. Přes okno k nám doléhaly nárazy divokého větru. Chvíli jsem si snažil v hlavě poskládat myšlenky a pak jsem jim pár větami navrhnul řešení. Padlo ještě několik praktických otázek a odpovědí, podali jsme si ruce a já je opustil.
Když za mnou zabouchly vysoké dveře budovy, opřel se do mě vší silou severák, po promrzlé zemi se honily závěje listí a já procházel areálem psychiatrické nemocnice na další schůzku. Z větví stromů se ozývalo krákáni vran a ulice mezi jednotlivými budovami byly prázdné. Ty budovy byly označeny římskými čísly. Mřížemi opatřená smutná okna a omšelá, místy opadaná omítka. Celý ten prostor za zdí působil tísnivě a pokaždé jsem byl rád, že mohu kdykoliv svobodně odejít. A hlavně, že mám kam jít.
Přemýšlel jsem o p. Karlovi, o sobě, o jeho nemoci a o nadcházející zimě. Před léty jsem zdědil po prarodičích starší dům, ve kterém jsem se narodil a strávil dětství. Byl prázdný a neveselý a já byl přesvědčený, že by se v něm mohlo p. Karlovi líbit. Musel by se naučit topit v krbu, připravit si dřevo, a úplně se osamostatnit. Jaký rozdíl oproti teplu a relativní bezstarostnosti na pokoji v nemocnici! Dokáže to? Byl přesvědčený že ano a já mu slíbil pomoci se vším co nezvládne sám. Tak aby se to naučil. Psycholog z jeho oddělení naše rozhodnutí podpořil a věřil, že tu změnu p. Karel zvládne.
O to více mě udivila reakce psycholožky z jiného oddělení, se kterou sem probíral možná rizika. Ta když se dozvěděla o koho jde, upřímně se zděsila: ,,Pan Karel? Že jsi se neporadil předem, určitě bych ti to nedoporučila!“ ,,Proč?“ zeptal jsem se. „Protože Karel naprosto nezvládá zacházení s financemi,“ zvedla oči ke stropu. ,,Když dostane důchod, stojí před kantýnou a rozdává ho!“
Něco na tom bylo. Když se pan Karel o několik dní později nastěhoval, seděli jsme u krbu v příjemně vytopeném obýváku, popíjeli čaj a já tenhle problém opatrně nadhodil. Popisoval jsem mu, jak je důležité obracet v ruce každou korunu, protože od teď je vše jinak. V nemocnici měl jídlo i teplo zadarmo, nemusel se o nic starat a s důchodem si více méně naložit podle svého. Teď je vše jinak, finance které mohl utratit za cigarety, za kafíčka a zákusky v kantýně, případně rozpůjčovat, teď musí odložit na topení, jídlo, doplatky za léky, na cestování, oblečení…
Debata se ukázala jako docela obtížná, protože p. Karel si trval na svém, že kamarádi potřebují finance a on jim přece musí pomoct. Dlouho se mi ho nedařilo přesvědčit o tom, že kamarádi v nemocnici mají zajištěné úplně všechno, co si on teď bude muset nakupovat. Tohle téma jsme probírali, v přátelském duchu, opakovaně, ale trvalo docela dlouho, než se začaly projevovat první změny.
První zima nebyla jednoduchá, p. Karel se snažil, začal vycházet s penězi, začal se měnit. Přesto po několika prvních měsících skončil znovu hospitalizovaný. Ale nevzdal to. S příchodem jara se vrátil, v ruce třímal svou ošoupanou hnědou aktovku, usměvavý a dokonce si našetřil nějaké finance. A pak se začal měnit ještě víc. Našel si placenou práci, poctivě do ní dojížděl a dalo by se říct, že žil docela běžným pravidelným životem. A stále zůstával příjemný a pohodový, vždy ochotný se vším pomoci.
Pokaždé, když jsem dorazil do domečku k nějaké opravě nebo práci, aniž jsem cokoliv řekl, p. Karel se během chvilky objevil převlečený do pracovního, připravený k jakékoliv činnosti. I těžké. Když jsme připojovali dům k čističce, poctivě jsme se na dvoře střídali u lopaty a krumpáče, povídali si a já občas vzpomněl na psycholožku, jak se zděsila, když jsem před ní vyslovil jméno p. Karla.
P. Karel pomáhal a když potřeboval dovézt palivo, nebo jinou pomoc, neváhal si o ni říct. A pak se stalo, že si sám zašel objednat několik palet tvrdého dřeva, nechal si je dovézt a zabezpečil se na celou zimu. Koupil si velikou štípací sekeru a ve volných chvilkách si připravoval topení na další zimu.
Zabydlel se, sousedi ho začali brát a povídat si s ním, objevoval okolí, chodil na procházky po okolí, plavat do bazénu v nedalekém městě a financemi zacházel lépe, než mnoho lidí bez podobné diagnózy. Dokonce si něco našetřil. ,,Na horší časy,“ říkával s oblibou. Jaké změny! Další zimu se mu zdraví zase zhouplo, ale po léčbě se vrátil – domů, jak říkal.
Roky ubíhaly a p, Karel se už do nemocnice nevrátil. Pochopil, že musí přesně dodržovat medikaci, navštěvovat svého doktora, a udělal svůj vůbec nejdůležitější krok k běžnému životu. Přijal svou nemoc a naučil se s ní žít. Často jsme si povídali, někdy i o té nemoci, ale řekl jen to, co sám říct chtěl. Nikdy jsme se neptal na jeho minulost, rodinu a na nic, co bylo. Jednou mi s úsměvem líčil, jak v nemocnici dostával sérii elektrošoků. ,,Přišla za mnou na návštěvu máma a já ji řekl, ať na mě chvilku počká, že se hned vrátím. Usadila se v čekárně a já odešel do ordinace. Když jsem se k ní po elektrošoku vrátil, zvedl jsem obočí a řekl - jé, ahoj mami, co ty tu děláš? Úplně mi to vygumovalo paměť!“
Jedním z problému schizofrenie je, že je velice stigmatizující. Navštěvuješ psychiatra, takže jsi …Není těžké si sem dosadit několik hanlivých výrazů. Přitom se jedná o nemoc. Jinou, než je chřipka, cukrovka nebo skoro cokoliv jiného. Možná proto je tak těžké si připustit, že mám něco takového a spousta lidí po přeléčení znovu a znovu vysazují léky a vracejí se do nemocnice.
Lidé často neví, jak se mají s někým s touto nemocí chovat a při jedné příležitosti se mě na to zeptal postarší pán. ,,Pracuji v dílně s několika lidmi se schizofrenií a vůbec nevím, jak se k nim chovat.“
,,To je úplně jednoduché,“ odpověděl jsem. ,,Chovejte se k nim, jak byste si přál, aby se někdo choval k vám, kdybyste byl na jejich místě.“
Další velký problém, podle mě, je v samotném zdravotním systému. Človíček, který se dostane do psychiatrické nemocnice tu může strávit i roky, zvláště když to má určeno soudně. To nebyl případ p. Karla, ale měl tam kamarády, některé jsem znal, kteří se do nemoci dostali přes závislost. Drogy jsou považovány za jeden ze spouštěčů schizofrenie. Všichni, co prosazuji legalizaci drog, by si měli jít udělat stáž na uzavřená oddělení. Kolik zničených mladých životů, kolik lidských trosek bez budoucnosti by tu viděli. Kolik smutku jejich blízkých je v těch příbězích. Jedna z těch smutných budov je dětské oddělení a o kus dále gerontologické.
P. Karel mě při jedné jeho návštěvě seznámil s příjemným pánem středního věku. Procházeli jsme se jarním areálem, když se k nám připojil docela příjemně vypadající mladý pán a těšil se z toho, že bude nazítří, po mnoha létech, propuštěný domů. S panem Karlem se rozloučil podáním ruky, na mě se usmál a odešel si balit, jak řekl.
,,To byl sympaťák, že?“ řekl jsem. P. Karel souhlasně přikývl: ,,Ano, známe se už dlouho. Má na svědomí několik vražd.“
Znělo to hrozně, ale musím přiznat, že jsem tam osobně poznal více pánů s podobnou historií. Jednoho docela dobře, ten mi dokonce prozradil, jak se to stalo. Vlastně nevěděl přesně, k sobě přišel až v nemocnici, kde dostal léky a až tady časem zjistil, že má na svědomí dva životy. Svých nejbližších. ,,Já vůbec nesmím vysadit léky, to by bylo hrozné,“ řekl mi jednou.
Velký problém vyplývající z nastaveného systému je, že při delším pobytu tu může nemocný zdomácnět a ven už ani nechce. Odnaučí se zacházet s financemi, naučí se kouřit, ztrácí schopnost se o sebe starat. Naštěstí ne vždy!
Na jednom oddělení jsem poznal pána, který tu bydlel kolem dvaceti pěti let. Zestárnul tam, vlasy a vousy mu zbělely a když jsem ho nakonec odvážel do civilu, loučily se s ním setry z oddělení skoro se slzami v očích. Byl to hodný a příjemný pán, Občas jim pomáhal s pochůzkami. A přesto. Podařilo se mu zvyknout si na nový život na druhé straně zdi a prožít ještě dalších deset let docela spokojeného života.
Není snadné o tom všem psát a dalo by se hodně dlouho. Čas utíkal, p. Karel žil svůj běžný život, šetřil si penízky, zveleboval bydlení a moji pomoc potřeboval jen sem tam. Dalo by se říct, že spíš pomáhal on mně, když jsem, se na domeček dostavil k nějaké práci. Třeba opravy armatur v kuchyni, něco s nástroji, které neměl a podobně.
Ale pak se něco změnilo. Občas se to stává. Jednoho podzimního dne jsme si povídali o blížící se zimě, když mi řekl, že se bude stěhovat. ,,Do Prahy. Našel jsem si tam bydlení i práci.“ Přišlo to docela nečekaně, nikdy před tím se o ničem podobném nezmínil, takže jsem se chvíli cítil trochu zaskočený, ale pak jsem mu popřál hodně štěstí a pohody v novém bydlení. ,,Bude to změna pro nás oba! Kdy se budete stěhovat?“ ,,Nevím přesně, za pár týdnu,“ řekl a usmíval se.
Čas ubíhal a jednoho dne se pan Karel přišel rozloučit. Měl sbaleno, odevzdal mi klíče od domu, podali jsme si ruce a odešel. Sledoval jsem ho jak se odšoural setmělou ulicí, v ruce svou ošoupanou tašku a měl jsem z toho smíšené pocity. Přál jsem mu to, ale bude mi chybět.
Tím by mohl celý příběh skončit, ale neskončil. Asi po roce se p. Karel znovu objevil u našich dveří, jestli by se mohl znovu nastěhovat. Nebyl v pohodě. Seděli jsme na lavičce za domem a p. Karel si telefonoval s nějakou paní z Prahy. Asi mu byla, podle všeho, hodně blízká a problém byl v tom, že v ruce nedržel telefon. Chvílemi se na mě omluvně usmál a řekl, že mi to asi musí být divné. Nebylo, naopak. P. Karel byl v relapsu, neboli příznaky nemoci se vrátily. Že by vysadil léky?
Bohužel neměl na svůj stav náhled. Samozřejmě v tomhle stavu jsem ho zpátky vzít nemohl a navíc, už jsem neměl v úmyslu domeček znovu obsadit. Opatrně jsem mu to sdělil, ale p. Karel se neurazil, jen poprosil, jestli bych mu nepomohl najít něco jiného. Po pár dnech si nakonec našel sám byt o několik vesnic dál, nastěhoval se. Ještě s tím jsem mu pomohl, to bylo naposled, co jsem ho viděl. A tentokrát jsem neměl dobrý pocit.
Co se stalo? Léky, které p. Karel léta užíval, se přestaly vyrábět. Ty nové mu nesedly, nefungovaly jak měly a p. Karel se ocitl zpět v nemoci. Bez náhledu na svůj stav, zdálo se mu, že je vše pořádku a jen oklikami ke mně doběhly zprávy, že se v novém bytě zadlužil a utekl znovu do Prahy. V bytě vše ponechal. Ledničku, novou televizi, kterou si tam pořídil a dluhy.
Tuhle situaci jsem nezažíval poprvé. Stávalo se, že se některé léky přestaly vyrábět a do psychiatrické nemocnice se vraceli lidi, kteří tam nebyli třeba dvacet let. Některé jsem znal i osobně. Z běžného života se propadli zpátky do nejistoty a problémů. Do opakujících se hospitalizací na sterilních pokojích, kde si nevyberete spolubydlícího.
Co dodat. Po panu Karlovi v domečku zbyly roztrhané a nikdy neodeslané milostné dopisy, které psal své lásce v Praze a nikdy je neodeslal, protože neměl adresu. Ta paní neexistovala. Přesto se za ní odstěhoval, v peněžence snubní prstýnky, na kterých byly vyryta jména. A změnil si život.
Možná stačilo, aby se ty léky dále vyráběly, netuším, proč ne. Snad měly špatné vedlejší účinky, jak mi bylo řečeno jednou doktorkou, dodnes nevím.
Mě mohlo těšit a těší, že jsem p. Karlovi pomohl prožít asi deset docela běžných let a zajímalo by mě, jak nakonec jeho život dále pokračoval. Nikdy se mi to nepodařilo zjistit.
Tak skončil asi desetiletý příběh. Jen jeden z tisíců.
