Článek
Vše začalo jednoho letního dne v normandském přístavu Dieppe. Pravděpodobně krátce po té, co do otevřené náruče místního přístavu opatrně vsupěla bachratá, žlutobílá bárka, pravidelně sem připlouvající z Newhavenu. A z útrob lodi vyjel ve svém obstarožním Volvu Michael Sadler. Muž mnoha talentů. Spisovatel, pedagog a taky gurmán. Dorazil do Francie, aby se tu usadil, a já jsem se mu nedivil.
O Anglii jsem měl své jasné představy. Po přečtení několika detektivek jsem nabyl přesvědčení, že tam skoro pořád prší. Ostatně Sadlerův kamarád spisovatel Peter Mayle, v jedné své povídce popsal anglické léto jako sérii neustálých přeháněk, které tu a tam splynou v souvislý déšť. Čím by mohl nadchnout zbytek roku? Taky není žádným tajemstvím, že Londýn je skoro neustále zahalený do mlhy.
A to jídlo! K snídani vám předloží párky s vejci a fazolemi a vzpomínám na vyprávění mého bratrance Martina. Svého času v jižní Anglii pobýval měsíc u jakési rodiny a třicetkrát za sebou se před ním na stole objevila ranní miska s ovesnou kaší. Martin byl a je masový typ a na ty snídaně nemá dobré vzpomínky.
V tuku se topící slané fish and chips netřeba zmiňovat, zvláště před jedinci, kterým hapruje žlučník. Shrnuto - do Anglie ne a když už ano, pak s vlastním jídlem, deštníkem a dobrou pojistkou.
Má představa o Sadlerově příjezdu do exilu je následující. Poté, co se v Newhavenu s úlevou nalodil, začal se zbavovat zátěže své minulosti. Přes pomyslnou palubu letěl deštník, nepromokavý klobouk a nakonec těžká námořnická pláštěnka. V polovině La Manche přestalo pršet, palubu ferry ozlatilo hřejivé sluníčko a Sadler si pod bradu pečlivě uvázal ubrousek.
Když se pak před jeho dychtivým zrakem začala zhmotňovat pevnina, neviděl Francii, ale veliký jídelní stůl, u něhož dostávají vývrtky zabrat. Že to byl muž s jasnou vizí, dokazuje skutečnost, že si k příjezdu do země žabožroutů, jak Angličané s oblibou říkají, vybral tu vůbec nejlepší chvíli. To je samozřejmě před obědem.
Z vlastní zkušenosti mohu prohlásit, že je těžké nebýt ve Francii gurmánem. A pro příchozího z na kost promočené země, týraného ovesnými vločkami a fazolemi, je to praktický nemožné.
Takže Sadler, už v lehkém letním tvídovém saku, ještě stále s ubrouskem pod krkem, procházel pestrými ulicemi Dieppe, nasával atmosféru léta a pohody uvolnění, kochal se nazdobenými výklady - boulangerie, patisserie, épicerie fine…všechny ty svůdné vůně… Není divu, že nakonec podlehnul a v jednom lahůdkářství si opatřil svůj dávný sen: sýr - Livarot colonel. Ten největší Livarot, co se vyrábí. Je známo, že co se jídla a pití týče, Sadler nebyl žádný troškař. Na tenhle sýr měl už dávno spadeno, ale nikdy se neodvážil vzít si ho do Anglie z obav, že by ho zadrželi na celnici.
A pak, nemohlo to dopadnout jinak, se pohodlně uvelebil na terase restaurace s příjemným výhledem na opodál se pohupující plachetnice, uhladil si ubrousek a s dychtivostí adolescenta před svým prvním časopisem Pin Up se vpil očima do největšího francouzského bestselleru všech dob - jídelního lístku. To je fáze, kterou nelze uspěchat a Sadler to neměl v úmyslu. Kam oko pohlédlo, žádná fazole ani oves. Ta restaurace se jmenovala Tout va bien.
Sadler, jako správný gentleman usadil sýr na stůl proti sobě a ve všudypřítomné společnosti pochtívačných racků, ale to už k Normandii patří, učinil objednávku. Soupe Diepoisse, flan, café a ještě jedno café. Pak si povolil opasek, pečlivě uložil sýr pod zadní okno svého vozu a udělal to, co by měl jednou v životě udělat každý – vyrazil za splněním svých snů. Do země, kde to žáby nemají jednoduché. Stalo se, s čím Angličan uvyklý na déšť nepočítal, totiž že pražící sluníčko vzkřísilo ambice sýra k životu a…
…a Sadler o tom všem nakonec usedl k psacímu stolu a vydal knihu, kde vše pečlivě popsal. Ta kniha se jmenuje Un anglais à Paris a skoro vše co jsem napsal, čerpal jsem přímo z ní.
A tím teprve všechno začalo. Kniha se stala v zemi nešťastných žab natolik populární, že její pověst dorazila až do rodného městečka sýra – Livarotu. Tam okamžitě pochopili její reklamní potenciál, místní sýroví potentáti dali hlavy dohromady, a protože železo se musí kout, dokud je žhavé, padlo velice rozumné rozhodnutí Sadlera pozvat a slavnostně pasovat na rytíře sýrového bratrstva.
Neboli Confrerie des Chevaliers du Livarot.
A to si zaslouží pár vět vysvětlení. Francouzské confrerie, neboli bratrstva, jsou nadmíru úctyhodné a záslužné spolky místních producentů lokálních potravin, ale i jiných výrobků.
Jedním z jejich úctyhodných poslání, jak sami prezentují, je bojovat proti velkovýrobě a unifikaci v gastronomii.
A časem mi přišlo, ale teď přeháním, že ve Francii existuje jen málo místních specialit, které by neměly svou confrerie. Jedním z typických znaků každého bratrstva je nápadně barvitá něco jako uniforma.
Tak kupříkladu rytíři z Livarotu se prezentují v dlouhých pláštích a kloboucích s prýmky, ve tvaru a jantarové barvě colonelů. Confrerie Brie de Maux zase plášti bílými, jako plíseň jejich sýrů, a vyznavači žabích stehýnek vám z dálky přijdou jako žáby, které to přepískly s hormony.
A jak jsem seznal jednoho letního dne v Rouenu, fantazie tu nezná mezí. Tísnil jsem se v davu na chodníku jedné z hlavních ulic, kudy se zvolna sunuli v dlouhém průvodu námořníci ze všech koutů světa. Ve svých parádních uniformách. Tak tu tradičně končívá Armada, sraz historických plachetnic. Zaslouženého potlesku a obdivu, i mého, se dostávalo Mexičanům z nádherné, jako křídla racků bílé plachetnice Cuauhtémoc. Působivé uniformy korunované nablýskanými šavlemi, které dívce by se nepodlamovaly kolena?
Přetrumfnout je dokázaly jen pestré kostýmy různých confrerie, pochodujících v průvodu mezi námořníky. Pro mě pravá pastva pro oči, moci je obdivovat je takhle z blízka.
Pokud se snad někdo domnívá, že se jedná o recesi, nemůže se mýlit více. Členové všech confrerie, jak jsem viděl, byly osoby starší, důstojné a vyzařovala z nich vážnost a zasloužená hrdost na své produkty. Vzpomínám si, jak jsem jen jednou jedinkrát pronesl na adresu jednoho bratrstva mírně zlehčující poznámku a opravdu mě zarazilo vážně myšlené upozornění na nebezpečnost podobných poznámek vyjádřených snad před členy jednoho z těchto spolků. Ani se mi nechce opakovat, co by se mi mohlo stát.
Od té doby jsem viděl hodně confrerie a zaujalo mě, že snad každá z nich pořádá pravidelně nějakou akci pro širokou veřejnost, a když už jsme u sýra, zůstaňme v Livarotu. Tam, tuším jednou ročně, nebo tak nějak, pořádají soutěž v pojídání sýra.
Ta soutěž stojí za krátkou zmínku. Jste soutěžící. Sedíte na náměstí, na pódiu, vedle vás několik dalších nepříjemně zdatně působících jedlíků. Před každým si na stole hoví dva, výhružný odér kolem sebe šířící sýry, připomínající kola od vozu, o celkové váze 750 gramů. Pod pódiem povykuje, piští a mává transparenty asi tři tisíce škodolibých zvědavců. Bude mezi nimi doktor? Zvítězí, kdo do sebe jako první nasouká oba colonely. A přežije, samozřejmě.
Ponechal bych stranou, co všechna ta slizká hmota tísnící se v žaludcích udělá s dechem a prvotním nadšením soutěžících, ale zajímalo by mě, jak dlouho jim bude trvat, než se zase budou moci podívat a pochutnat si na čemkoliv podobném sýru. Pravdou však je, že tam někde žijí jedinci této soutěže se účastnící opakovaně. Nepátral jsem, co dostane vítěz, jen doufám, že to není další sýr. A ani netuším, jaká je motivace těchto hrdinů, podstoupit další kolo něčeho, co se mi jeví jako tortura. Inu, jsou věci mezi nebem a zemí…
Tehdy mě napadlo, že by bylo moc prima být pozván, jako Sadler, který na akci dorazil ve společnosti dalšího zasloužilého gurmána, jeho kamaráda Petera Mayla, (ten vše popsal v jedné ze svých povídek) do některé z těch vážených společností. A být povýšen na rytíře, jen jsem si nikdy nedokázal představit žádný rozumný důvod, za jakých by se mi to mohlo stát.
Ve Francii je těchto spolků nějakých 1 500. Confrerie se pyšní krásně vyšívanými vlajkami s erby, tradicemi, pravidelnými akcemi na oslavu a propagaci příslušné dobroty, srazy s jinými confrériemi a taky, řekl bych, života, kterého je třeba si užít. A vážit. Byť v kostýmu žáby, telecích nožiček, nebo až černokněžnickém plášti oslavujícího černého lanýže z Richerenches.
Pravdou je, že některé z těchto úctyhodných spolků vám na svých webových stránkách umožní vyplnit přihlášku a stanete se jejich členem, ale to není ono. Na rytíře by měl být člověk pasován za mimořádnější zásluhy, než je vyplnění přihlášky na internetu.
Pak mě něco napadlo. Ale to se musím vrátit do minulosti, do Grand Couronne, městečka na břehu Seiny, kousek na západ od Rouenu. Občas tu odpočívám na břehu Seiny, obdivuji lodě všeho druhu, velikostí, barev a národností pendlující sem a tam a představuji si, jak tady řádil na lodi rtuťovitý človíček Luis de Funès ve filmu Senzační prázdniny. A jen těžko se smiřuji s pomyšlením, že to všechno, co tenkrát tvořilo Normandii, odnesl proud Seiny a čas někam do nenávratna. Že zbyly jen vzpomínky a nostalgie.
Proud vody směřující k Havru tu občas zaváhá a změní svůj směr, klacek mířící před chvílí odevzdaně k širokému ústí oceánu, jako by si to rozmyslel a nechá se unášet proudem zpátky směr Rouen. To začal příliv a přinesl s sebou vůni a atmosféru nedalekého oceánu. Chvíle pro snění.
Ale není to jen široká Seina, co mě sem v myšlenkách přivádí. V Grand Couronne, když tu pobývám, se pokaždé účastním akcí folklórní společnosti s dlouhou tradicí, spolku jménem Les Cornholm. Jak se mi podařilo vypátrat, podle nějakého místa kdesi daleko v Anglii.
A tady se musím přiznat, že se tu pokaždé cítím hodně zahanbeně. Považte. Veliký sál na kraji městečka. Členové spolku se pomaličku scházejí v určenou hodinu, po práci, většinou večer. Vrzající stěhující se židličky, mlaskavé líbací pozdravy, vtipy a pohoda uvolnění se převalují ve vlnách. Práce a starosti jsou zapomenuty. Začíná něco, čemu tu říkají repetition. Zkouška.
Jedná se o nácvik tanců všeho druhu, dokonce i toho, který známe z filmu Dobrodružství rabína Jákoba opět v provedení Luise de Funèse. Sálem zazní známá melodie, kterou tu obstarává několik harmonik, flétna a v centru hudebního tělesa se se zaujetím snaží dokonce speciálně upravená valcha. Tanečníci zaujmou postavení a víří po parketu. Všichni - kromě mě.
Přijde mi hloupé sedět na kraji u dveří a vše jen sledovat. Tanec je prima, uvolňuje, čistí hlavu a snad i omlazuje, ale já se s ním v životě úplně minul. Ke své škodě a pokaždé si připadám jako Popelka, ale i ta tančila.
Zkouška pokračuje, čas utíká, najednou je konec, zazní smích, šoupání židlí vracejících se na svá místa, a já se horlivě účastním úklidu, balení, a nakonec veselého loučení pod noční oblohou. V zámku zaskřípe klíč a rozsvítí se světla aut a společnost, včetně spokojené valchy, se pomaličku rozjíždí. I já, zatížen pomyšlením, že i ta valcha je aktivnější a společenštější.
Dole v dáli se leskne nespěchající hladina Seiny, po které se neslyšně šine obrys veliké kontejnerové lodi směr La Manche.
Těchto repetition jsem si užil docela hodně a členové Les Cornholm snad nakonec uvykli myšlence, že existuje někdo, jako jsem já. Ale nebyly to jen nácviky tanců. Spolek se účastní mnoha folklórních tanečních vystoupení, dokonce i v cizině, ano, i v Anglii a jednou k sobě pozvali dokonce podobný spolek ze Slovenska. Pravidelně si užívají společná zahájení a ukončení sezóny, každý donese něco k jídlu k pití.
Těch jsem se účastnil s mnohem lehčím srdcem, zvláště po prvním aperitivu, kdy se rozproudila zábava a já nemusel sedět v koutě uskřípnutý v obvyklém oparu své nemehlovitosti. Tóny harmonik se mísí se smíchem. Cinkají skleničky, od krbu se linou lákavé vůně. Kdo by sledoval hodinky.
A jednou se stalo, že se pánové rozhodli trumfovat, kdo má ve své vinotéce lepší láhve, neváhali odklusat domů a pak se na stolech objevovaly etikety, které v běžných obchodech neuvidíte. Dodnes žehrám na tu chvíli, kdy mi Pierrick nabídnul přípitek jednoho z těch vzácných vín, a já odmítnul, protože jsem už měl dost. Popravdě, moc alkoholu nesnesu, ani zdaleka ne tolik, jako i podprůměrný francouzský milovník vína.
A jak plynul čas, stalo se, že jsem do Grand Couronnezavítal po době delší než obvykle, v obavách, co všechno se změnilo. Samozřejmě, členové Les Cornholm nemládli, ze vzájemné komunikace jsem věděl o problémech se zdravím některých členů, a já přijížděl nejistý, jestli už není všemu tomu krásnému a obdivuhodnému konec. Takže mě jednoho letního večera udivila otázka, jestli se chci v osm večer účastnit další repetiton, protože Nicou, která se mě ptala, se po nedávné operaci nohy pohybovala jen velmi obezřetně a mi se dařilo jen s obtížemi představit, jak by dokázala křepčit v kolečku.
Zkouška začala ve stejném sále, a i když vše probíhalo stejně, jako by ani času nebylo, přece tu byla jedna změna. Židle zůstaly na svém místě, tedy většina židlí. Na pomyslném podiu se seskupili hudebníci a proti nim se uvelebil zbytek spolku.
Se všemi jsem se přivítal, a záhy mi došlo, že nějaké zdravotní potíže nemohly Les Cornholm udolat. Jen se z tanečního spolku přeměnili na těleso pěvecké, rozdali si texty a začali nacvičovat písničky. A já, poté co jsem ze sebe vysoukal obvyklé odmítnutí pozvání – venez chanter avec nous - pojďte zpívat s námi, s omluvou, že nejenže netančím, ale ani nezpívám, jsem zaujal své obvyklé místečko hned u dveří.
Harmoniky, flétny, nezbytná valcha a zpěv se rozezněly sálem. A já seděl a poslouchal, a říkal si, co jsem to za nemehlo a občas, aby to nikdo neviděl, jsem utřel slzu dojetí nad neudolatelným elánem, který pohrdal časem a znovu si našel způsob, jak pokračovat v tom, co měli rádi.
Tentokrát nacvičovali námořnické písničky. Zanedlouho měly z akce Armada z Rouenu, s počínajícím odlivem, odplouvat historické lodě z celého světa. Směr ústí Seiny a tato událost vždy přilákala miliony obdivovatelů, uvelebených na židličkách po obou březích řeky. Zpívali, hodovali a zdravili se s námořníky. Savoir vivre v celé své parádě.
Les Cornholm si k té příležitosti hodlali postavit na břehu podium a odplouvající bárky zdravit námořnickými písněmi. Pozvali si podobný folklórní spolek z Bretaně, z městečka Plouha, a celou akci uspořádali spolu. Bohužel, krátce před tím mi odlétalo z Beauvais letadlo, a celá ta sláva i možnost seznámit se s Bretaňci mě minula o necelý týden. Jistě, dostal jsem fotky, videa, volali jsme si… ale to hlavní mi uteklo mezi prsty. C´est la vie…
A pak se mi dostalo nečekané útěchy. A tak trochu naplnění mého přání stát se členem nějaké confrerie, když jsem dostal darem knihu, knihu - Les Cornholm. Velikou, červenou, plnou dlouhé historie, popisu akcí a fotografií z dějin spolku. Ale to není všechno, na jedné z fotek jsem objevil i sebe, uprostřed veselících se členů, a když jsem obrátil první stránku, objevil jsem dvě věnování. Bývalého a současného prezidenta Les Cornholm. A v těchto věnováních se psalo, že k nim patřím.
A tak si říkám, že se mi mé přání stát se členem nějaké confrerie tak trochu splnilo. Netančil jsem, nezpíval, jen příštipkařil, rovnal židle a občas, na nějaké oslavě, otevřel láhev, ale přece jen se účastnil všeho toho dění. Cítím se poctěný a dojatý, ale nikomu to neříkám. Je to jen ve mně a v duchu občas děkuji osudu, že mi umožnil to všechno prožít. A doufám, že ne naposled! Opovažte se přestat, Les Cornholm, komu bych nosil nástroje?
Peter Mayle, kamarád Michaela Sadlera, si užil jižní Francie a zemřel v lednu 2018 v sedmdesáti osmi létech. Michael Sadler vydal, další knihu o svém životě ve Francii, kde se i on natrvalo usadil. Zemřel v únoru 2022 v sedmdesáti osmi létech. Rád bych věřil, že si sebou na cestu k nebeskému stolu vzali své oblíbené vývrtky a znovu se setkali.
Někdy sedím v Dieppe na chrastící kamenité pláži té impozantní nesmírnosti vzdouvajícího se oceánu, ze kterého se Sadler, pln nadějí, vynořil a snažím se pochopit, na co se to vlastně dívám. Dodnes se mi to nepodařilo. A čím dál tím víc cítím, že bych se chtěl za ten vzdálený obzor podívat. Ona se Anglie od dob Agathy Christie změnila, jak postupně zjišťuji. A kdybych tam náhodou přece jen zmoknul? Nebude mi to vadit.
