Článek
Nevím proč, ale ze všech malířských stylů mi vždy byly hodně blízko díla impresionistů. Monet, Degas, Manet, Renoir, Cézanne… Už jen ta jména na mě dýchala určitým zastřeným tajemstvím, stejně jako jejich zvláštní obrazy, zvláště když jsem se procházel v blízkosti Musée d'Orsay. Dodnes si slibuji, že se tam jednou vypravím. Sám a vyhradím si na to dost času. Ale to pozdní odpoledne mě ani nenapadlo, že právě dnes vstoupím do jejich světa tak bizarním způsobem.
Ploužil jsem se červencovým Rouenem. Sluníčko pražilo do rozpálené dlažby. S Jean-Claudem a Nicolle jsme se nechali unášet pestrým prázdninovým davem přeplněného centra, nasávali lákavé vůně stánků, užívali si babylonské komunikace turistů z celého světa a občas se proplétali vedlejšími uličkami mezi svůdnými nazdobenými výklady. Člověk tu mohl snadno ztratit pojem o čase a původním cíli. A proč by neměl? Někdy je fajn vypustit starosti a myšlenky na povinnosti, stát se maličkou součástkou společenstva proudících lidí a nechat se vést náhodou. Jedno kam. Neplánovaně nakouknout za roh běžných cestiček.
A přesně to se stalo ten večer. Sluníčko pomaličku mizelo za obzorem nedalekého oceánu, stíny v ulicích se prodlužovaly a kužely světel kandelábrů osvětlené předzahrádky restaurací rezonovaly spokojeností usměvavých hostů, vůně dobrot a cinkání příborů vše halily do pláštíku pohody.
Prošli jsme pod orlojem a dorazili na prostor z něhož se zvedal impozantní masiv gotické katedrály Nanebevzetí Panny Marie. Na stmívající modré obloze se začaly objevovat první nesmělé hvězdičky a k mému překvapení Jean Claude navrhnul, že bychom se mohli na chvilku posadit. Než jsem se stačil rozhlédnout po nějaké lavičce, pohodlně se uvelebil na dlažbu, následován Nicolle. Teprve teď jsem si všimnul dalších hloučků bezstarostně uhnízděných na dlažbě před vchodem do katedrály. Po kratičkém zaváhání jsem se k nim přidal a tázavě pohlédnul na culící se Nicolle.
„Malé překvapení,“ prozradila. „Dnes se seznámíš s Monetem a nebudeš litovat.“
„Jak, tím že sedím na dlažbě?“ Snažil jsem se dopátrat toho všeho.
„Iluminací,“ vysvětlil mi Jean-Claude. „Na katedrálu se bude promítat, není to osvětlení, ale iluminace. Támhle z toho okna za námi.“
Celé mi to připadlo záhadné, ale už jsem si zvyknul ničemu se v Normandii nedivit. Za dokořán otevřeným oknem v patře domu se míhaly nejasné postavy a jak se náměstíčko nořilo do tmy, přibývali další a další sedící, a Jean-Claude mi vyprávěl, že to je opakující se akce a v čase se i mění promítané výjevy.
Napadlo mě, že kdyby to bylo něco nudného, netísnil bych se teď uprostřed davu. Nemýlil jsem se. Z okna za našimi zády najednou vytrysklo světlo, prostorem zaduněla hudba. Po velebných stěnách katedrály se začaly hemžit nádherné výjevy, přebíhat postavy, hnědé veverky běhaly nahoru dolů, měnila se témata a jednu chvíli se po katedrále začaly procházet oživlé výjevy Monetových obrazů.
Dáma v bílých krajkových šatech se slunečníkem se objevila vysoko v okně katedrály, shlédla k nám, usmála se na nás a pokračovala k dalšímu oknu odkud zas vykoukla. Dobově oblečení kavalíři chystali piknik v trávě, houkající vlak se náhle vynořil z oblaků páry na svou pouť z pařížského nádraží Saint-Lazare, uháněl směr Normandie a trhnul jsem s sebou, když se na stěně objevily známé útesy Étretat a na vlnícím se oceánu se v dáli houpaly nádherné barevné plachetnice s bílými plachtami.
Bez dechu jsem sledoval, jak se výjevy a témata mění a skoro zapomněl, že sedím na tvrdé dlažbě před katedrálou. Mnohokrát jsem se tudy procházel, obdivoval členitý vchod, pitoreskní věže, věžičky, štíhlá okna, ale nikdy by mě nenapadlo, že na jejích stěnách tohle vše ožije v tak nádherných výjevech. Hloučky lidí si vše fotily a nahrávaly. Mobilní telefony svítily a jako světlušky tancovaly ve tmě.
Celé představení trvalo asi dvacet minut a když skončil poslední výjev, promítačka se odmlčela. Katedrála se vynořila z té pohádky do své obvyklé noční podoby. Pod plejádou hvězd blikajících na tmavé obloze se rozhostilo ticho, najednou přerušené hlasitým dlouhým potleskem směrem k otevřenému oknu, z něhož na nás mávali zubící se autoři. Přidal jsem se, ale teprve až do tmy zazářila teplá světla kandelábrů, vrátil jsem se do reality i já.
Z nedaleké Seiny k nám dolehl noční chlad a zatroubení parníku šinoucího se kamsi do daleka, jako by udělalo definitivní tečku. Bylo to neobvyklé pozvání do života a díla Claude Moneta. Smekám klobouk před tvůrci těch kouzelných chvilek.
Se svými dojmy jsem se nazítří podělil s Nicou a Didiem. Slunili jsme se na zahradě u prostřeného stolu a Didie mi položil obvyklou, i když už zbytečnou otázku:
,,Un pastis?“ Už samotná modrobílá viněta Ricardamě naplňovala hřejivým prázdninovým uspokojením a do skleničky jsem si přihodil pár kostek ledu. Vůně anýzu, skořice, badyánu, hřebíčku. Sluníčko hřálo. Nicou si nalila skleničku bílého vína a zachrastila velikým červeném sáčkem, když sypala do misky chipsy k zakousnutí.
,,Takže se ti ty výjevy z Monetových obrazů líbily,“ poznamenala. Bylo to naše oblíbené téma, protože impresionismus byl i její nejoblíbenější styl. Dokonce ji motivoval k domácí tvorbě a začala malovat. Malé a hezké obrázky.
,,Bylo to nádherné,“ řekl jsem, „vůbec mě nenapadlo, že je něco takového možné. Promítat z okna na katedrálu tak nádherné živé výjevy!“
Didier si labužnicky usrknul pastisu, hrábl do misky pro chipsy a hloubavě se na mě zadíval. ,,A víš, co to bylo za okno?“ A když jsem pokrčil rameny, pokračoval. „V tom bytě Monet nějakou dobu bydlel a přesně z toho okna namaloval sérii obrazů katedrály!“
„Takže to byl jeho ateliér! Geniální, bylo to skoro jako pozvánka do kousku jeho života.“ Na chvíli jsem se zamyslel. „Lépe ho poznat snad ani nešlo.“
Didier zakroutil očima, zvedl obočí a pohlédnul na Nicou. Ta s úsměvem přikývla.
„Co je,“ pátral jsem po příčině jejich tajuplné mimiky.
Didier zvolna dopil aperitiv, naložil si na talíř hovězí na víně a přišoupnul mísu k Nicou.
„Jestli chceš poznat Moneta a další impresionisty ještě důvěrněji, uděláme si malý výlet,“ zaculila se a přisunula mísu ke mně. „Říká ti něco Giverny?“
„Vůbec nic, nějaké město? Zní mi to povědomě,“ hádal jsem.
„Takže tobě se líbí impresionisté a naznáš Giverny,“ poznamenal Didier a hloubavě se zahleděl do mísy se salátem z vařené červené řepy a krájených rajčátek ze zahrádky. „Zítra to napravíme.“
U toho zůstalo. Mám rád překvapení, takže jsem dál nevyzvídal, abych se nepřipravil o snění, navíc ke stolu dorazila vždy dobře naladěná a usměvavá Fanny, jejich dcera, která bydlela o ulici výše, a změnili jsme téma. Těšil jsem se. Giverny? Zítra uvidím.
Příští ráno jsem si na zahradě pochutnával na café au lait s ještě teplým croissantem, pro který jsem skočil do své oblíbené boulangerie na rohu náměstíčka, a užíval si představu příštích hodin. Teplé sluneční paprsky slibovaly hezký den, ze skalek, která nás obklopovaly k pohodě přispívaly svou vůní levandule a dekorace obstarávaly různobarevné květy jemných vlčích máků.
„Bien,“ zahalasil po snídani Didier tónem kapitána, který rozhodnul o přeplutí Atlantiku. ,,On y va!“ Jde se. Odběhnul jsem otevřít vrata, renaultka zapředla svou naftovou sonátu a já se uvelebil na své oblíbené místo vzadu, abych měl co nejlepší výhled. Je takový trochu můj sport sledovat značky a ukazatele a hádat kudy a kam jedeme. K šumícímu oceánu, kam mě to vždy neodolatelně táhne? Přiznám se, že mít můj orientační smysl Kolumbus, Amerika by byla dodnes neobjevená. A v okolí Rouenu se ztrácím hodně rychle. To je nějakých nájezdů, kruhových křižovatek, dálnice se křižují, fičí všemi směry a často už po pár kilometrech tápu a cíl hádám podle směrových tabulí. Uvidím dnes ukazatele na Caen, Le Havre, Deauville - Trouville?
Giverny, Giverny… omílal jsem si v duchu a sledoval dozadu uhánějící sytě zelenou normandskou krajinu za okrajem dálnice. Tak ne, směrovky nás přibližovaly k Paříží, z oceánu dnes nic nebude. Po půl hodině svižné jízdy stočil Didier volant z dálnice, renaultka zklidnila své oktanové hormony, a pak jsme se už jen zvolna prokodrcali ulicemi Vernonu. Kolem zámku Château de Bizy, vlakového nádraží, a podél nedaleko se lesknoucí hladiny Seiny zvolna dorazili k bílé ceduli s nápisem – Giverny.
Když auto zastavilo a utichlo pod korunami stromů na místním parkovišti, pátravě jsem vyhlédnul z okna. Prostory byly skoro zaplněné a překvapilo mě množství naleštěných autobusů s cizími značkami. Zastoupená tu byla Anglie, Holandsko, Německo a stejně tak pestré byly i značky na autech. Byli jsme na místě. Parking Giverny Monet, přečetl jsem si na ceduli a překvapila mě rozloha toho místa, stálo tu i dost obytných automobilů. Didier naposled zkontroloval auto, Nicou vylovila z kapsy svůj prťavý foťáček a mrkla na mě. Já ten svůj jako vždy zapomněl.
Na parkovišti jsem studoval v barvách krásně vyvedený plánek vesničky i Monetových zahrad. „Koukněte,“ obrátil jsem se na Didiera a Nicou, kteří mi nakukovali přes rameno, „mají tu sedm parkovišť!“
„To mě neudivuje,“ poznamenal Didier a rozvážně si pohladil vousy. „Víš, kolik návštěvníků ročně sem přijede?“
Obhlédnul jsem plné parkoviště. „Netroufám si hádat, ale zdá se že dost.“
„Říká se, že asi sedm set tisíc.“
„A kolik má Giverny obyvatel?“
„Přibližně pět set, po Mont Saint Michel je tahle vesnička druhé nejnavštěvovanější místo v Normandii!“
Ta slova na mě udělala dojem a když jsme se zařadili do mravenčího průvodu cílevědomě směřujícím podle šipek k cíli, byl jsem nakloněn tomu uvěřit.
Na místo na místo jsme došli za pár minut, u kasy si ulehčili o pár eur, a vstoupili do zahrady. A mi začalo pomaličku docházet, co sem všechny ty návštěvníky přitahuje. Monetovy obrazy vystoupily z rámů svých obrazů, ze stěn katedrály v Rouenu, zhmotnily se všude kolem nás a my se ocitli přímo v ději a životě Clauda Moneta. A taky směsici jazyků, které zněly všude kolem. Přišlo mi, že nejčastěji kolem hlaholila… asi japonština. A když už se na zahradu přijedou podívat Japonci, musí na ní něco být.
Svěřil jsem se tím Didiem a ten se zasmál. ,,Ale oni sem nepřijeli z Japonska, spíš to budou návštěvníci Paříže, kteří si sem udělali jednodenní výlet. Z Paříže sem to není daleko a dojedeš tu i vlakem. Teda…do Vernonu a do Giverny je to už jen kousek místním autobusem. Ovšem za deset euro, což mi přijde za sedm kilometrů fakt dost!“
Jako nekonečně dlouhá barevná stonožka jsme se sunuli po cestičkách, nasávali všechny ty barvy, vůně a dojmy a teprve po nějaké době, mi začala docházet rozlehlost celé té kvetoucí plochy. Pravého to ráje pro hmyz, třepotající se motýly a milovníky romantiky. Záhony byly rozdělené úhlednými pěšinkami a byl jsem si jistý, že bych snadno zabloudil i na mnohem menší ploše. Ale soustřeďte se na cestu, když procházíte neuvěřitelnou pohádkou plnou živých barev, vůní a emocí.
Přiznám se, že jsem se po nějaké chvíli úplně ztratil v detailech a vnímal hlavně atmosféru prostředí, které mě úplně pohltilo. Jako marché v letním nedělním odpoledni. Zahrada byla na jednom konci ohraničena dlouhým patrovým domem se zelenými okenicemi. Ten dům nastavoval svou tvář jižnímu sluníčku a když jsme do něj vystoupali po několika schodech, octli jsme se ještě více v době Clauda Moneta a jeho rodiny. Manželky Camille, a po její smrti druhé manželky-Alici.
Pomaličku jsem se procházel Monetovým domovem, obdivoval obrazy jeho i jeho kamarádů impresionistů, kteří sem za ním jezdili, udivila mě modře okachlíkovaná kuchyně i žlutá jídelna s velikým stolem pro rodinu i hosty a výhledem na zahradu. Ty obrazy mistrů, pokud jsem pochopil, byly repliky a zaujala mě i spousta obrázků s japonskými motivy. Určitě potěšily i japonské návštěvníky s cvakajícími fotoaparáty. Vztah k jejich umění získal Monet na světové výstavě v Paříži.
V prvním patře jsme procházeli i soukromými prostory rodiny, ložnicí s oknem, jehož okenice prý nebyla nikdy uzavřena, aby mohlo světlo dovnitř. Kolem veliké bílé opuštěné postele, ve které údajně zemřel. Mrazivá svědivka se mi proběhla po zádech. Co by si pomyslel o všech těch lidech, kteří tudy procházeli? Byl by rád, že jeho dům žije a že na něj svět vzpomíná i po tolika létech?
Na protější straně zahradu ohraničovala jakýsi podchod, jímž neustále proudili v obou směrech návštěvníci a který nás zavedl do další části. Zahrady vodní.
Veliké podlouhlé jezírko kvetlo pestrými lekníny i ty si Monet dovezl z té pařížské výstavy. U břehu se ve vánku houpala lodička a druhou strana jezírka zdobil známý zelený oblouk japonského mostu se zábradlím.
Jezírko s lekníny působilo konejšivým dojmem, jako by stvořeno výhradně k siestě po dobrém obědě, a pouze občasné žabí zakvákání naznačovalo další možnosti. Návštěvníci se na slavném můstku zastavovali a nechali se fotit. I já. Všechno, co mě obklopovalo jsem poznával z mnoha Monetových slavných obrazů a byl to zvláštní zážitek.
Impresionisté, jejich obrazy, pak oživlé iluminace výjevů z obrazů na Rouanské katedrále, a teď jsme se najednou ocitl přímo v těch obrazech. Nejen to, jak mi pomalu docházelo. Monet v Normandii žil a maloval místní krajinu, tu, kterou jsem osobně znal a poznával na jeho dílech. Bouřlivý oceán v Etretat, dáma se slunečníkem (Camille) na bílých útesech nedaleko Dieppe. Důvěrně mi známé pařížské nádraží Saint-Lazare, ačkoliv hádám, že v dnešní době by tam malíř už nenašel tolik poezie, jako když pod velebnými ocelovými oblouky chrlily z komínů kouř parní lokomotivy.
Ale možná ano, nevím. Pohlížel na svět svým vnitřním pohledem a viděl ho jinak, než jak ho vidím svým přízemním zrakem já, když se oháním motyčkou u záhonku s chocholkami červené řepy.
Přinutilo mě to přemýšlet o roli, kterou v našich životech hraje náhoda a talent. Monet se rozhodnul usadit v Giverny, když tudy jednou projížděl vlakem ze Saint-Lazare do Le Havre. A zaujalo ho místní, dodnes mi to leží v hlavě, světlo. Tu trasu jsem vlakem projížděl i já a teď jsem tu stál, procházel se kolem leknínů, po zeleném můstku, pod loubími, ze kterých se ve větříku houpaly fialové hrozny vistárií, nekonečnými řadami tulipánů, irisů, kapucínů, a mnoha dalších květů, které jsem ani neznal, snad jen z Monetových obrazů a jakkoliv jsem se snažil, na místním světle jsem nespatřil nic, co by mě přimělo se tu usadit, koupit dům a stvořit všechnu tu živou nádheru, která přetrvala století.
Ale asi je to tak dobře. Monetů, Degasů a Ranoirů by nemělo víc, než aby zazářili na pozadí takových ignorantů, jako jsem já.
Procházel jsem všechny ty úžasné prostory a najednou si uvědomil, že jsem se najednou stal i já sám figurkou v životě expresionistů. Postavičkou nezachycenou na plátně, ale oživlou v místech na mnoha krásných obrazech. V galeriích i soukromých sbírkách po celém světě. A přišlo mi trochu líto, že se tu nesetkám s paní Camille v bílých šatičkách se slunečníkem, jak si užívá letního sluníčka a v letním vánku se vlnících květin.
Kdy, napadlo mě, kdy Monet maloval, když vedle toho stihnul zhmotnit své květinové představy do této velikosti a nádhery. Rychle jsem zapudil vzpomínku na svůj v pravdě trpasličí záhonek a uchlácholil svědomí připomínkou, že v téhle zahradě pracuje na plný úvazek a po celý rok dvanáct zahradníků. Snaží se, aby zahrada vypadala co nejvíce, jako za doby malíře a dokonce spolupracují s vědci, aby ji takto uchovali i v době globálního oteplování.
Procházet se Normandií pro mě najednou znamenalo procházet se Monetovými obrazy. Jen to tu dnes vypadalo jinak. Co by na to řekl? Když jsme se později procházeli městečkem květinami rozkvetlém Giverny, zdálo se, že i tu se zastavil čas v době slavného umělce. Prošli jsme se kolem hotýlku madame Baudy. V přízemí té malebné budovy si můžete dát kávu, ubytovat se, a dokonce navštívit ateliér. Ubytovávali se tu mnozí impresionisté, a dokonce malíři z Ameriky, které sem přitáhla pověst Clauda Moneta.
Na návštěvu v Giverny se nedá zapomenout. Na chvíli se stát součástí Monetových obrazů a jeho života. A jako vždy po pobytu v Normandii, teprve časem mi začalo docházet, co jsem udělal a udělat neměl. A taky co jsem neudělal a udělat měl.
Být tam znovu, určitě bych zavítal na místní hřbitov. Postál u hrobu Clauda Moneta a jeho blízkých. Spolu tu tiše a trpělivě přečkávají další věky. Obě dámy dodnes žijí v jeho obrazech, a občas se dáma se slunečníkem projde po stěnách katedrály v Rouenu. Rád bych mu nad tím chladným kamenem poděkoval za všechno, co udělal, aby byl svět hezčí. Snad se mi to jednou podaří.
Monet ovlivnil život mnoha lidí, i můj. Po návratu z Normandie jsem si na zahradě zkušebně vytvořil malý záhonek, jen s květinami. Celé jaro i léto jsem se těšil ze spokojeně bzučícího hmyzu a motýlů, kteří přijali s vděčností nečekanou změnu v trudnomyslných a sterilních trávníkových plochách dominujících v okolí. Trochu mi přišlo, že jsem všechny ty maličké tvory kdysi trávníkem vypudil z jejich domácího prostoru. Takové nesmělé omluvné pozvání, kterým se snažím přírodu přivést zpátky a ona pozvání přijala. Síla není moudrost.
A tak pro ně, sebe, a taky na památku Moneta, buduji další pestré oázy barev a vůní. Už jich je šest, sedmá je ve výstavbě a je to téměř léčivá činnost. Těší mě, že ubývá plocha, která vyžaduje údržbu hlučnou a smrdutou sekačkou, a to taky není marné! Nemám tu pět set druhů květin, jako zahrada v Giverny, jenže Normandie nemá stejné podmínky pro pěstování jako můj Vidlákov a já znám své limity.
Normandii mělo a má rádo mnoho známých umělců, kteří tam bydleli a bydlí. Dalo by se jmenovat, ale za zmínku stojí současný malíř David Hockney, který se usídlil ve stejně malebné vesničce, jako je Giverny – někde u Beuvron-en-Auge, nedaleko Caen.
Vím, jsou větší a působivější zahrady než ten můj skromný koutek, ale já jsem spokojený. I motýli a různí okřídlení bzouníci vypadají spokojeně. A tajně věřím, že by byl spokojený i Monet.
