Článek
O tom, že je Francie opravdu veliká, jsem se přesvědčil v Grand Couronne jednoho letního dne, kdy jsme seděli na rozkvetlé zahradě u obvyklého obědového barbecue. Lákává vůně se linula teplým vzduchem a Jean-Claude právě odborně otevřel láhev červeného Bordeaux. Pak se na nás zkoumavě zahleděl a řekl: „Pojedeme do Vendée, kousek od pláže máme zamluvený mobilhome.“
Po krátké chvíli duševního zmatku jsem samozřejmě potěšeně souhlasil. Pravda byla taková, že jsem nevěděl, o co se jedná a to má ve Francii svá rizika. Že existuje něco jako Vendée jsem matně tušil, protože jsem četl Tři mušketýry, kde se tenhle název mihnul. Bylo to město, nějaká věší oblast? A co se týká mobilhomu, tu jsem byl úplně vedle. Samozřejmě jsem se mohl doptat, ale pak mě napadlo - překvapení je kořením života a jet někam do neznáma? To nebude špatné. Pak jsme se shodli, že na takový pohodový letní pobyt u moře si vezmeme jen pár nejnutnějších věcí a že vyjedeme opravdu brzy. S rozedněním. Já si přibalil ještě komiks s Astérixem, do tašky jsem ho už vměstnat nedokázal, ale na zadním okně bude po ruce.
Vyjeli jsme nazítří ráno, někdy po deváté, kdy se nám konečně nějak podařilo nacpat všechnu bagáž do úpící renaultky a s největším úsilím zabouchnout kufr. Těsně za Grand Couronne jsme najeli na nádhernou, několika proudovou dálnici. Takovou o jaké marně sní snad všechny generace řidičů v naší zemi a kilometry začaly odsypávat. Francouzské dálnice, jak jsem měl možnost je poznat, se s našimi nedají moc srovnávat. Ve velmi rozumných vzdálenostech od sebe pravidelně míjíte cedulky – air de repos, neboli odpočívadlo. Většinou vás tam potěší čisté toalety, často benzínky, obchůdky, restaurace všeho druhu, kde můžete doplnit energii a chuť na další várku kilometrů. Fičíte a jediné, co vás na chvíli zabrzdí, jsou Peage, neboli mýtnice. Tu stačí zmáčknou knoflík, z bedničky se vysune kupón a při výjezdu pohodlně zaplatíte kartou. Závora se zvedne a vy jedete dál za svým cílem. Platíte za kvalitu, pohodlí a ušetřený čas, za radost z jízdy. U nás, řekl bych, často za nic z toho.
A tak naše renaultka s chutí polykala své dávky kilometrů a já ze zadního sedadla s potěšením nakukoval na ubíhající sytě zelenou krajinu, občas lemovanou stády strakatých normandských krav a podle modrých směrových tabulí - Caen a Avranches - se snažil uhodnout cíl naší cesty. Mířili jsme k jihu a kopírovali oceánské pobřeží.
Netrvalo dlouho a Jean-Claude podlehnul lákání, jako zpěvu sirén, sundal nohu z plynu a zatočil k odpočívadlu. Maličké městečko poskládané ze všeho, co může naplnit touhy hladového a jízdou unaveného poutníka. Zaparkoval vedle restaurace. A byla to taková, ve které se cítím dobře. Neformální prostředí prosté pravidel a kritického pohledu číšníků, pod kterým se vždy předem cítím provinile a trochu nesvůj. Velký příjemný prostor, kde si můžete sednout kam chcete. Jen si vezmete tác, na který si naložíte, případně doobjednáte něco, co vás na pultících zaujme, a na konci zaplatíte.
V těchto restauracích si sedám nejraději někam k oknu, pokojně sleduji sem tam se míhající barevná auta a nikomu nezáleží na tom, jak dlouho pobudu. Hezké vzpomínky mám na jednu z těch restaurací, klenoucí se napříč přes dálnici a bylo opravdu působivé sledovat vozy svištící oběma směry přímo pod vámi.
Po krátkém obědě a kávě jsme pokračovali dál na jih a trochu mě překvapilo, když jsme kousek za Avranches projeli peage a opustili dálnici. Přece jen, Vendée tu ještě být nemohlo. Projížděli jsem zvolna mezi políčky a loukami, když renaultka zvolnila a kdesi uprostřed ničeho zastavila. Na řadě byla další protahovací přestávka. Uvelebili jsme se na lavičce u meze a Nicolle ukázala rukou kamsi ke vzdálenému obzoru. „Znáš to?“
Není snadné přehlédnout monument velkoleposti kláštera Mont Saint Michel, přesto se mi to nějak podařilo. I ze vzdálenosti mnoha kilometrů na mě zapůsobil silným dojmem něčeho neobvyklého a tajemného. Něčeho co přesahuje čas a snad i chápání, to moje docela určitě.
Na Mont Saint Michel jsem už před léty strávil celý den, obešel hradby, navštívil obchůdky, restauraci. Obdivoval příliv ženoucí se ke břehu rychlostí cvalu koně, jak mi bylo řečeno. Udivila mě nesmírná rozlehlost celého zálivu a jediné, co trochu rušilo velebnost té scenérie, byly davy návštěvníků korzující neúnavně v malebných uličkách. Tenkrát mi přišlo, že by si tohle místo zasloužilo více soukromí.
„Chceš se tam podívat?“ zeptal se Jean-Claude, „není to daleko.“ Občas mě láká splynout s davem, pomalu se sunoucím středověkými uličkami, ale skoro nikdy mi to moc dlouho nevydrží. S díky jsem odmítnul, vyrazili jsme na další pouť, a asi po hodině zaparkovali na dalším impozantním místě, které jsem znal jen z romantických filmů o pirátech a z písniček vonících dobrodružstvím dalekých ostrovů v Karibiku či Tichomoří.
Ocitli jsme se pod úctu vzbuzujícími hradbami města korzárů a to doslova. Ty kamenné hradby jako by vystřelily rovnou z vln s úmyslem dotknout se oblohy a málem se jim to podařilo. Saint-Malo! V Bretani je nepočítaně kouzelných míst, ale minout Saint-Malo by bylo obrovskou chybou. Vystoupali jsme na vysoké hradby, po kterých můžete pomaličku obejít celé opevněné město, obdivovat pláže, ostrůvky na které se dostanete pěšky, ale pokud si nepohlídáte čas přílivu, je praktické mít plavky.
Přílivy v Saint-Malu jsou děsivé. Výška hladiny se zvedne až o těžko pochopitelných čtrnáct metrů, a při koeficientech nad sto, s podporou silného větru, změní se oceán v divokého skučícího titána. Ten se přelévá přes hranu kamenné hradby, masa vody se vrhá do ulic, stříká nad úroveň dvoupatrových domů se zavřenými okenicemi, a kdo je v takových chvílích přesvědčený, že je v bezpečí, nemůže se více mýlit. Grand marée, i když ne v této síle, jsem ve Francii nejednou osobně zažil a když se začala masa oceánu vzpouzet, hrozit a hučet svým temným hlubokým hlasem, cítil jsem pokaždé respekt a také to, jak mi naskakuje husí kůže.
Při naší procházce po hradbách to však nehrozilo. Letní sluníčko nás konejšilo svými hřejivými paprsky, bílí racci se vznášeli na modré obloze a neváhali přijít se zblízka podívat, kde by se dalo zaďobnout do něčeho dobrého. Procházeli jsme se a Jean-Claude s Nicolle vyprávěli.
Saint-Malo má několik slavných rodáků. Jeden z nejúctyhodnějších je nějaký pán Jacques Cartier, o němž se tvrdí, že pro Francii objevil Kanadu. Pak se tu narodil, žil a zemřel básník Chateaubriand, který si ještě za svého života koupil místo na nedalekém ostrůvku, kde dodnes spí svůj věčný sen. Už méně úctyhodní, ale zde stejně oslavováni, jsou korzáři a nejslavnější z nich – Robert Surcouf, tu dodnes z kamenného podstavce vyhlíží do dálky. Řemeslo mu muselo vynášet. Traduje se, že byl stejně bohatý jako král a svůj dům si dal vydláždit zlatými cihlami.
Přišlo mi zvláštní, že vrah, pirát a chmaták, Maloňané prominou, je oslavován jako hrdina. Ano, byla jiná doba, jiné měřítka morálky, děje se to všude po světě, ale stejně. Často mi přijde, že ona jiná doba panuje na světě dodnes.
A taky jsem si uvědomil, že kousek dál na západ, necelých padesát kilometrů, leží přímořské městečko Erquy. Pánové Uderzo a Gosciny tam strategicky umístili vesničku mého kamaráda Astérixe. Hlavně proto, aby mu umožnil cestovat po vlnách oceánu.
Pokud si v Saint-Malu připnete křídla dobrodruha a na pronajaté bárce podniknete výlet někam kousek od bezpečí pláží, může vás potěšit doprovod skotačících a rozpustile vyskakujících delfínů.
Naše cesta pak pokračovala dále do vnitrozemí Bretaně, přes přílivový most za kterým jsem prchavý okamžik obdivoval nádherné malebné domy na útesech na oceánem. Lázeňské město Dinard. To jsme bohužel minuli, ale čas pokročil a nás čekala cesta asi půlhodinová cesta do nedalekého středověkého městečka Dinanu. Tam na nás čekal hotel.
Tak jako Saint-Malo i Dinan stojí za návštěvu, ale co chcete napsat o městečku, do kterého přijedete k večeru, dopřejete si procházku po nejzajímavějších místech, večeři a jdete spát. Ve vzpomínkách mi utkvěly slova jednoho postaršího Angličana. Stejně jako my korzoval po uličkách a prohodil k manželce, že to je pastva pro oči. Nemohu než souhlasit. Pokud by měl někdo přání podívat se do minulosti, už se nemusí shánět po stroji času, stačí dorazit do Dinanu. Typické kamenné domy, často nádherně hrázděné, stejně jako okenice vyvedené v různých barvách, okna přetékající květy, lákavé výklady obchůdků a restaurací.
Ale jedna příhoda mi v paměti přece jen utkvěla. Procházeli jsme uličkami v snaze najít místo v některé restauraci. To nebylo snadné, protože všude bylo plno. O to víc nás překvapilo, když jsme narazili na jednu, která, přesto že otevřená, zívala úplnou prázdnotou. To sice nedávalo smysl, ale vstoupili jsme a usadili se u okna s výhledem na ulici. Restaurace byla krásná, stylově vyvedená ve dřevě z minulých století, působila docela útulně a možné vysvětlení, proč je prázdná, dorazilo v podobě číšnice středního věku, vyšší postavy a tmavých vlasů. Taky šišatého úsměvu a nebývale prořízlých úst. A když se doptala a zjistila, že jsem z Československa, hned měla připomínky, že za mě určitě platí a že bych si měl svou porci odpracovat v kuchyni mytím nádobí. Zjevně netušila, že jí rozumím. Při našem odchodu stála u dveří, tak jsem k ní francouzsky poznamenal, že by měla přijet k nám, že i my máme spousty nádobí k umytí. Neodpověděla.
Jako nejsilnější vzpomínka na Dinan to není nic moc, ale říkám si, že tohle středověké městečko připíšu na seznam, kam bych se chtěl znovu podívat. Tentokrát si ho pořádně projít a zajít si na oběd. Do jiné restaurace.
Ráno nás zastihlo na cestě napříč Bretaní, stále směrem k jihu. Silnice nás vedla někde mezi hlavním městem Bretaně – Rennes a tajuplným Merlinovým lesem, kterému se tu říká Forêt de Brocéliande a kde je možno navštívit i poslední místo kouzelníkova odpočinku.
Ale to jsem zaznamenal jen na směrových tabulích. Renaultka s námi fičela dál směr Nantes, najeli jsme na most vedoucí přes Loiru a Jean-Claude mě poučil, že Loira dělí Francii na část severní, kde se jí hranolky, a jižní, kde talířům vládnou těstoviny. A taky se říká, že jižně od Loiry začíná oblast, kde je hezky a sluníčko.
A já si s údivem všimnul, že za okny renaultky se změnila i architektura. Jako kdybychom projížděli už třetím státem. Normandie má své chaumières normande – neboli chaloupky s rákosovými střechami, hrázděné středověké domy a svou typickou tvář i nově stavěných domů, a bílé křídové útesy.
V Bretani je vše jinak. Celá země jako by zkameněla. Pobřeží, domy a tak trochu i lidé, kteří tu po věky vzdorují divoké přírodě, větrům a oceánským rozmarům.
Když jsme dorazili k pobřeží Vendée, zaznamenal jsem bílé, většinou přízemní domečky často s modrými okenicemi. Taky potěcha pro oko.
Po rychlé registraci u příjemné slečny v malém domečku hned za závorou jsme snadno podle čísla našli náš mobilhome. Mé obavy z neznámého zmizely hned po vstupu do…no, vlastně komfortního bydlení. Veliký útulný obývák s prostornou rohovou sedačkou, televizí, křesílky a jídelním stolem navazoval na menší, ale dokonale vybavenou kuchyňku. Dvě samostatné ložničky, moderní čisté wc a malý sprchový koutek.ec někam podíváme, vše bylo nové a tak jiné…
Když jsme dorazili do cíle, stálo už sluníčko vysoko na obloze, pražilo a ozařovalo malé trávou prorostlé pískové parkovišťátko ze tří stran obehnané drátěným plotem, za kterým se skrývalo naše maringotkové městečko.
Tak tohle byly ty mobilhomy! Hodně si podobné, uspořádané do úhledných uliček, každý trochu jinak upravený, s dřevěnými verandami, stolečky se slunečníky, místy pro grilování a usměvavými a zdravícími novými sousedy. Od prvního okamžiku jsem se tu cítil jako někde, kde to dobře znám a rád se tam vracím a přišlo mi trochu líto, že jsem ve věku, kdy se nehodí připojit se k hloučku dovádějících dětí. Ale to, jak se ukázalo, nebyla tak úplně pravda.
Po rychlé registraci u příjemné slečny v malém domečku hned za závorou jsme snadno podle čísla našli náš mobilhome. Mé obavy z neznámého zmizely hned po vstupu do… no, vlastně komfortního bydlení. Veliký útulný obývák s prostornou rohovou sedačkou, televizí, křesílky a jídelním stolem navazoval na menší, ale dokonale vybavenou kuchyňku. Dvě samostatné ložničky, moderní čisté wc a malý sprchový koutek.
„Nádhera,“ řekl jsem k Nicolle, která už vybalovala první tašku, ,,jsem si jistý, že bych tu dokázal nějakou dobu i bydlet!“
Jean-Claude potěšeně pokýval hlavou: „Taky že tu některé rodiny bydlí, dokud to počasí dovolí. Na pláž i do obchodů to není daleko a prostředí je příjemné. Co si víc přát?“
Pocit pohody se prohloubil, když jsme se uvelebili na venkovní dřevěné mini terase. Ovanula nás vůně narychlo spíchnutého oběda a anýzu, když se ke mně obrátil Jean-Claude s lahví v ruce. „Un pastis?“
Z vedlejší terasy pod barevným slunečníkem se na nás, od bohatě prostřeného stolu a zpod svých panamáků, zazubila rodinka a zvedli skleničky na přípitek. Postarší manželé v šortkách vyzařovali klid, pohodu a dva kudrnatí dospívající sympaticky vypadající uličníci ve vytahaných tričkách s nápisy - Freddie Mercury a Johny Hallyday, stejně tak. Léto, jak o něm sníme. V teplém písku nahradily boty sluneční brýle, a každodenní starosti definitivně odplavil první doušek aperitivu. Nenapadlo mě nic, co víc bych si mohl přát.
Být to jen na mně, zůstal bych na té verandičce celý týden. S knížkou, nějakými lehčími dobrotami a tu a tam něčím výživnějším. Jenže když jste na dovolené s Jean-Claudem a Nicolle, můžete na podobný program rovnou zapomenout. Verandička slouží hlavně k zaslouženému relaxu po jiných činnostech. A jak se brzy ukázalo, bylo to jen dobře.
Po obědě jsem si vychutnával vonící kávu a spřádal v duchu plán na zbytek dne. Umyjeme nádobí, já se odklidím s Astérixem do pokojíku a počítám, že si tak po dvou třech stránkách trochu zdřímnu. Sice jsem neřídil, ale ono i jen tak sedět v autě unaví. Cvrčci v okolí koncertovali a teplý vítr nám příjemně čechral vlasy. Nicolle dopila kávu a naklonila se ke mně: „Co si zajet na pláž?“
„Skočím si pro plavky a ručník,“ řekl jsem. Astérixe si přečtu zítra.
Písečná pláž nabízela všechno o čem sníte, když ve tmě zimního mrazivého rána odhrnujete sníh, cloumá vámi severák a čeká vás cesta v zácpě do práce. Příjemně vyhřátý písek, lidí tak akorát, k okraji lákavě šplouchajícího oceánu jen pár kroků a z nedalekého stánku k nám zaváněly libé vůně. Opodál se po pláži prohánělo několik odvážlivců na legračních plachetnicích na kolečkách, dvě dámy se proháněly na koních a vítanou o kulturní vložku se starala neúnavná optimistická slečna. Pracně šplhala na surfové prkno, aby z něj znovu a znovu plácla zpátky do vody.
Uvelebil jsem se v teplých vlnkách, které se marně snažily vyšplhat dál na břeh a říkal si, odkud a kam se nehlučně šine nedaleký veliký modrý katamarán. Trochu mě zamrazilo při pomyšlení, že kdybych vyrazil na jih po pobřeží, časem bych dorazil až na španělské hranice. Modř oceánu se v dáli ztrácela v oparu s blankytem nebes. Zavřel jsem oči a snažil se splynout s pohodou té chvíle.
♥
Když jsem se později po večeři, při partičce domina, zmínil o záhadném katamaránu, Jean-Claude zvedl obočí, uvážlivě svou poslední umístil kostku, a uznale pokýval hlavou:
„Skvělý nápad!“ řekl. Nicolle sešpulila rty a souhlasně přizvukovala: „Výborně, teda ty jsi hlava! Taky jsem tu loď viděla a vůbec mě to nenapadlo!“
Chvíli jsem tápal. Nebyl jsem přivyklý na to, že se někdo vyjadřoval o mé hlavě, tedy ne pochvalně, a už vůbec jsem si nevzpomněl, kdy mě kdo pochválil za skvělý nápad. A pokud ano, nemohl jsem se zbavit dojmu, že je v tom aspoň stopa ironie, ale tu jsem teď opravdu neslyšel.
Francie je někdy plná záhad. S poněkud kostrbatým úsměvem jsem přijal poklonu a jako vždy jsem se rozhodnul, že se nechám překvapit.
Ať se ocitnu ve Francii kdekoliv, vždy se pídím, jaká je místní regionální specialita. Ve Vendée to nebylo těžké zjistit. Když jsme druhý den ráno vystoupili z renaultky u nedalekého Intermarché, překvapeně jsem zíral na obrovskou vznášející se briošku, na ní do daleka hlásal nápis, že se jedná o Brioche Vendéenne. Briošky samo sebou nelze ve Francii neznat, měl jsem je rád a doma si s nimi občas dám tu práci. A co bylo tedy na té místní zvláštního?
Jednu jsem koupil a později u snídaně ten problém nadhodil. Ve Francii je jakékoliv téma týkající se gastronomii vítané a Nicolle se ukázala jako znalec.
„Ta místní se dělá podobně jako jiné, receptů je spousty, ale tady do těsta přidávají fleur d'oranger.“ To je aróma z pomerančových květů. Brioška ještě teplá, lehce přišmrnclá místním máslem a marmeládou, s vonící bílou kávou a jogurtem… ideální začátek dne.
Po snídaní jsme vyrazili směr… někam. Byl jsem zvědavý. Proč si kazit překvapení. Po chvíli kličkování úpravnými vesnickými uličkami jsme zaparkovali v městečku Fromentine a stanuli u pultu, který mám ve Francii skoro nejraději, hned po pultících na místních marché – tržištích. U pultu, kde si můžete koupit lodní lístek, a jak jsem pochopil, vyrazit někam na onom krásném bílém katamaránu. U dvou usměvavých slečen v námořnických šatičkách jsme si pořídili zpáteční lístky na zítřejší ráno a později na pláži jsem mohl začít snít.
Mám to takhle nastaveno pokaždé, ale asi za to nemůžu. Když se ocitnu u oceánu, mé předsevzetí, že si budu užívat čvachtání ve vlnách, vyhřívání se v prohřátém písku a na nic nemyslet, pokaždé padne.
I tentokrát. Pohled na nekonečnost vlnících se ploch, oblohy a vědomí neohraničeného toku času, mi dával pocítit prchavosti všeho pro nás důležitého. Nakonec všechno je jen otázkou času a zbydou jen pomíjivé vzpomínky. Ale zítra se to ještě nestane.
Vzpomínky na ostrov Yeu, na který jsme nazítří vyrazili na krásném a pohodlném katamaránu, zůstaly. Na usmívajícího se pána, který nám v tamním přístavu půjčil kola, na kterých jsme pak ve slunečném dni šlapali kolem celého pobřeží, většinou strmého s malými plážičkami v náručích skal řítících se do hlubin vzdouvajícího se oceánu a na nádherné koupání se na jedné z nich. Na piknik v teplém písku ve stínu stromů a cestu zpět do Fromentine.
Ve zbytku světa vedou všechny cesty do Říma, ve Francii k prostřenému stolu. A já se ptám: co v Římě? Lokální specialita na Yeu, podávanou tradičně i na svatbách, je švestkový mřížkový koláč. Jeden jsme si přibalili na potom.
Na nedalekém Noirmoutieru je to místně těžená sůl, brambory z nichž je nejznámější odrůda Bonnotte. Taky ústřice, ochutnal jsem je a už kvůli nim se na ostrov rád znovu podívám. I Noirmoutier je ostrov a při troše dobré vůle se tím dá souhlasit. S pevninou je propojený dlouhým chobotem mostu na pilířích, mezi nimiž pak pendluje katamarán směr Yeu. Přejetí mostu je zpoplatněno, takže pokud by jste chtěli celkem rozumně investovat obsah prasátka do něčeho hmotnějšího, je to možné. Na ostrov vede i cesta zvaná Passage du Gois.
Je to silnice, dlouhá několik kilometrů, a ta se vám budou zdát ještě delší, pokud zapomenete na čas a někde uprostřed vás zastihne přílivová vlna. Ta na další dlouhé hodiny Gois beznadějně zaplaví. Stane se taky, že někteří lehkovážnější sběrači škeblí na passage zaparkují a v zápalu dobývání lahůdek z bahna zapomenou na celý svět. Jistě. S odlivem se voda zase stáhne někam za ostrov, ale auto už pak není to co bývalo.
Ta trasa je hodně oblíbená a už před odlivem před ní parkují snad stovky místních Harpagonů, aby moře překonali zadarmo. Ušetříte, pravda, ale ta fronta je dlouhá, postupuje pomaličku a je to docela otravné. Opakovaně jsme testovali obě cesty a skoro bych řekl, že fandím chobotu na pilířích.
Za zmínku stojí i běžecký závod, který, jak jsem pochopil, se tu koná jednou do roka a jde o to, aby skupinka odvážlivců passage přeběhla. Takhle to jako kdoví jaká atrakce nevypadá, protože uběhnout asi čtyři kilometry je sice úctyhodné, ale nijak výjimečné. Čertovo kopýtko tkví v načasování. Závod začíná ve chvíli přílivu, kdy začíná být cesta z pevniny na ostrov zvolna zalévaná oceánskou chladnou vodou. To je dobré vzít v úvahu, než podepíšete přihlášku. A čím dál od břehu, tím výš voda odvážlivcům sahá. Těžko přesně odhadnout, kdy se běh, jak ho známe, mění na pročvachtávání se, běžci zvedají nohy nad hladinu jako čápi, to může zaujmout i prvotního skeptika a ti největší škodolibci a kibici si celou akci vychutnávají pohodlně shluknutí na břehu u cíle. I tak klobouk dolů. Nejlepší časy se prý dostanou pod dvacet minut.
Noirmoutier vás pohltí vůní mimózy, ruchem malebných tržišťátek, kde si můžete koupit praktický suvenýr v podobě pytlíčku místní soli, shluky malebných domečků s úzkými uličkami, čerstvým ocánským vzduchem a plážičkami, kde rádi a lehce zapomenete na zbytek světa.
Ale nic není dokonalé. Občas se stane, že počasí zdivočí. Jako té noci 27. února 2010 a pak i další den, na kteréžto období se tu vzpomíná se smutkem. Divoký vítr kolem 149 km za hodinu, spolu s koeficientem přílivu 102 vehnal nelítostně ledovou oceánskou vodu na pevninu a řadám domečků z ní žalostně trčely jen střechy. Všeho moc škodí. Ta bouře si vyžádala ve Vendée 29 obětí. Zlatý Vidlákov, napadlo mě, když jsem se to dozvěděl.
Ale na to jsem tam nemyslel, nechal se hladit teplými slunečními paprsky a užíval si všechno, o čem doma na zahradě, kousek od kompostu, ve společnosti kocoura a čtyř kropenatých slepiček, jen sním. A bylo příjemné otevřít oči a mít pocit, že ještě pořád sním.
Ty dny ve Vandée, na písečných plážích, malebných rušných tržištích, kde jsem nasával vzácné vůně prázdnin linoucích se ze stánků, povídání si nad sklenkou pastisu, ty dny uběhly mnohem rychleji, než bych si přál. Stejně tak jsem na zpáteční cestě vzpomínal na naše kudrnaté sousedy z vesničky. Fredie Mercuryho a Johnyho Hallydea. Byli to vlastně oni, kteří mi zabránili ponořit se večer před spaním do stránek Astérixe,. Ke své ostudě doznávám, že jsem ten komiks používal výhradně k zabíjení obtížného hmyzu a mrzí mě to.
Freddie a Johny, se ukázali jako vášniví hráči Pétangue. Pravidelně se k večeru s úsměvem objevovali u našeho domečku a v ruce třímali košíček se sadou koulí. Bylo těžké odmítnout a Jean-Claude to ani neměl v úmyslu.
Hra probíhala následovně. Vytvořili jsme dvě družstva a pak se v nich střídali, takže jsem hrál pokaždé proti změněné sestavě. Pétangue hraji ve Francii docela často a nikdy jsem úplně nepochopil pravidla této hry. Jistě, dostanete koule a když vám řeknou, snažíte se tu svou umístit hodem co nejblíže k té maličké kuličce – prasátku. Je žádoucí odstrčit při tom koule protivníka. Když dojdou koule, shluknou se hráči u prasátka a vášnivě počítají a dohadují se a v případě pochyb měří vzdálenosti, ale výsledek byl pro mě vždy stejný. Družstvo, kterého jsem byl členem, pokaždé prohrálo. Jak mi bylo řečeno.
Kluci byli hodní a nevadilo jim to. Jen se mě Freddie, asi po páté partii, zeptal, jestli už Pétangue dorazilo do Čech. Pétangue je fajn, ale není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.
Zpáteční cesta do Grand-Couronne mi ubíhala jako zrychlený film. Ze zadního sedadla jsem trochu smutně koukal na rychle ubíhající dálnici, směrové tabule, peáge a promítal si minulé dny. Bylo toho hodně, o čem by se dalo psát. Když jsme po pár hodinách dorazili domů a vybalili tašky, vylovil jsem z auta Astérixe a s jemným bodnutím výčitek ho jemně zasunul na své místo, mezi ostatní sešity.
A slíbil jsem si, že ho na příští dovolenou zase vezmu. Už aby to bylo.
